Nebudeme si nic nalhávat – život je v podstatě rutina.
Dospělý jedinec rodu Homo sapiens jej absolvuje v nekonečném kolečku, které uzavře až smrt.
Do práce. Z práce.
Nakupovat. Jíst.
Uklízet. Mýt se.
Spát. Sem tam (ne často a ne nutně vždy) se rozmnožovat.

Někteří z nás ve snaze vybřednout ze stereotypu vyburcují v sobě kreativitu. Takže píšeme, malujeme (lhostejno, zda obrazy či čerty na zeď), fotíme, pouštíme do éteru draky, drony nebo hoaxy, socháme sádrové trpaslíky a vůbec všemožně kutíme, abychom v sobě i v ostatních vykutali alespoň drobnou radost z vytvořeného. Není to zas až tak těžké, neb náš mozek byl ke kreativitě stvořen.

Zkusme si však představit, jak jednotvárný život vede kupříkladu takový jedinec rodu Gallus gallus f. domestica. A teď nemám na mysli ty, jejichž fyzický i duševní obzor je zarámován mřížovím klece, ale třeba ty moje – pravé vesnické slípky.

Kurník?

Nuda. Noclehárna, nic víc.
Zahrada?
Nuda. Už ji znají skrz naskrz, od plotu k plotu a do hloubky půl metru.
Hnojiště?
Nuda. Žížaly mají pořád tu samou nemoderní růžovou barvu a v zobáku se kroutí pořád stejně trapně a marně.

Rozptýlení už neposkytuje ani občasný útok jestřába.
Když se naposled pokusil udělat z té nejpomalejší trhací kalendář, byl přistižen naším chrabrým pasteveckým psem a připraven o jedno ocasní pero a svou hrdost.
Od té doby posedává v uctivé vzdálenosti na špici smrku a jen občas pronese nějakou výhružku v jestřábím jazyce, na kterou ovšem žádná, své cti dbalá, slepice nedopoví ani kvoknutím.

Takže  - co jim zbývá?
Spát, žrát, snášet vejce.
Vážně k uzoufání, že ano?
A přece si jedna z nich našla své tvůrčí téma.

Ačkoli nemá ani ponětí o kubismu (aspoň doufám), rozhodla se snášet hranatá vejce.
Ne, nečekejte, prosím, klasickou krychli, až taková masochistka to zas není. Vytváří půvabné, světlounce béžové mnohostěny. Prostě takové vejce viděné z více úhlů najednou.
Říkám jí Pablita – něco jako španělsky Pavlínka, na počet mistra Picassa.

Tuhle jsem o ní chtěla napsat do novin.
Měli sice místo jen v silvestrovském vydání, což by nevadilo, ale požadovali portrét nadané tvůrkyně. A to se ukázalo jako problém.
Bohužel totiž nevím, která to je.
Všechny jsou stejně hnědé, a protože se do hnízda s oblibou narvou dvě až tři najednou (asi aby si mohly během snášení splknout), nemám šanci umělkyni poznat osobně.
Na co se však můžu spolehnout, že každý den najdu vejce, s jehož postavením na špičku by neměl problém ani Kolumbus, ani kdokoliv jiný.

Vymyslela jsem však plán. Prostý, leč geniální.
Na jaře koupím kohouta – a pak jen počkám, která z těch pipek vysedí kuřata s hlavičkou jako tamagoči….