Koblížek
S temným skřípáním a vrzáním, které nevěstily nic dobrého, se vlak dal na chvíli zase do pohybu. Ranní chlad už dávno pominul. Slunce vystoupalo vysoko nad obzor a svými paprsky rozpalovalo krajinu bez stínu k nesnesitelnému žáru. Tím spíše ocelové kontejnery na kolejích, vyrobené v dobách, kdy slovo klimatizace ještě patřilo do slovníku spisovatelů sci-fi. Vzduch se otevřenými okénky rozproudil jedině tehdy, když byl vlak v pohybu. Takových okamžiků však bylo poskrovnu a trvaly velmi krátce na to, aby mohly vnitřek vagonu trochu ochladit, nebo alespoň zajistit výměnu vydýchaného vzduchu. S postupujícím časem a rostoucí teplotou úměrně rostla nervozita cestujících. Někteří již začínali litovat, že raději nešli pěšky, protože touto dobou by volnou chůzí nejspíše již dospěli ke svému cíli, nebo se mu alespoň mnohem méně frustrujícím způsobem blížili.
Míru frustrace, blížící se naprostému zoufalství, prozrazovala zcela zjevně tvář studenta, sedícího u okénka na sedadle hned za dveřmi. Časté pohledy na hodinky střídané nevěřícným výrazem obličeje dokázaly i beze slov prozradit mnohé. Spěchal na přednášku, protože dobře věděl, jak moc profesor VW nesnáší opozdilce. Leckdy je nevybíravě vyrazil za dveře posluchárny, které za nimi hned uzamkl. Objemný svazek klíčů míval vždy po ruce. Když vykládal, nestrpěl žádné vyrušování a neváhal jimi mrštit po studentovi, který by se opovážil jeho vůli nerespektovat. Čas počátku přednášky se neúprosně blížil, na rozdíl od vlaku, který k cíli své cesty zjevně příliš nespěchal. Student měl již příležitost osobně poznat, že na omluvy zaštítěné poukazem na dopravní komplikace je pan profesor zvláště alergický, stejně jako na absenci posluchačů na svých přednáškách. „Proboha! Kam to jede?,“ vyjekl nahlas, když zpozoroval, že vlak odbočil ze svého směru na jinou kolej a vydal se neznámo kam. S nečekanou hbitostí vyskočil v témže okamžiku ze svého místa opodál přes uličku stařík a hrnul se k okénku. Chvíli bedlivě zkoumal terén jak bratr Žižka před bitvou, poté se obrátil ke spolucestujícím a se zdviženým ukazováčkem jim vítězoslavně oznámil: „To je trať, po které se vozí uhlí do opatovické elektrárny. To zase vím já!“ Staříkův objev ale málokoho zajímal. Čtveřice babiček, které přistoupily teprve na poslední zastávce, nenechávala nikoho na pochybách o cíli své cesty. Všechny čtyři, více či méně nahluchlé, si od prvního okamžiku cesty, hlasitě na celý vagon, jako by tu byly úplně samy, vykládaly o tom, k jakému jedou lékaři, jaké mají choroby, které operace již prodělaly a které je ještě čekají, co je bolí a trápí, jako by to mohlo někoho dalšího zajímat. Jediným zpestřením jejich jinak notně monotematického dialogu byly připomínky těch, které už nic nebolí, neboť lékařské péči unikli už jednou provždy. Byly natolik zabrané do svých chorob, že změnu směru ani staříkův kolosální objev ani nezaznamenaly. Mluvily natolik hlasitě, že na pár okamžiků odpoutaly studentovu pozornost od neúprosně běžícího času. Zamyslel se, zda i on bude v jejich věku schopen hovořit pouze o svých neduzích a provádět evidenci zemřelých. Opravdu je nezbytně nutné, aby se člověku s přibývajícími léty zužoval jeho duševní obzor? Nebo je naopak duševní obzor člověka vždy limitován věkem? Mladí hovoří o sexu a vztazích, střední věk o jejich krizi a stáří o svých chorobách. To už stihl během svých každodenních jízd vlakem vypozorovat. Po neznámé trati vlak nejel nijak rychle a ani nijak dlouho. Po několika minutách kolébání mezi širými družstevními lány se s vrzáním a skřípáním opět zastavil a neměl se k dalšímu pohybu. Horko v ničím nechráněném vagonu, stojícím uprostřed polí a vydaném napospas slunci, nakonec zmohlo i babičky, které o svých nemocech dovedly nejen vzletně vyprávět, ale očividně jimi i trpěly. Jejich hlasitý hovor pozvolna slábl, až se vytratil docela. Polednímu žáru tak začala dominovat čtveřice studentek speciální pedagogiky na druhém konci vagonu, které se rozhodly cesty vlakem využít k procvičování znakové řeči. Možná byly samy hluché, ale němé nikoli. Jejich uvřeštěné hlasy se nesly do dáli: „Já Koblížek, na másle smažený, na okně chlazený, dědečkovi jsem utekl, zajíčkovi jsem utekl, medvědovi jsem utekl, vlkovi jsem utekl a tobě, liško, také uteču!“ Asi jim to příliš nešlo, a tak říkanku opakovaly stále dokola do stále houstnoucí atmosféry ve vlaku. Student, který si v tu chvíli byl už naprosto jist, že koblihu již nejspíše nikdy nebude schopen pozřít, si připadal spíše na okně smažený než chlazený a přemýšlel, že po vzoru Koblížka také vyskočí oknem a uteče. „Hele, my stojíme,“ všimly si studentky teprve po dlouhé chvíli. „Nevíte proč?“ Odpovědi se jim nedostalo. Nervozita cestujících rostla k prasknutí, lepivě držela uvnitř stejně jako horký vzduch. „Tak si dáme ještě jednou Koblížka. Na uklidnění,“ zavřeštěla ta nejhlasitější z nich.
Léta Páně 2024, dne 2.5. věnováno autorem
Adam Bílek
|