To je zase den, posteskl si Tadeáš, když zatáhl skleněné okénko, které jej dělilo od nečasu tam venku. Ráno vstával za tmy, v dešti přes půl vesnice na sobotní brigádu do trafiky, a k tomu celé dopoledne poslouchat tahle moudra! Jestli mu ještě někdo, tak jako před chvílí starý Moučka s veledůležitým výrazem tváře, zopakuje ten blábol o Medardově kápi, tak se snad neudrží! Proč musí jako naschvál pršet zrovna na Medarda?
Aby toho nebylo málo, někdy před půlhodinou se jako velká voda přihrnula mladá Vodičková. Ještě než stihl otevřít okénko stánku, vybafla na něj, zda nemá nějaký s hůlkou. Tadeáš opravdu poctivě a se vší ochotou prošel všechny časopisy, které ve stánku měli, a hledal časopis s nějakou přibalenou kouzelnickou hůlkou.
„To je on!,“ vyjekla po chvíli přehrabování v podávaných periodicích zbožně Vodičková a už se sápala po jednom magazínu s jakýmsi vousatým vlasatým týpkem na přebalu. Zrovna včas, protože Tadeáš se jí už chystal s lítostí oznámit, že žádný časopis s přiloženou hůlkou opravdu nemají a on tudíž nemůže sloužit. Teprve dodatečně mu došlo, že Vodičková nehledala časopis s hůlkou, ale s Hůlkou, s vycházející hvězdou muzikálové scény, zpěvákem Danielem Hůlkou.
Kdyby si jej nenašla sama, nepochybně by jej čekaly podobné litanie jako minulý týden, kdy se stará Kmoníčková došourala do trafiky teprve chvíli poté, co prodal poslední číslo časopisu se speciální přílohou, věnovanou oblíbené mexické telenovele. Rozhazovala temperamentně rukama a na celou ulici si stěžovala na vydavatele, že neposlal více výtisků.
„Esmeralda! Miláček národa!,“ vykřikovala pateticky, zatímco Tadeáš měl co dělat, aby skryl cukající koutky úst. Několik okamžiků před Kmoníčkovou si přišel pro noviny Prorok. Svým vzezřením dělal vlastnímu jménu čest: rozevláté vlasy, bílé stejně jako plnovous, oblečení z doby předpotopní, pronikavé jiskření v očích a hluboký hlas, jenž by se vyjímal na jakémkoli srocení lidu, kazatelnu nevyjímaje. Navzdory jménu a vizáži však na potkání nehlásal zjevené či jiné věčné pravdy, ale kudy chodil, vyprávěl vtipy. Naklonil se do okénka a místo pozdravu řekl jen: „Jednu frontu.“ Tadeáš už věděl, že má na mysli Mladou frontu, periodikum, které dnes jmenuje Dnes. Jen zahlédl na pultu přebal časopisu s hlavní hrdinkou zmíněné telenovely, s poťouchlým výrazem se zeptal Tadeáše: „Víš, jak se latinsky řekne slepé střevo?“ „No, apendix,“ odpověděl váhavě mladý student. „A víš, jak se řekne slepé střevo španělsky?“ Raději si hned odpověděl sám, aby mu Tadeáš náhodou nezkazil pointu: „Esmeralda!“
Zatímco poslouchal nářky staré Kmoníčkové, přemáhal Tadeáš srdnatě smích. Neměl srdce jí tenhle vtip reprodukovat, zvlášť když bylo zjevné, jak má nekonečný mexický seriál o slepé dívce ráda. Ještě chvílí se nad ním hlasitě dojímala, než odkráčela s nepořízenou dál.
Déšť neustával. Čím byl hustší, úměrně tomu řídl proud zákazníků. Ti skalní však přicházeli za jakéhokoli počasí. Střídali se mu za okýnkem jako figurky na venkovském orloji, všechny ty typické místní postavičky. Znal je všechny, což v jeho rodné díře nedalo zas tak velkou práci. Věděl o nich, co si kupují a čtou. Leckdy, jako nějaký venkovský farář, znal jejich tajné libůstky. Samozřejmě ani dnes nemohl chybět Burda, který si každou sobotu kupuje Ruďasa, někdejší Rudé právo, které během těch několika let, jež uplynuly od Sametové revoluce, vyrudlo natolik, že z něj zbylo jen Právo. K tomu, jako obvykle, Trochu sexu do křížovky. Nebo takový Pecháček. Přikrade se pokaždé jako stín a s potutelným úsměvem si vyžádá Perverzo, tedy obrázkový magazín s výmluvným názvem Perverz sex.
Jednou se Tadeáš před někdejšími spolužáky místní základní školy neprozřetelně zmínil, že někdo z jejich obce si tenhle plátek pravidelně kupuje. Od té doby se usilovně snaží z něj toto tajemství vymámit. Posledně jej v hospodě nalévali tak, aby mu rozvázali jazyk, ale Tadeáš odolal. Stejně jako svatý Jan, stojící ve své slávě na podstavci uprostřed návsi, vedle kterého se uprostřed hluboké noci cestou z hospody vyzvracel, udržel jazyk za zuby. Farář, lékař, učitel a trafikant musí být zkrátka schopni uchovat zpovědní tajemství. Je to jejich morální přikázání. Zvláště na vesnici.
Skrze dešťovou clonu zahlédl, že se ke stánku blíží Mráčková, objemná jak bouřkový mrak. Jen ji zahlédl, shýbl se do spodní poličky, kde měla v obálce odložené své Večery pod lampou. Dosupěla k okénku, neschopna popadnout dech. Spolu s pozdravem jí Tadeáš podal několik odložených svazečků. Stále zadýchaná mu nasypala do ruky peníze, které měla na haléř přesně spočítané, shrábla obří tlapou svoji dávku romantického čtení a odsupěla pryč tempem, jako když vítr zvolna unáší mraky oblohou. Zadýchaná naštěstí natolik, že ani nezvládla (jako jedna z mála) zmínit Medardovu kápi.
Nebýt té šílené pranostiky, Tadeášovi by v principu déšť nevadil. Když prší, zákazníků obvykle chodí méně a on má dost času na čtení či prohlížení časopisů. Byť záhy pochopil, že něco zajímavého v nich nalezne málokdy. Ženské časopisy si už ani neprohlížel. Jejich stále se opakujíc schéma jej nudilo: Společenské drby, recepty na vaření následované zaručenými radami jak zhubnout, na závěr horoskop. Horoskopy si občas pro pobavení srovnával, aby dospěl ke zjištění, že se časopis od časopisu liší tak diametrálně, jak je to jen možné. Napadlo jej už několikrát, zda by nebylo nejlepší do všech napsat univerzální větu: Vzhledem k tomu, že je možné všechno, může nastat cokoli. Lépe na tom nebyla ani periodika určená mužům. Vycházelo mu z nich, že muž je tvor, jehož duševní obzor se omezuje na auta (čím větší, tím lepší), sport a žvanění o politice a sexu. Přesto tu a tam narazil na něco, co jej strhlo natolik, že přestával vnímat dění venku na ulici.
Ze čtení jej vytrhlo temperamentní zaklepání na okénko. S leknutím zdvihl zrak, ale hned se zase upokojil. Samozřejmě, paní Michálková si přichází pro svoji dávku LSD – útlou brožurku kriminálních příběhů s podtitulem Levné Sešity Detektivek, bez kterých si neumí představit neděli asi tak, jako Tadeášova babička bez buchet. Měl je pro ni už připravené, ani si nemusela říkat. S profesionálně milým úsměvem převzal peníze a znovu zavřel okénko. Pohled na hodinky prozradil, že sobotní dopolední směna se zvolna chýlí ke svému konci. Ranní remitendu časopisů už měl dávno hotovou, a tak začal chystal k zabalení zbylé noviny. Nejprve vyškrtal tituly, které vyprodal, poté začal sčítat zbylé kusy a doufal, že si pro žádné už nikdo nepřijde, že už se v tomhle dešti nikomu nebude chtít vycházet ven, aby nemusel výkaz opravovat.
Zmýlil se. Pět minut před zavíračkou se mu před okénkem zjevila Bobina, zasloužilá učitelka českého jazyka a občanské výchovy místní základní školy. Tykala snad celé vesnici, protože téměř všichni její obyvatelé byli jejími buď stávajícími, nebo bývalými žáky. Její péči prozatím unikala jen batolata. Pamatoval hodně. Dost možná se osobně znala i s Nerudou, kterého tak zbožňovala. Zato nikdo si už nepamatoval, kdy a proč přišla ke své přezdívce. Existovala řada teorií, ale žádná jistota. Přízvisko přecházelo z generace na generaci a jeho původ neznali ani ti nejstarší. Tak daleko kolektivní paměť obce zkrátka nesahala.
Tadeášovo zlé tušení se naplnilo. Bobina na něj upřela svůj přísný pohled a direktivním učitelským tónem si vyžádala jednu Pochodeň. Už první den brigády v trafice jej poučila, jak noviny má na mysli – to když se opovážil namítnout, že zmíněný deník krajské organizace KSČ přestal vycházet záhy po Sametové revoluci. Nyní už bez zaváhání vylovil z balíku, který se již chystal zavázat, jeden Deník, který se stal nástupcem někdejšího stranického deníku a podal jej do okénka s navyklým „tady máte, paní učitelko.“ Bobina mu nasypala drobné do talířku, ale k odchodu se neměla.
„To je počasí, co?,“ spustila. „Zdalipak znáš, Tadeáši, tu pranostiku: Medardova kápě… nu, jak je to dál?“ K tomu, aby ji, tak jako činíval ve škole, doplnil, se zase příliš neměl Tadeáš. Nejen proto, že již nebyl několik let jejím žákem, ale hlavně z toho důvodu, že tuhle prokletou pranostiku dnes už vyslechl tolikrát, že by si mohl dělat čárky a každou pětici přeškrtnout. Mít takový plůtek na lístku v hospodě, domů by po svých nedošel. Kdyby jednou místo do hospody zašel naproti do kostela, mohl by se dát na modlení: Bože, chraň mě před deštěm na Medarda!
„…člověk z toho zkape!,“ doplnil nakonec se zlomyslným úsměvem člověka, nad kterým již Bobina nemá moc.