Na můstku bylo rozsvíceno, kapitán i oba důstojníci seděli ve svých křeslech a prováděli poslední kontrolu. Těsně před osmou ranní požádala Dittmannová o povolení k odletu. Loď se odpojila od stanice a Nagyová ohlásila připravenost k opuštění orbity.

„Hovoří k vám kapitán. Jsme připraveni k odletu, posaďte se, prosím, do svých křesel a připoutejte se.“

Pokyn byl přenášen lodním rozhlasem na všechny paluby. Vzhledem k tomu, že zrychlení při manévrování bude působit kolmo na osu umělé gravitace, mohlo by dojít k úrazu.

„Dobře, slečno Nagyová vypočítejte kurz a vezměte nás ke Slunci,“ řekla Dittmannová.

Nagyová manipulovala s holografickým panelem, potom stiskla světelné aktivační tlačítko a loď vyrazila kupředu. Hlavní motor běžel, stanice Orbitar se začala pomalu vzdalovat. Po chvíli bylo patrné, že se vzdaluje i planeta Země. Uprostřed navigační obrazovky se usadilo Slunce. Nagyová vypnula motor a loď nyní letěla do Slunce volným pádem.

Pokyn k připoutání v křeslech byl odvolán, loď poletí ke Slunci několik hodin. Na lodi se obnovil normální režim, posádka se opět vydala za svými povinnostmi a zálibami. Vojta Novotný si sedl k počítači a pokračoval ve studiu písma z planety New Hope. Jazyk, ve kterém byly nápisy vyvedeny, byl poměrně zvláštní. 

Na začátku každého úseku textu bylo jedno slovo, které se stále opakovalo, pouze někdy se zde objevilo slovo jiné. Vojta přiřadil tomuto slovu o dvou hláskách význam „nyní“. To bylo poměrně jednoduché. Další slova už tak zřejmá nebyla. Pro jazyk jiné civilizace navíc nebylo možno použít tradiční srovnávací metodu, která se u starých pozemských jazyků velmi osvědčila. Vodítkem mohly být pouze ilustrace, které se mezi řádky textu nacházely, zbytek už závisel na Vojtově imaginaci.

Vojta měl už několik hypotéz o významu slov a vlastních textů, jednu hypotézu před časem publikoval, a to mu zřejmě otevřelo cestu na Fenix, jelikož se při každém novém výzkumném letu počítalo s objevením dalších pramenů nebo rovnou cizí civilizace.

Let probíhal bez sebemenších nesnází. Dittmannová seděla v kapitánském křesle na můstku a sledovala pomalu se přibližující Sluneční kotouč. V podvědomí ji stále strašily sny o zřícení lodi do nitra hvězdy, stále si nemohla na cestování prostřednictvím meziprostoru zcela zvyknout.

Erika Nagyová taky seděla v křesle a nic neříkala. I ona měla strach z letu skrz přenosovou sféru, připadalo jí to nepřirozené, vystavět systém mezihvězdné dopravy s kontaktními body tak blízko hvězd.

Jediný klidný byl George Williamson, pro něhož nějaký meziprostor nepředstavoval žádnou větší výzvu. Prostě systém červích děr, nic zvláštního. Nechával si na počítači zobrazovat trasu meziprostorem k cílové červí díře a sledoval na vedlejším zobrazení hvězdnou mapu. Množství hvězd, ke kterým meziprostor otevíral cestu, bylo již prozkoumáno, vzdálenost od Slunce se stále zvětšovala, střed Galaxie se stále přibližoval. Možná by stálo za úvahu prozkoumat i hvězdy na konci spirálního ramene, přemítal Williamson. První s pomocí meziprostoru objevená planeta New Hope byla až na samém konci spirálního ramene cizí galaxie a přece se na ní nacházel život a dokonce památky po nějaké civilizaci.

Sluneční kotouč nyní zabíral celou obrazovku a posádka na můstku se opět začala soustředit na řízení lodi. Povrch Slunce byl rozbrázděný, proti Fenixu nyní zrovna povstala mohutná protuberance a blížila se k lodi. Jako Fenix z popela, napadlo Dittmannovou. Co kdyby se protuberance opravdu dostala až k lodi? Byl by to asi rychlý bezbolestný konec.

Výtrysk sluneční hmoty se blížil a Fenix stále setrvával v objetí své mateřské hvězdy. Potom náhle jas pobledl a objevila se bílá plocha meziprostoru s černými oky červích děr.

„Hlásím kontakt s meziprostorem,“ řekl Williamson.

Dittmannová zkontrolovala hodnoty záření a řekla: „Výborně, vezměte nás k cílové červí díře, pane Williamsone.“

Loď prolétala meziprostorem, Williamson obratně manévroval a cílový sektor se již objevil na obrazovce. Williamson srovnal dráhu letu a zamířil přímo doprostřed červí díry. Potom zkontroloval stav warpu a loď vyrazila kupředu.

Za zádí lodi se po průletu vstupním otvorem rozpoutalo peklo blízké hvězdy. Williamson počkal, až se rychlost lodi sníží, a potom zapnul warp. Bublina warpu pohltila loď a nesla ji na své vlně subprostorem.

Williamson pečlivě hlídal čas, v okamžiku dosažení vzdálenosti ekvivalentu osmi světelných minut warp vypnul.

Obnovilo se normální prostředí a hlavní obrazovka ukazovala hvězdy. Nagyová provedla srovnání s aktuální hvězdnou konstelací.

„Planeta pět světelných sekund na pravoboku,“ ohlásila Nagyová.

Dittmannová si prohlížela namodralý srpek na obrazovce a pak řekla: „Dobrá, slečno Nagyová, vezměte nás k té planetě.“