Druhý den ráno pozemšťané opět vyšli z lodi a malá výprava se chystala na cestu do lesa. Vedoucím měl být Pierce, dále se chtěli zúčastnit Richi a Klang, Vojtu si vzali k ruce pro případ, že by našli nějaké domorodce.

Ještě než vyrazili, přehnalo se kolem stádo dobytka podobného kravám, které poháněli lidé na nějakých místních koních. Byli to docela normální lidé, žádné velké hlavy, žádné malé postavy. Jeden honák zabloudil k lodi a vyděšeně si pozemšťany prohlížel.

Vojta na něj zavolal: „In is ti ibla vot if?“

„In is it ibla Manim ibla, ger in is ti ibla dole Manim ibla, in atru ti fere if?“

Domorodec popohnal koně a vyrazil za stádem.

„Co to říkal?“ ptala se Richi.

„Že jsou Manimové a my jsme taky Manimové, nebo něco v tom smyslu,“ odpověděl Vojta.

„Ten první si říkal Vata, potom tu byl ten mužík, co si říkal Lubri, teď Manimové, zdá se mi, že zde žije více ras než jedna,“ uvažovala nahlas Richi.

„Máte dobrý postřeh, kolegyně, skutečně jsou různí, jen jazyk mají stejný.“

„Třeba je to místní ‚obecná řeč‘,“ řekla Richi.

„A ten vysoký byl elf, mužík trpaslík a dnes jsme konečně narazili na člověka? Kdo ví, třeba by se zde autoři fantasy vyřádili.“

„Co to tu melete vy dva?“ ptal se Klang.

„Jen máme určité názory na místní lidi, Normane, ale to bys ty nepochopil,“ utřela botanika Richi.

„Tak vyrazíme, mládeži?“ ptal se Pierce a hrozivě mával puškou.

Všichni čtyři mladí průzkumníci procházeli lesem, Klang sbíral vzorky rostlin a rozhlížel se po stromech, Pierce kráčel důležitě vpředu a Richi přeskakovala kořeny stromů a usmívala se. Vojta šel poslední a přemýšlel o místních obyvatelích. Rozhodně je výprava z jiného světa nerozházela. Jak to říkal ten Vata: „bo govar ibla?“ Že by přece jen uměli cestovat vesmírem?

Cesta probíhala za občasného hovoru, došlo to tak daleko, že si všichni tykali a různě se škádlili. Najednou se před nimi objevila mýtina, kde stálo jen pár stromů, na kterých bylo vidět žebříky a visuté obytné plošiny.

„No prosím,“ řekl Vojta. „A nyní nás přivítá Galadriel.“

Richi se zasmála, na mýtině to bylo nejspíš slyšet, ze stromů se spustilo několik Lubrijů s napřaženými malými meči.

„Galadriel nebo Gimli, já doporučuji zmizet,“ řekl Pierce a vydal se zpět do podrostu.

Všichni ho následovali, jenže drobní lidičkové byli v lese doma, a tak je za chvíli drželi v obklíčení. Jeden Lubri vykročil dopředu a začal hovořit.

„In atan he Manim ibla vot if? Min aflink ker ti ibla if?“

Pierce si opřel pušku o koleno a vystřelil do vzduchu. Lubrijové se sice lekli, ale pak se začali smát.

„In atne sol Manim ibla breko bo Vata ibla,“ řekl vůdce a pozvedl meč. „In is git ibla breko ibla dole qar.“

Mužíci se vrhli na čtyři pozemšťany, drželi jim meče u krku a vůdce sebral Pierceovi pušku. Potom je strkáním dirigovali směrem ke svému stromovému městu.