Přerovnával jsem tuhle věci ve skříni a narazil na sváteční béžovou košili. Už jsem ji na sobě neměl mnoho let a ani bych se do ní už asi nevešel. Tak si říkám, proč tady ta košile ještě pořád vlastně visí. Ovšem jakmile jsem uzřel na její levé straně velký mastný flek s nádechem oranžové, který nikdy nešel vyprat, hned jsem si vše vybavil.
   To jsme tenkrát, jako čerství „osmnáctníci“, stáli u stánku s douzenými klobáskami a čekali na tuhle zakroucenou krásku, až nám přistane na papírovém tácku a doplní chybějící pouťový článek ve dvojici s točenou desítkou ve voskovém kelímku. Doteď mám před očima toho pána, který již klobásku vlastnil. Měl trochu brunátný obličej a v očích velké odhodlání. Dmoucí se pupík kryl bílou košilí v nedopnutém saku a v poledním slunci se mu blýskala počínající čelní pleš. Otevřel ústa plná zubů a vložil ji mezi ně. Byla pěkně napěchovaná a střívko teplem napjaté. Jelikož se ale zprvu zdálo nepoddajné, musely zuby tlouštíka vyvinout poněkud vyšší tlak, než původně předpokládal. Svaly obalené kolem kloubů jeho sanice se rozvibrovaly. Oči se mu přivřely, zuby pronikly do klobásy a stalo se nevyhnutelné Proud omastku vytrysknul a všechno další už pak bylo jako ve zpomaleném filmu. Nažloutlý proud vyletěl ze štěrbiny mezi zuby a mířil přímo na mě. Stál jsem jako přikovaný a tělo, fascinované touto scenérií, se odmítlo hýbat. Stál jsem a jen čekal na dopad. Bum! A bylo to tam! Svým podivným způsobem prostě nádhera.
   No a je to tam dodnes. A to jen proto, že nás na pouť vždy doma oblékli pokud možno svátečně, jen abychom nedělali rodině ostudu. Inu, byla to vydařená pouť.
   Mé vzpomínky však sahají ještě dále a to až tam, jak jsme s kamarády vyrazili do víru zábavy kolem celtových stanů a střelnic. To bylo v dobách, kdy jsme již z dětství dorostli do jinošských let a rodiče už nás pouštěli samotné. Unavoval je totiž hluk kolem atrakcí a mumraj kolem stánků s předraženým zbožím. Dnes už jim dokonale rozumím. Také mne to ničí. Ovšem tenkrát to pro nás mladé byla věc zcela boží a nedokázali jsme si život bez ní vůbec představit.
   Chodívalo se dlouhou cestou přes pole, až k vodárně, tam kde pravidelně jezdívali koňáci a zdobili prašnou cestu koňskými koblížky svých řehtajících se kamarádů. Pak se zahnulo na úzkou lávku vedoucí přes stavidlo a šup, byli jsme tam.
   Vzpomínám na tu pohodu ve stínu stromů, kde Franta Kocourek překusoval dětem pro zábavu desetníky, ty odvážné zvedal za kšandy jednou rukou vysoko do vzduchu a chvíli na to pak zápasil s hrůzostrašným hadem. Vzpomínám, jak o kus dál se v jiném stanu další blázen pral s medvědem, který měl tlapy ovázané jutovými pytli, aby mu nemohl při první naskytnuté příležitosti utrhnout hlavu. Jak na cestě k poutnímu místu stával strakonický dudák, takovej prapodivnej strejc v kroji a hrál známé odrhovačky. Kolemjdoucí mu každou chvíli házeli nějaký drobný do folklórně malované truhličky a kousek nad ním v dalším stanu jasnovidka Jitka hádala lidem, kolik mají peněz v peněžence nebo co mají napsaný v občance - to si ale říkala Marion a tvářila se děsně soustředěně a tajemně.
   Vzpomínám, jak tátové zaplatili kolotočářům tři jízdy za sebou pro své ratolesti, aby si mohli dát jedno točený „U Matyldy“. Jak se některé z těch dětí pozvracely a oni pak měli doma, svým pivním dechem, co vysvětlovat.
   To my se většinou procházeli s limonádou v pytlíku a s očima navrch hlavy kolem stánků s fotografiemi tehdejších filmových hrdinů, zpěváků a rockových kapel, angličáků a jiného zboží ze Západu. Na střelnicích pak zamilovaní frajeři vystřelovali svým láskám papírové růže a srdcata z perníku a přitom jim občas upadl nějaký ten drobný pod stupínek a my jsme pak prolézali pod těmito dřevěnými rošty a poměrně často v nevysoké trávě nacházeli koruny, tříkoruny a někdy, považte, i pětikoruny! Domů jsme pak přicházeli s koleny od trávy, což rodiče nemohli pochopit, i když táta by věděl, jen mu nějak neštymoval ten náš věk. Bejk jeden! No a samozřejmě s již zmiňovanými mastnými fleky od vyuzených klobás na světlých košilích – což rodiče pochopili hned a maminky se okamžitě hroutily, neboť věděly, že nastrouhaný „jelen“ s tím nehne ani s předpírkou.
   Občas jsme také objevili vyhozenou krabici od polárky se „suchým ledem“ a ten jsme pak házeli do rybníka a čuměli, jak to bublá a z prasklých bublin vychází magický kouř. To byla taková prémiová tečka za dobře prožitou poutí. Inu, to bejvávaly časy.
   Ovšem nejvíce mi zůstala vryta do mysli právě jasnovidka Jitka. Byla to totiž velice půvabná mladá dáma s dlouhými blonďatými vlasy a modrým pohledem. Pyšnila se štíhlou postavou a zručně vykrojeným výstřihem. Navíc, to co bylo ve výstřihu, bylo ještě zručněji podepřeno a vystaveno na odiv, jak nejlépe to šlo. Jevila se tak neskutečně krásnou. Zvlášť, když ve velké bedně hladila hovící si zasmyčkovanou krajtu za velikým plátěným stanem, ve kterém před chvílí předváděla své „jasnovidné“ nadání. Když uviděla mého kamaráda Vikyho, jak zírá na bednu, vstala a podala mu  ruku.
   „Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Jitka.“
   Viky překvapeně pozvedl obočí a s jemným náznakem drzosti trefně zabodoval:
   „To bys měla vědět, když seš ta jasnovidka.“
   A ona se začala smát a objala ho a zeptala se, jestli si nechceme vydělat nějaký peníze. Prý by se jim docela hodila pomoc, teda jestli si troufáme.
   Srdíčka nám málem vyskočila z hrudníčků. Proboha, co víc si začínající adolescent může přát, než strávit jedno odpoledne mezi světskejma po boku blonďatý krasavice s poměnkovýma očima a nakouknout pod jejich pokličku.
   A tak jsme od té chvíle zahodili své běžné identity a trhali lístky u vstupu do stanu a vždy po představení rovnali lavice a židle. Sbírali jsme papírky a kelímky, které tam nepozorní návštěvníci „zapomněli“. Nosili jsme bednu s krajtou na podium před stan, když principál lákal lidi do „šapitó“ a připadali si tam, jako těžcí bouráci se založenýma rukama a tvářili se, jako bychom k nim patřili odjakživa. Mohli jsme si pak tu krajtu i pohladit. Jitku - totiž Marion - bohužel ne. Časem jsme zjistili, že beznohá žena s flitrovým závojem na obličeji, kterou ukazovali v bedně šedesát na šedesát, je ve skutečnosti malá holka oblečená do blyštivých hadříků, která hned po svém výstupu vzadu za stanem prováděla gymnastiku. Dělala provaz, stojky a hvězdy, aby si protáhla pokroucené oudy. Moc s námi nemluvila, ale asi byla hodná, protože nám dala dvě kulatá lízátka z Německa a to byla fakt bomba.
   Viděli jsme, jak principálka na pódiu před davem slibuje lidem, kteří vydrží být škrceni krajtou tři minuty, dvě stovky, a jak v zákulisí platí těm samým lidem stovku za to, že sehrajou divadlo a vzdají to před limitem, kdyby podchlazená krajta špatně táhla. Občas jsme „šéfům“ skočili do stánku pro točený a užívali si vrchovatě všechna jejich představení. Zadarmo!
   Zvláště číslo, kdy principál obhazoval Marion ostrými noži. To už si ale zase říkali
jinak, tuším, že Duo Ferratto a na obličeji měla karmínovou škrabošku. Musím říct, že šéf to skutečně s noži perfektně uměl a že byly doopravdy ostré. To vám mohu odpřísáhnout. To nebyl žádnej trik! To by nám rozhodně z takové blízkost neuniklo. Teda až na tu bednu, ze které Jitka – opět pod jiným jménem - pravidelně a s úspěchem mizela před zraky všech diváků, a co je horší i nám.
   Večer jsme tenkrát každej od Jitky nakonec dostali 50 korun a vééélkou pusu na tvář a s ucvrknutím v trenýrkách jsme jako ve snách kráčeli s pohybujícím se pilinovým míčkem na gumičce vstříc rodinné pohodě všedních dní. 
   Dnes je Marion určitě něco přes sedmdesát a možná i víc. Čas neúprosně letí a ať děláš, co děláš, tak ho nezastavíš… Ale byla to krasavice...inteligentní!!!