Babička Herta na hřbitově každé pondělí, když padala tma, zapalovala svíčky za svého zesnulého manžela. Ten rituál ji spojoval s minulostí a přinášel jí pocit pokoje a útěchy. V ten chladný podzimní večer se Herta opět pomalu vydala na cestu. Její krok byl opatrný a za chůze si pomáhala starou dřevěnou holí.

Na hřbitově panovalo ticho jako v hrobě. Herta se zastavila u náhrobku svého manžela. Postavila svíčku na malý kovový stojan vedle náhrobku, a zatímco plamínek tancoval v jemném vánku a vytvářel kolem měkké stíny, přitáhla si šál kolem ramen a dívala se na hořící plamínek. Najednou se jí zdálo, že tma kolem se stává hustší a černější. Od země se zvedla vlhká mlha, Herta ve svých starých kolenou náhle pocítila, jak se změnil tlak. Zaostřila zraky za tlustými skly svých brýlí s macatými obroučkami, obhlédla okolí a uviděla, že se mlha jako stín plazí mezi hroby a pokrývá je jako černý plášť. 

 

Ztuhla. Takovou podivnost nikdy na hřbitově neviděla. Hned si uvědomila, že něco není v pořádku. Ticho v ten okamžik přerušil podivný šelest. Zněl skoro jako šepot, který se vytrácel do noci. Herta se začala bát. Dech měla náhle rychlý. Snažila se rozlišit zvuk, ten byl tak neurčitý, ale náhle po něm nebylo ani slechu. Na hřbitově se opět rozhostilo ticho. Jenom se jí to zdálo? Hrály si s ní její nedokonalé smysly?

 

Najednou se šelest ozval znovu. Zatímco před tím zněl jako někde v pozadí, nyní se stal mnohem stal výraznějším. Herta se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit, ale pocit strachu ji začal přemáhat. Když se podívala kolem sebe, uviděla, jak se stíny kolem kroutí, nabírají tvar. Rozeznala obrys tmavé postavy. I tuze se polekala. Rychle se otočila a spěchala ke hřbitovní bráně. Její nohy se jí ale zdály těžké, mnohem těžší nežli dřív. Každý krok byl boj.

 

V okamžiku, kdy se otočila, uviděla, že se k ní postava blíží. Byla to vysoká, temná silueta, jejíž obrys těžko rozpoznávala. Hertě bušilo srdce a polévaly jí návaly horka. 

 

Herta se pokusila co nejrychleji dostat ke hřbitovní bráně, i když její kroky byly pomalé a neobratné. Brána hřbitova byla daleko, zdálo se jí, že snad mnohem dál, než by měla být. Cítila, jak se strach a únava stávají jedním, a její kroky byly těžší a těžší. Její hůl, která jí byla obvykle oporou, se nyní zdála být jen překážkou, břemenem, který s sebou musela vláčet, a které jí tíží k zemi. Pustila ji. Mlha kolem Herty stále houstla, a ona za sebou ucítila ledový dech, který jí olízl zátylek.

Tu přece jenom dorazila k bráně. Avšak zjistila, že je klika příliš těžká na to, aby ji mohla snadno otevřít. Opřela se o bránu, ale ta ne a ne povolit. 

 

Náhle klika povolila a brána se pod jejím tělem otevřela. Herta vyklopýtala do ulice až málem upadla. Ztěžka dýchala a rozhlížela se. V oknech se svítilo a ulice už nebyla tak tmavá. To světlo bylo jako balzám pro duši. Začala se uklidňovat.  Co se to s Hertou stalo? Možná se jí to všechno jenom zdálo. Podívala se ke hřbitovní bráně, ale viděla jen klid a mír. Tak to má být. Protáhla se, aby trochu ulevila zádům. Náhle jí mrzelo, že upustila svoji hůl. Tenhle příběh radši vnoučatům říkat nebude, ještě by z ní měla srandu. 

 

Hřbitovní branka náhle vrzla. Ten zvuk jí projel mozkem jako nůž a na okamžik jí zmrazil na místě. Opět pozvedla zraky k bráně a uviděla ji. Tu postavu, jak se svíjí, černá a bobtná a prochází bránou.

 

Herta vyjekla. Na nic nečekala, otočila se a prchala, co jí tělo dovolilo. Strach jí dodával na vytrvalosti, téměř necítila bolest v kolenou. Za prvním rohem se otočila a zaplavil jí děs. Postava se k ní rychle blížila a za ní mizela světla z oken a zůstávala jenom tma.

 

Kulhavým krokem utíkala dál, srdce až v krku, až doběhla k paneláku, ve kterém bydlela. Chvíli jí trvalo, než vylovila klíče a rozklepanými prsty si odemkla prosklené dveře. 

 

A už byla uvnitř. S vytřeštěnýma očima pozorovala, jestli se venku něco nehýbe. Nehýbe… náhle se postava objevila za prosklenými dveřmi.

 

Herta se otočila a vyrazila k výtahu.

 

Řinčení skla. Ten, kdo jí pronásledoval, prorazil skleněné dveře. Herta nemohla čekat na výtah a vyrazila do schodů. V hlavě jí vířily myšlenky na to, co by se mohlo stát, kdyby se k ní dostal.

 

Spěchala do schodů a nechávala za sebou patro za patrem. Každý krok byl namáhavým, jenom těžko popadala dech. Na nohou jí držel jenom strach o holý život.

 

Herta bydlí až ve dvanáctém patře. Slyšela kroky, jak se její pronásledovatel blíží, ale už byla téměř nahoře a ucítila ždibec naděje, že by přece jenom mohla uniknout.

 

Dvanácté patro. Vyčerpání. Bolest. Zastavila se před dveřmi svého bytu. Ruce se jí třásly, když se snažila vytáhnout klíče. Ty jí ale klouzaly z prstů. Pokoušela se trefit do zámku. A za sebou stále slyšela kroky. Ten někdo už je skoro v jejím patře! Ohlédla se. Neměla to dělat. Byla to hrozná podívaná. Temná silueta se k ní přibližovala pomalým tempem, skoro jako by se zastavil čas. Herta se snažila soustředit na klíče, ale její úsilí bylo marné.

 

Postava přiblížila až k ní, její oči byly tmavé a prázdné. Černá a hluboká díra namísto úst, doširoka otevřená jako při posledním smrtelném výkřiku. Ve stínech se objevily drápy, které po ní hmátly.

 

A dotkly se jí.

 

Tu se nestvůrná tvář změnila. Ústa se sevřela, vykouzlila zářivý úsměv a vesele pronesla: „A teď máš babu zase ty!“