Manir kývl na Vojtu a ostatním pozemšťanům dal znamení, aby se vzdálili. Potom Manir, Vojta a Silete zasedli za stolem v jídelně.

„Nyní vzít ty zde tento Manim proč dotaz?“ zeptala se Silete.

„Nyní být tento muž Vata Novotný, před tím přijít on z hvězda všichni,“ odpověděl Manir.

„Nyní vypadat tento Vata jako Manim, nyní omluvit se já ty, Vata Novotný,“ řekla Silete.

Vojta jen kývl hlavou a řekl: „Nyní být to v pořádek, Vata Silete.“

„Před tím zemřít Vata Granir proč dotaz?“ zeptal se Manir.

„Před tím být Vata Granir už starý, před tím rozhodnout můj všichni kněz, že nyní zemřít mít on,“ odpověděla Silete.

„Nyní být já líto Vata Granir, nyní být přání z Gavata svatý, stále být Gavata jeden gavata,“ konstatoval Manir a pokračoval: „Nyní moci žít Vata všichni stále, stále být moudrý Gavata, když před tím rozhodnout on, že nyní muset zemřít Vata, když nyní rozhodnout tak kněz z Gavata.“

„Stále být moudrý Gavata,“ řekla Silete.

 

* * *

 

Po večeři dostal Vojta přidělen pokoj v patře a jeho druhové pokojík v přízemí, mezi ostatními Manimy. Než ulehli ke spánku, sešli se na chvilku ve Vojtově apartmá.

„Tak jak se vám líbí tento svět, pánové?“ zeptala se Dittmannová.

„Je to trošku zvláštní svět, ale zase tak moc se od naší Země neliší. Co můžou vymyslet nového humanoidé?“ řekl Vojta.

„Například ta telepatie, to je zvláštní,“ řekl Garcia.

„A zabíjení silou myšlenky, já vím,“ začala Dittmannová. „Vy jste skutečně četl myšlenky toho umírajícího Vaty, pane Garcia?“

„Cítil jsem v hlavě tlak a vědomí přicházející smrti a taky jsem slyšel identifikaci umírajícího a jméno města, kde žije. Bylo to zvláštní, ale už se to neopakovalo.“

„Možná jsme příliš přecitlivělí, kapitáne, mě se zdá tento svět poměrně normální,“ řekl Vojta.

„Tenhle svět vůbec není normální, pane Novotný. Máme tu rasu s nepředstavitelnou silou a schopnostmi a rasu, která žije v područí té první. Možná všichni mluví stejným jazykem, ale stejní nejsou,“ konstatovala Dittmannová.

 

* * *

 

Ráno se vydali pozemšťané s Manirem doplnit zásoby. Navštívili velký obchod, který v něčem připomínal pozemské supermarkety, jen jedno mu naprosto chybělo: řada pokladen v popředí. Způsob placení byl pozemšťanům naprosto nepochopitelný, Vojta se zeptal Manira.

„Nyní platit já všichni za zboží jak dotaz?“

„Nyní platit ne Vata všichni, nyní vzít si Vata všichni, co nyní chtít on všichni, nyní moci vzít si ty všichni, kdo nyní chtít ty všichni, protože nyní být ty všichni host všichni od Vata Manir.“

Pozemšťané si tedy brali všechno, co považovali za přijatelné potraviny. Manir se díval na Vojtu, jak si bere nějaké uzeniny z chladícího pultu.

„Nyní být ty Vata, nyní jíst ty tělo všichni mrtvý zvíře všichni proč dotaz?“

„Nyní jíst všichni všichni na planeta Země tělo všichni mrtvý zvíře všichni,“ řekl Vojta, který nebyl schopen vysvětlit, proč jako Vata není vegetarián.

Manir kroutil hlavou a „nakupoval“ výhradně rostlinné produkty.

Po obědě v domě Silete vyrazili poutníci pěšky na další cestu. Manir tentokrát nemával na žádný autobus, kráčeli po pravé krajnici a auta svištěla kolem. Asi kilometr za městem odbočili na cestu, která byla vyznačena modrým praporkem.

„Nyní jít já všichni po cesta poutník všichni, nyní jít muset já všichni tři dny k velký chrám,“ řekl Manir.

 

* * *

 

Poutníci kráčeli svěží trávou, bylo po dešti a příroda Kalipy ukazovala svoji přívětivou tvář.

Garcia šel až vzadu, když tu náhle zaslechl v hlavě jasný hlas: ‚Ty mě slyšíš, Manime Garcio, tvůj Vata mě neslyší, je to tak?‘

Garcia se vylekal a nahlas řekl: „Ano slyším tě.“

Všichni se po něm udiveně podívali, jen Manir kráčel stále vpředu a v Garciově hlavě se opět ozval hlas: ‚Nemluv nahlas, Manime Garcio, neumím tvůj jazyk a ta vaše přiblblá krabička tvoji řeč neumí přeložit. Zaměř se na moji mysl a zkus zformulovat nějakou myšlenku.‘

Garcia se pokusil: ‚Jsi to ty, Vato Manire, kdo se mnou mluví?‘

‚Pochopitelně jsem to já, jsi šikovný Manim, Garcio, kdo otevřel tvoji mysl? Lubrijové?‘

‚Lubri Jamala mě přivedl do nějakého transu, nejspíš mě chtěli použít jako médium, skrze které promlouvá ten jejich Galubri.‘

‚Není žádný Galubri, Garcio, je jen jediný Gavata. Lubrijové otevřeli tvoji mysl, aniž by věděli, co vlastně dělají. Jsou hloupí a za svou vzpouru budou potrestáni. Ty však jsi nalezl milost u Gavaty. Nyní můžeš být mluvčím tvého Vaty Novotného, který sice umí náš jazyk, ale stejně používá tu pitomou krabičku. Chová se jako Manim, ten tvůj Vata, dokonce jí zdechliny zvířat.‘

‚Mám říci Novotnému, že s tebou mluvím v myšlenkách?‘

‚Ne, řeknu mu to sám.‘

Manir se odmlčel, Garcia si najednou připadal nějaký prázdný.

Když se večer zastavili k odpočinku, Manir pohlédl na Vojtu a řekl: „Nyní umět číst tvůj Manim Garcia myšlenka všichni, nyní moci mluvit já s ty přes Manim Garcia, nyní souhlasit ty s ten dotaz?“

„Nyní souhlasit já s to,“ řekl Vojta po chvilce přemýšlení.

Manir pokýval hlavou a začal hrabat listí stromu, pod kterým zasedli, aby si připravil lůžko.