Zablesklo se a pronikavý svit zahalil a vše kolem do zářivě bílé. Strach z Herty k jejímu podivu opadl a narůstal v ní pocit úžasu. Světlo ji totiž nijak neoslnilo. Rozhlížela se kolem a hledala, odkud světlo vychází, ale jeho zdroj nedokázala určit. 

Bílá postupně přecházela ve zlatou, takovou, jako má slunce na obloze za jasného dne. Teprve poté si Herta všimla že světlo kolem proudí a stahuje se. Na okrajích zaznamenala tmu. Barvu černou, černější, než kdy poznala. Absolutní černou. Nacházela se přímo za hranicí světla kolem. Světlo proudilo kolem Herty i skrz ni a pomalu se stahovalo do jasné koule plující nad její hlavou. Koule byla velká jako svět, ale stále se zmenšovala, až byla jako míč, pak jako rudě zářící oharek, a nakonec jenom jiskřičkou vyfouknutou větrem z ohně, která stejně tak tančila ve tmě, i když vítr žádný nefoukal.

Herta natáhla ruku za světýlkem a uchopila ho do dlaně. Příjemně hřálo. Zvědavě se na jiskřičku zadívala. Jiskřička byla náhle tím jediným zdrojem světla ve tmě. Herta rozevřela dlaň a na světýlko foukla v domnění, že by jej mohla rozdmýchat stejně jako oheň a ten krásný jas přivolat zpátky.

Jiskřička blikla. Potom znovu. Náhle se skutečně rozhořela. Prudce prskla a z dlaně divoce vylétly jiskry do všech stran. Chvíli se světýlka míhala a potom se ustálila…
 
… a Herta ucítila na tváři dotek vlahého větru. Otevřela oči. Nad sebou spatřila noční nebe a na obloze tolik hvězd, kolik jich nikdy před tím neviděla. Tu ale hvězdy zahalil stín tmavé postavy, která se nad ní vynořila. Do tváře postavě neviděla, ale uslyšela hluboký hlas: „Vida, už jsme si mysleli, že jsme tě ztratili.“

Herta zmateně zamrkala. Že bych byla v nemocnici? Nebylo by divu, pomyslela si, když se jí v hlavě vynořila poslední děsivá vzpomínka na hrůzu před dveřmi jejího bytu. Ale proč mi ten doktor tyká? Známe se? Chtěla něco říct, ale měla v hrdle takové sucho, že jenom něco zachraptěla.

„Klid, to se brzy spraví,“ ozval se opět hlas. „Tady, napij se.“

Herta na rtech pocítila okraj nádoby a jak jí do úst stéká něco hustého. Bylo to dobré. Ne, bylo to skvělé! Žádná nechutná medicína. Bylo to teplé, nasládlé, a tak chutné, že jí z toho v ústech brněl jazyk. Začala to polykat, ba přímo hltat. Nemohla se toho nabažit a když ta dobrota přestala z nádoby vytékat, lítostivě zakňourala.

„To stačilo, nic se nemá přehánět,“ uslyšela hlas nad sebou, ale to už jí zaléval příjemný pocit v těle a odnášel ji jako loďka po vlnkách do říše snů.

Když podruhé otevřela oči, uviděla zářivě rudou. Tentokrát do světla zamžourala, jak bylo oslnivé. Pomyslela si, že to asi v nemocnici na ni právě svítí lékaři, ale když otočila hlavu na stranu, aby se rozhlédla kolem, překvapeně vyjekla. Nebyla to nemocnice, ale jakýsi cizí otevřený kraj. Rudě zářila obloha i kraj byl celý rudý. Kolem písek a náhodně rozeseté tvary, které považovala za kameny, skalky a skály. Žádného doktora neviděla.

V tom za jednou z těch větších skal, které byly blízko, něco zašustilo. Jako když se něco tvrdého otře o kámen. Herta tím směrem zaostřila oči. Na skálu se vyhouplo něco podivného. Jak to lezlo nahoru a odhalovalo se Hertě to v plném světle. Když to uviděla, po zádech přejel mráz. Bylo to černé a hmyzí hlavu to mělo dlouhou a protáhlou, stejně tak veliké hmyzí tělo. Jistě ta bytost byla mnohokrát větší a mohutnější než Herta. Na kameni škrábalo jejích šest útlých kloubovitých končetin zakončených kostěnými háky, kterými se držela na povrchu skály.

Herta vykřikla a posadila se. Zatřásla hlavou. Myslela si, že se ze snu probudí, ale nic takového se nestalo. Potom se ta příšernost pohnula směrem k ní. Herta se převalila na kolena, oči ve strachu upřené na to, co se k ní blížilo. Rychle se zvedla a začala utíkat pryč.

Uháněla mezi balvany. Kličkovala a nabírala na rychlosti. I když měla strach, přesto si už po chvíli uvědomila, že sice běží jako o život, ale není nikterak zadýchaná. A také, že běží rychle. Neuvěřitelně rychle. Tak rychle, že se rudá krajina kolem ní řítí vzad jako šmouha. Běžela a s rychlostí z ní strach opadal. Nechávala ho za sebou. Uteče tomu. Je rychlá. Tak rychlá! Náhle se cítila tak volně a lehce jako pták.

Ohlédla se za sebe, ale příšeru nikde neviděla, a tak se zastavila. Tu spatřila své ruce a ztuhla překvapením. Ruce byly štíhlé, dlouhé a svalnaté. Téměř lidské. Až na rudou kůži a prsty zakončené ostrými zahnutými drápy. I nohy takové byly. Chodidla s prsty a drápy ještě více více zahnutými, teď zaraženými do země, čekající a připravené poskytnout oporu při dalším běhu. Podívala se na své tělo. Byla nahá, štíhlá, samý sval a rudá. Tvar těla se nezdál být úplně lidským. Podvědomě si chtěla upravit brýle, ale zjistila že na nose žádné nemá. Přesto viděla svět kolem sebe naprosto jasně. Jaká překvapení Hertu ještě čekají?