K něčemu se přiznám. Mám rád hrušky. Nerad je kupuju, raději je dostávám. Není to tak dlouho, co jsem si je ale musel natrhat sám a přiznám se, že se při vzpomínce klepu ještě teď. Jelikož se má milovaná maminka, pro mě z neznámých důvodů, ve svých 75 letech odmítla vrhnout mezi větvoví, musel jsem popadnout žebřík a vetknout ho mezi kostrbaté větve sám.
   „Chceš hrušky?“
   „Pár bych si jich vzal.“
   „Tak si je natrhej!“
   Bože, jak jen je na mě neskonale krutá. Je známou věcí, že nejlepší plody bývají na vrcholech stromů, kam se většinou odváží jen zpěvné ptactvo. No a loni i já.  Ptactvu to dělá dobře a oblažuje okolí svými veselými trylky. Já z toho mám děs a udivuji náhodné svědky svou neobvykle bohatou slovní zásobou. Větve jsou, a to možná mnozí netuší, dosti nepoddajné, rostou všude a žebřík se jimi jen těžko prodírá, aby zaujal, alespoň částečně, bezpečnou polohu. Všude do vás ty dřevěné mrchy píchají, lezou vám za košili a osahávají vám zadek. Ani nechtějte vědět, kam všude se snaží dostat. Občas některá z nich povolí a uhne. Tím tak uvolní své místo žebříku zrovna v okamžiku, kdy se natahujete na tu nejvyšší a nejkrásnější buclatou krasavici. Nastává částečný propad do koruny a srdce se zastaví. Vám pak nezbývá než si zapálit a čekat, jestli ještě naskočí. A to už  vůbec nemluvím o samotných plodech, které se čas od času samovolně oddělí a dopadnou vám s přesností na milimetr přímo na kebuli! Případně, a to i při vší opatrnosti, se člověk občas zase opře o nějaký ten shnilý kousek, který pak dokonale ulpí na šatstvu a drží se ho pak jako hovno košile, jak říkával můj dědeček. Ruce poškrábaný, vanilky rozklepaný a plný roztodivných křečí ve svalech, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Zážitek jako hrom. Všechno mě bolí. Mám divoké sny, ruce se mi třesou a můj psychiatr má žně. Radši se dám na melouny.
   Á propos, melouny.
   I zde se najdou úskalí a také je nelze zcela opomenout. Když jsem nedávno spatřil mamutí bednu plnou zelených melounů ve slevě, vrhnul jsem se na ni skokem pantera, popadl nejbližší a snad i největší a znalecky na něj poklepával a tvářil se jako odborník z melounových plantáží. Stejně jsem zjistil prd, krom toho, že i ve slevě by mne stál celé jmění a skromně popadl menší kousek. Vydal jsem se s nadšením toho „chlapíka“ převážit a označit etiketou pro paní pokladní, která mě minule pokárala za nezvážený zázvor takovým způsobem, že by si ode mě v té chvíli pes ani kůrku nevzal. Trčel jsem ve frontě na váhu s melounem na vztyčené ruce jako číšník s platem piv.
   Jakási babka s položenými zelenými jablky na stříbřité podložce váhoměrky neskonale dlouze zírala na obrázky a hledala již dávno nalezené. Umně vymalovaný obrázek zelených jablíček na ni svítil z displeje jako stowattová žárovka. Nic. Dáma obrázek ignorovala a tvrdošíjně odmítala. Asi se jí nelíbil a hledala hezčí. V tom se má dobrotivá a dostatečně již nasraná dušička rozhodla nebohé stařence pomoci. Naklonil jsem se, ťukl na tlačítko se zelenými plody a zapomněl přitom na gravitaci, tu mrchu bezcitnou. Meloun se na otevřené dlani zakymácel, pohnul vpřed a zamířil si to k nablýskané dlažbě. Měl jsem co dělat, abych ho divokým tancem těla zachytil dřív, než jeho rudý zrníčkový obsah vyhřezl na podlahu mezi pobavené zákazníky. V tom jsem si všiml zamračeného pohledu paní uklízečky od „rolby“, stírající okolní dlaždice. Zakroutila pomalu několikrát hlavou a její pevně sevřené rty nevěstily nic dobrého. Oddechl jsem si a bylo očividné, že rolbařka taky.
   Konečně jsem položil svůj meloun na váhu. A pak to přišlo. Hledání. Zíral jsem nechápavě a s úzkostí v pohledu plaché laně na pestrobarevná vyobrazení ovocí jako babka těsně přede mnou. Meloun žlutý, ne...meloun cukrový, taky ne...meloun galia a už jsem na konci. Sakra! Někde jsem ho přehlídl. Tak znova. Meloun žlutý, ne...meloun cukrový, taky ne! Když už se to opakovalo potřetí a já bezradně dál zíral střídavě na váhu a na frontu co jsem si vytvořil za zády, naklonila se ke mně dokonale namalovaná dáma s bohatými vlasy od Shaumy, s řasami od Rimmela a nehty od Nani Nails. Tiše pronesla "moment" a s dobrotivou, leč již také dostatečně nasranou dušičkou překlapla s nalepenými zlatomodrými nehty tlačítko na váze a zmáčkla krásně vyvedený vodní meloun. Pak se znalecky, ale zároveň i shovívavě, usmála: „Meloun je zelenina...“
   Výborně! Tak ještě ke všemu jsem úplnej debil!! Pak si zvážila své dvě mrkve v mikrotenu a odkráčela kamsi k jogurtům se sníženým obsahem tuku. Takže, když nakonec zvážím pozitivum, že u melounu nemohu spadnout ze žebříku, pominu trable v řetězcích a to, že od stání, ohýbání a tahání mě z něj bolí záda a pak občas břicho a že v toaletní míse po nějaký čas plavou dokonale vyleštěná jadérka, tak je to opravdu velice chutná zelenina.