Nagyová se po ránu rozhodla zkontrolovat Williamsona a případně mu domluvit, aby svoji blokádu můstku odvolal. Jenže můstek byl zablokovaný a nikdo se neozýval. Použila svého speciálního kódu druhého důstojníka a vešla na můstek, kde očekávala nenávistnou reakci jeho uchvatitele. Nic se však nestalo, Williamson ležel na polním lůžku bez známek života.

Přivolaná doktorka Habrovská mohla pouze konstatovat smrt bez jakýchkoliv vnějších podnětů. Williamsonovo tělo bylo převezeno na ošetřovnu, doktorka se rozhodla zjistit, proč zemřel.

Tím byla vzpoura na Fenixu zažehnána a život se mohl vrátit do normálních kolejí. Bylo třeba uklidit na můstku, zajistit správnou polohu lodi a obnovit funkci warpu. Marinovskij převedl energii opět do řízení warpu a kondenzátor byl znovu použitelný.

Horší to bylo s polohou lodi. Nyní ležela „na břiše“ a nakláněla se dopředu na levobok, což komplikovalo pohyb po palubách. Jakowa navrhla vyrovnání lodi pomocí gravitačních motorů a to se kupodivu povedlo. Jen bylo třeba nahradit zničené podpěry, to zajistil Marinovskij s Jakowou použitím náhradních dílů. Loď stála opět v normální poloze a čekala na svého kapitána.

 

* * *

 

Když Richi dovedla Vojtu do místnosti, kde byli v chrámovém komplexu pozemšťané ubytováni, kapitán se zhrozila Vojtova stavu.

„Proboha, co se vám stalo, pane Novotný?“

Vojta neodpovídal, jen se díval na kapitána a nepřítomně se usmíval.

„Vojta má zamlženou mysl, kapitáne,“ řekla Richi.

„Zamlženou co? Vždyť vypadá jako nějaký blázen!“

„Velekněz Vojtu potrestal za to, že se vydával za našeho vůdce. Jeho vyšší mozkové funkce jsou zablokovány. Bude se umět o sebe postarat, ale nebude s vámi mluvit ani reagovat na nějaké složitější podněty.“

„Tohle je šílené. Přátelé sbalte se, vypadneme, dokud můžeme,“ řekla Dittmannová.

„Já s vámi nepůjdu, kapitáne,“ řekla Richi.

„Proč ne? Jste přece člen posádky Fenixu. Velekněz vás nechce pustit?“

„Velekněz si přeje, abych zůstala, a já si to přeji také.“

„Tohle je nesmysl, slečno Richi, co byste tu dělala?“

„Věnovala bych se své činnosti kněžky Gavaty. Spíš bych se měla zeptat, co bych ještě pohledávala na Zemi? Zkoumat své oblíbené neandrtálce, které Vatové zahubili, aby měli Manimové Zemi pro sebe? To nemá smysl, zůstanu tady.“

„Co jste to říkala? Vatové zahubili neandrtálce?“

„Vatové přivedli na Zemi lidi, tedy Manimy. Dovedu si dát jedna a jedna dohromady, takže tuším, že vyhynutí neandrtálců nebyla náhoda. Musíme se smířit s tím, že lidstvo je jen výsledek pokusu Vatů o vybudování planetární kolonie. Velekněz to říkal Vojtovi a já nemám důvod mu nevěřit.“

„Tomuhle ovšem nemohu uvěřit zase já,“ začala Dittmannová. „Vatové jsou možná mocní, možná cestovali dříve vesmírem, ale lidstvo se vyvinulo přirozeným způsobem.“

„Já vás nebudu přesvědčovat, čemu máte a čemu nemáte věřit, kapitáne. Některá fakta jsou i pro mě nepředstavitelná, ale moudrost Gavaty a jeho kněží je velká. Berme to tedy, prosím, tak jak to je. Já zůstanu na Kalipě a vy se můžete vrátit na Zemi.“

„Takže jsme volní, můžeme odletět?“

„Ano, velekněz vyhlásil vatament, že Fenix může odletět na vlastní odpovědnost své posádky.“