„Potom počkat ty všichni rozkaz!“ ozvalo se najednou ode dveří.

Ještě než to stačil translátor přeložit, Vojta skočil ode dveří na Vatu a podrazil mu nohy. Nagyová rychle změnila kurs a loď opsala nad nepřátelskou základnou hyperbolický oblouk. Vojta se na Vatu podíval a ten najednou zmizel. Potom se podíval na měsíc na obrazovce a i ten někam zmizel. Vyčerpaný Vojta se sesunul do kapitánského křesla.

Komunikační kanál opět ožil.

„Volám loď pozemšťanů Fenix. Tady je velekněz Curunir. Blahopřejeme vám ke splnění vašeho úkolu.“

„Jaký úkol, o čem to mluvíte?“ ptala se otřesená Dittmannová.

„To bude trošku na delší povídání, pokud nemáte nic proti tomu, rád bych vás navštívil.“

„Já nevím, co si o tom mám myslet, ale budiž, přijmeme vás.“ 

 

* * *

 

Velekněz se objevil na můstku podíval se na Vojtu, usmál se a pak se špičkou hole dotkl jeho čela.

„Ten úkol, kapitáne, splnil pan Novotný. Možná jsem vám o tom měl říci, ale radil jsem se v modlitbách s Gavatou a nakonec jsem se rozhodl pro tuto cestu. Možná vám Tereza řekla o problémech s naším měsícem. Proměnlivá existence, ach ano, to byl náš problém. Kdysi v minulosti se několik Vatů rozhodlo, že poruší vatament o zákazu cestování vesmírem a utekli na náš měsíc. Postavili si tam základnu a hrozili planetě, že ji budou ostřelovat jadernými střelami. To jsme nemohli dopustit a tak všichni pánové srdcí spojili síly s tehdejším veleknězem a vyexpedovali náš měsíc do jiného prostoru silou své spojené mysli. Mnozí pánové srdcí při tom zahynuli, zemřel i velekněz, byla to velká oběť pro zachování života naší planety.

Jenže to nestačilo. Měsíc se začal vracet. Objevoval se na obloze a naši zmatení bratři stále hrozili, že planetu zničí. Nikdy to neudělali, vždycky se nám podařilo zorganizovat mentální bariéru, jenže to stále ubíralo naše síly. Proto jsme přemýšleli, jak vyřešit náš problém trvale. Našli jsme způsob, jak mentálním rozkazem jediného člověka vyexpedovat náš měsíc do jiného prostoru navždy. Problém byl v tom, že takový příkaz mohl vydat jedině člověk ve vesmíru a my jsme se veškeré technologie pro cestování za hranice atmosféry Kalipy vzdali.

Velká je však moudrost Gavatova! Přesně v pravý čas se na Kalipě objevila vaše loď. Museli jsme vše připravit tak, abyste se setkali s měsícem na oběžné dráze při jeho vynoření z jiného prostoru, proto jsme vaši loď zadrželi a vyzvali vás k pouti do velkého chrámu. Mezitím jsme provedli testy dvou lidí z vaší lodi, jenže oba tito jedinci nakonec zklamali. Tereza je dobrá kněžka, ale její ženský mozek není schopen mentální manipulace, dominantní typ člověka, pan Williamson, zklamal úplně.

Naštěstí se mi podařilo rozpoznat správné nadání v panu Novotném. Bohužel už nebyl čas, abychom mu patřičné schopnosti předali obvyklou cestou. Musel jsem se rozhodnout pro riskantní operaci. Do vědomí pana Novotného jsem zasel pochybnost a zdánlivě jsem ho potrestal za to, že se vydával za vůdce vaší výpravy. Poté, co jsem zamlžil jeho mysl, několik kněží v čele se mnou prováděli na jeho mozku na dálku potřebné změny.

Když se měsíc objevil a zajal Fenix, pana Novotného jsme na dálku probudili z jeho letargie a předali mu pokyn, aby měsíc se všemi jeho obyvateli poslal pryč. Toto jeho přání aktivovalo náš skrytý mentální příkaz a měsíc s našimi pomýlenými bratry se definitivně ztratil v cizím prostoru. Musím vám všem poděkovat, moc jste nám pomohli.“

„To je pěkné, pane Curunire, ale co s námi bude teď? Pan Novotný je, jak se zdá, stále indisponován a Fenix vyčerpal téměř veškeré palivo pro naše rakety.“

„Pan Novotný bude v pořádku. Jen bude teď dlouho spát, dovolím si vás požádat, abyste ho přenesli do jeho kajuty a poskytli mu dostatek času pro regeneraci. Co se týče vaší lodi a jejího pohonu, je nám to líto, ale my žádné vhodné palivo pro vaše rakety nemáme. Stále platí naše pozvání k životu na Kalipě, stále se můžete vrátit dolů na planetu. Pomůžeme vám vybudovat vlastní město, které pro vaše zásluhy bude osvobozeno od pracovní povinnosti Manimů, naopak všichni naši Manimové budou pracovat pro vás a vy budete mít výsadu života Vatů.“

„To je od vás šlechetné, že nám nabízíte život na Kalipě, jenže my se chceme vrátit domů. Pokud nám nemůžete pomoci, pak si budeme muset poradit sami,“ řekla Dittmannová.

„Respektuji vaše přání, kapitáne. Když jinak nedáte, potom se budeme muset rozloučit. Mise vaší lodi bude navěky zapsaná do historie Kalipy, ba co víc, Gavata souhlasí s tím, že lidé ze Země smí navštívit Kalipu, kdykoliv si to budou přát, a budou se moci vrátit, kdykoliv budou chtít. Příslušný vatament vyhlásím ještě dnes. Rád jsem se s vámi setkal, znamenáte velikou naději pro Manimy, protože se dokážete povznést nad lačný živočišný způsob života vašeho plemene. Buďte zdrávi. Stále je moudrý Gavata.“

Velekněz zvedl hůl a pak zmizel. Můstek byl nyní tichý, kapitán stála u křesla prvního důstojníka, Nagyová seděla sklesle ve svém křesle a v kapitánském křesle spal Vojta. Dittmannová si povzdechla a taky si chvíli sedla. V současné situaci je na všechno času dost. Vesmír je veliký a Gavatova moudrost nezměrná, když Bůh dá, snad se někdy vrátí domů.