Cestou zvolna stoupající od Vltavy šikmo vzhůru letenským svahem, oděným do pestrých barev podzimu, se mlčky ubírají dvě postavy. Muž seriózního vzezření, vedle něj druhý, postavou již také téměř muž, ale duší ještě napůl dítě. Michael se svým dospívajícím synem se vydali na výpravu podzimním městem. Jen se vyhoupli na hranu svahu, vykročili směrem po proudu řeky, valící se dole pod nimi, alejí sytě zbarvených stromů, kterým k jásavým odstínům scházely už jen sluneční paprsky. Minuli Letenský zámeček s venkovní restaurací, v tomto období již uzavřenou. Měkkým kobercem spadaných listů, cestou mírně se svažující, dospěli k malému klenotu moderní architektury, který září nad městem jako šperk z kovu a skla, zasazený do diadému stromů na čele Letné.
„Tohle byla původně restaurace, součást československého pavilonu na mezinárodní výstavě Expo 58 v Bruselu. Náš pavilon si tehdy vysloužil první cenu za nejlepší architektonickou realizaci. Po skončení výstavy byla restaurace rozmontována, převezena do Prahy a jako objekt, na který mohla být vlast právem pyšná, znovu postavena zde na Letné, celému městu na očích. Otevřena byla roku 1961. Restaurace zde fungovala až do roku 1990, kdy ji nový vlastník proměnil v kancelářský objekt. Dnes se v ní nachází také soukromá galerie, a tak má člověk možnost po letech se znovu podívat dovnitř,“ spustil Michael výklad svému mladému posluchači, jen co stanuli před smělým obloukem prosklené stavby, vznášející se nad městem na subtilních podpěrách. Z radosti, že je mu někdo ochotný naslouchat, doplnil výklad zmínkou o bruselském stylu, „pozoruhodném československém výtvarném směru 50. – 70. let 20. století, který se inspiroval právě úspěšnou uměleckou realizací na výstavě Expo 58 v Bruselu.“
„ A tenhle kolotoč, to je také technická zajímavost,“ navázal Michael, když po chvíli doputovali před majestátní průčelí Národního technického muzea, do míst, kde se ve stínu stromů letenského parku skrývá starý dětský kolotoč. „Před více než stoletím jej nechal zhotovit jistý Josef Nebeský, jenž jej nejprve provozoval na Vinohradech, ale někdy v roce 1894, pokud mě paměť neklame, jej nechal přenést do těchto míst. Celý je původní. Na počátku tohoto století se ocitl v havarijním stavu, ale naštěstí se jej ujalo támhle (ukázal rukou) technické muzeum a zrekonstruovalo jej. Letos v červnu, u příležitosti 130. výročí prvního uvedení do provozu, se opět roztočil.“
Kráčeli dál po druhé straně letenského parku, opačným směrem než prve, tentokrát proti proudu Vltavy v údolí, které jim nyní zmizelo ze zorného pole. Michael si vzpomněl na staršího bratra svého spolužáka Ondry. Jmenoval se Petr a byl o několik let starší než oni dva. Byl velkým fanouškem techniky a vyprávěl jim tehdy často o všemožných technických zajímavostech a novinkách, s nimiž se seznámil v tehdy obtížně sehnatelném popularizačním časopise pro mládež ABC. Podobně jako on nyní svému synovi o historii jim Petr vykládal o nadzvukových dopravních letadlech Concord, raketoplánech a vesmírném výzkumném programu, o budoucnosti počítačů, které se nakonec staly jeho profesí. Nahrazoval Michaelovi v tomto směru tátu, jenž mu příliš pozornosti ani času nevěnoval.
O Stalinově pomníku, k jehož podstavci dorazili, synovi už vyprávěl, i příběh nešťastného sochaře Otakara Švece, který se, stejně jako ostatní umělci, aby mohli v dusné atmosféře 50. let dál tvořit, musel povinně zúčastnit výtvarné soutěže na tenhle pomník. Švec záměrně do soutěže předložil naprostou obludnost, aby jeho návrh nezvítězil. Bohužel se zmýlil. Soudruhům bez špetky vkusu jeho monstrum imponovalo natolik, že jej vybrali k realizaci. Nebohému umělci nezbylo, než z nařízení všemocných pánů země tuto zrůdnost zrealizovat. Nad Prahou se tak objevilo obří sousoší, jemuž začali lidé záhy přezdívat Fronta na maso. Na rozdíl od monumentálních pomníků nebyli soudruzi lidem schopni zajistit dostatek základních životních potřeb. Fronty na cokoli se staly naprosto běžným koloritem, a tak si Češi, ony proslulé smějící se bestie, z pomníku učinili alespoň terč svých vtipů. Pomník se navíc začal budovat v době, kdy na XX. sjezdu KSSS byl odsouzen kult Stalinovy osobnosti a podobné glorifikace mrtvého vůdce tak vyšly z módy, a tak byla nakonec počátkem 60. let tato ostuda Prahy odstřelena. Zůstal po ní jen podstavec. To všechno mu již vyprávěl, a tak přidal jen zmínku o nedávno objevených základech pracovního tábora pro vězně, kteří byli na stavbu této připomínky českého otroctví a ruské imperiální nadvlády nad jejich zemí nuceně nasazeni. Neodpustil si ani vtip, který koloval po Praze v polovině 90. let, kdy se rozhodl tehdejší předseda ODS využít tohoto pohledově exponovaného místa nad Prahou pro předvolební billboard strany se svojí tváří, tváří nového Vůdce. Po městě se záhy objevily vzkazy vylepené na kandelábrech:
           
                        Václav Klaus se zcvokl
                        že mi vlez na sokl!
                                               J. V. Stalin
 
Hanavský pavilon poskytl Michaelovi podnět k vyprávění o jiné slavné výstavě, pro kterou byl pavilon původně vybudován, stejně jako rozhledna, rozkročená na temeni protilehlého návrší, nyní oděného do pestrobarevného kabátu. Úzkou pěšinou, zaříznutou šikmo do svahu, sešli z Letné na Klárov.
„Vybavuješ si, jak jsme vloni, vlastně téměř přesně před rokem, navštívili Fürstenberskou zahradu,“ obrátil se Michael na syna, jen co zabočili do Valdštejnské ulice.
„Jo. To bylo hezký.“
„Pak jsme šli do Vrtbovské zahrady.“
„Jo, vzpomínám si.“
„Co kdybychom letos přidali do sbírky zahradu pod Pražským hradem.“
„No, proč ne?“
Před cedulí s lákavou fotografií působivé podzimní scenérie zahrady, kaskádovitě rozložené ve svahu, jenž stoupá strmou křivkou až k někdejší královské rezidenci, kterou doplňují informace o otevírací době a vstupném, zabočili do malého nádvoří. Zastavili se mezi osiřelými stolky kavárny, rozestavěnými pod korunami stromů. Ze zatažené oblohy se počal snášet déšť. Roztáhli deštníky a po rychlé poradě dospěli k rozhodnutí, že zahrady si nechají na jindy. Navštíví je třeba hned napřesrok.
„Hele, kdo je támhleto?,“ zeptal se Michaela syn a ukázal rukou k bronzové bustě na mramorovém podstavci při zdi nádvoří.
„To je François Mitterand,“ odpověděl Michael, když přistoupili blíž.
„A proč tu má francouzský prezident pomník? A zrovna Mitternad a ne třeba de Gaulle?“
Michael se pousmál. „To kvůli jeho návštěvě v Československu v prosinci roku 1988, ještě v době hluboké totality. Přijel na pozvání naší komunistické vlády, jejíž představitelé se chtěli blýsknout svými kontakty s francouzským socialistickým prezidentem. Mitterand si nicméně vymínil, že se v Praze setká i s představiteli opozice a skutečně s osmi disidenty, mezi nimiž nechyběl Václav Havel, na francouzské ambasádě 9. prosince posnídal. Díky jeho návštěvě mohla také proběhnout druhý den na Škroupově náměstí první povolená opoziční demonstrace. Pomník tu má zaslouženě.“
Ten herec mu byl opravdu dost podobný,“ dodal zamyšleně syn. Michaelovi bylo hned jasné, že se odkazuje na životopisný seriál o de Gaullovi, který nedávno spolu sledovali v televizi. Vždy ve čtvrtek večer. Manželka šla pokaždé spát. Snad i proto , aby nemusela poslouchat Michaelův historický výklad, kterým uváděl synovi zobrazené události do širších historických souvislostí. Byly to takové jejich společné večery.
„To bude tím, že to nebyl herec. Autoři použili v seriálu množství dokumentárních záběrů, a tak to byl skutečný Mitterand, kdo poslal generála do druhého kola prezidentských voleb.“
„Aha,“ odpověděl překvapeně syn. To se již ubírali směrem k Malostranskému náměstí. Malou Stranu si již důkladně prochodili. Naposledy před několika měsíci, když jej Michael prováděl místy, do kterých Jakub Arbes situoval děj svých romanet. Prožíval tehdy své arbesovské období a zatoužil si je projít. Navštívili tehdy chrám sv. Mikuláše na Malostranském náměstí, aby si prohlédli obraz svatého Xaveria, zavítali do zahrady Kinských, protože v jejich letohrádku se odehrává Newtonův mozek, došli až na Malostranský hřbitov na Smíchově, kde vrcholí děj Ethiopské lilie. Cestou minuli i Arbesův rodný dům a náměstí, které nese jeho jméno. Syn Arbesa sice neznal, ale docela ochotně s ním procházku absolvoval a byl ochotný mu naslouchat. Zkrátka, skvělý parťák pro podobné podniky! Michael naoplátku ochotně absolvuje cesty podle jeho přání. Když si kupříkladu přečetl Prašinu, procházeli se pak místy, kde se má tato čtvrť, do které nepronikl moderní věk, podle knížky rozkládat. Nebo dnes, kdy si vymínil, že navštíví Tondův antikvariát. V létě, při toulkách Novým Městem, se jim podařilo nalézt obchod, který si zahrál v jejich oblíbeném Seriálu Vyprávěj místo, kde nakonec nalezne práci disident Antonín Sova.
Než vpluli do Karmelitské ulice, déšť ustal. V malém bistru si dali chlapský oběd, poté pokračovali dál Újezdem. Chvíli kráčeli mlčky. Michael si prohlížel probarvené svahy Petřína. Nad kopec se vznesl papírový drak a třepotal se ve větru. Draka jsme spolu pouštěli jen jednou, vzpomněl si. Kuličky na jaře také hráli jen jedinkrát. Na pouštění skořápkových lodiček o Štědrém dnu také většinou nezbývá čas. Obecně sdílené představy o tom, co má táta dělat se svým synem. Teď už to nedoženou. Není kdy. Čas her nenávratně minul, kluk začal dospívat. Byl mu dobrým tátou? A je jím? Uvědomoval si, že spojovat dobře zvládnutou roli otce s pouštěním draků a hraním kuliček je dost iracionální, jenže stejně tak dobře si byl vědom toho, že právě z takových iracionálních momentů se skládá to, čemu říkáme život.
Tentokrát nepokračovali na Smíchov. Odbočili směrem k řece. Zastavili se na mostě Legií. Opřeli se o zábradlí a se zaujetím se začali přít o to, kde se mohl nacházet hausbót, do kterého přičinlivý sluha Saturnin přestěhoval nic netušícího pana Oulického. Jen dospěli ke shodě, pokračovali dál. Za Národním divadlem odbočili do malé uličky, jež je dovedla k antikvariátu.
Sestoupili po několika schodech. Pohltilo je ticho obklopené regály plnými knih. Každý zamířili k jinému podle svých zájmů. To, co mají společné, je ovšem sdílená vášeň pro knížky. Strávili mezi nimi dobrou půlhodinu, než si vybrali každý svůj úlovek. Zprvu ani nezaregistrovali postavu, mlčky sedící u počítače mezi stoly, zaplněnými, jak jinak, knihami. Vyklubal se z ní nečekaně hovorný majitel, oděný do stejného pláště, jaký nosil seriálový prodavač knížek Tonda. Že by jim ho, spolu s celým obchodem, zapůjčil na natáčení?
„Chtělo by to malou pauzu,“ utrousil Michael, jen co se ocitli znovu na ulici. Na souhlas mladého parťáka ani nemusel čekat. Věděl, že proti tomu nebude nic namítat. Vykročil proto rovnou směrem na Zderaz. Několikrát již spolu prošli kolem jedné kavárny na Zbořenci. Pokaždé si říkal, že by tam chtěl někdy zajít, tak proč si přání nevyplnit právě dnes? Nejhorší strategií, jak sám dobře poznal, že plnění svých přání odkládat, protože pak už leckdy nebývá vyplnit co nebo čím. Počasí se vytříbilo natolik, že se mohli posadit k venkovnímu stolku. Jen si prostudoval lístek, musel se smát.
„Co tě tak pobavilo, tati?“
„Už jsi někdy jedl rakvičku?“
„Ne.“
„Dáš si?“
„Proč ne?“
Objednal kávu, dvě rakvičky se šlehačku a domácí limonádu. Jen co je sympatický číšník před ně naservíroval, Michael se neudržel a začal deklamovat: „A servírovat v mém věku jako zákusek rakvičku je prostě příšerné!“
„Ohavné, tati, říká tam ohavné,“ opravil jej syn. Slova dámy, nespokojené se Saturninovými službami, si zkrátka pamatoval lépe. Stávalo se jim ostatně docela často, že jeden z nich začal citovat nějaký film nebo divadelní hru a druhý hned věděl který a větu promptně doplnil. Výmluvný doklad, jak moc jsou oba naladěni na stejnou vlnu.
Parťák nijak neprotestoval, ani když poté vyrazili Prašinou vzhůru na Vinohrady. Vzpomněl si na vtip, který mu Michael kdysi vyprávěl, o chlapci, který hledal soudruha Lenina v Ječné ulici, protože jim ve škole soudružka učitelka říkala, že Lenin je věčný (ovšem věčný není totéž co V Ječný). Prošli trhem na Mírovém náměstí před sv. Ludmilou a pokračovali dál na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde syn ještě docela ochotně vyslechl přednášku o zdejším kostele a jeho architektovi Josipu Plečnikovi. Ovšem když nahlédli za roh do ulice, na jejímž konci se nedaleko on nich tyčil k nebi Žižkovský vysílač, pronesl větu z kategorie těch, které by stálo zato nechat vytesat: „Tak teď mě teprve začaly bolet nohy!“ Přesto se nechal zlákat, aby došli až k němu. Nakonec si se zaujetím fotografoval z podhledu obří mimina, šplhající po ocelové konstrukci („tmavé siluety proti obloze vytváří na fotografii zajímavý efekt“). Skrze plot si prohlédli zbytek židovského hřbitova jako nejzazší mez své cesty („pokud bychom jej měli navštívit, chtělo by to jiný den než sobotu“) a vydali na zpáteční cestu do centra. Po Vinohradské třídě, kolem budovy rozhlasu („měl jsem příležitost několikrát osobně hovořit s nejmladším účastníkem bojů o rozhlas během květnového povstání roku 1945“), Národního muzea („tati, kde je ten Palachův pomník?“) a sochy svatého Václava dolů na Můstek („víš, proč se to tady tak jmenuje? Už jsem ti pozůstatky onoho můstku někdy ukazoval? Tak někdy příště.“) a dále a Staroměstské náměstí („vzpomínáš si, jak jsme pokaždé běželi, abychom stihli pozorovat panáčky na orloji?“), kde měli sraz s maminkou, jež ráda využila příležitosti projít si v klidu obchody bez jejich otrávených obličejů za zády a současně bez povinnosti se s nimi někam trmácet. Zastihla je v padajícím soumraku odpočívat na lavičce pod secesně rozevlátou sochou mistra Jana.
„Tak co, kluci, jak jste si to užili?“, optala se jich v očividně dobrém rozmaru.
„Dobrý,“ pronesl ten starší.
„Super,“ zhodnotil mladší.
Smysluplně využitý čas, dodal pro sebe Michael. Zdaleka neměl na mysli jen to, že se nemusel vláčet po obchodech. Strávil odpoledne se synem, stále ještě ochotným sdílet s ním jeho vášeň pro výlety, literaturu a historii. Ochotným pravděpodobně z toho důvodu, že Michael nikdy nelitoval věnovat mu svůj čas, sdílet zájmy, prožívat společné chvíle. Na tváři se mu rozložil spokojený úsměv.