Ušla pár metrů a nedalo jí to. Otočila se.
Ani se nepohnul. Stál tam, díval se za ní – a ve tváři měl takový smutek, že ji až zamrazilo. Když se jejich pohledy střetly, odvrátil oči a jen kývl směrem k náprstníku v její ruce: „Být Vámi, dám si na tu kytku pozor. Je jedovatá.“
„Já vím. Nemám v úmyslu si z ní vařit čaj.“
„A taky chráněná…“
„Hodláte mě udat?“
„Proboha, to ne, jak jste na to přišla? Pro mě za mě, natrhejte si jich, kolik chcete. Ony to přežijou. Když přežily až doteď…Rostly tu i tehdy, před dvěma tisíciletími, a porostou, i když my tu už dávno nebudeme…“ plácal, co mu slina na jazyk přinesla, jen aby ta chvíle, kdy s ní může mluvit, byla co nejdelší. Viděl ji poprvé v životě, ale pocit, že ji zná odjakživa, v něm sílil s každým slovem, s každou vteřinou. To ty oči. Asi vážně blázním…

„Stačí mi jedna. Mám doma takovou vázu, po prababičce, no vlastně nejspíš ještě po její prababičce…je sice baňatá, ale hrdlo má úzké. Vejde se do ní jen jedna květina.“
Jen jedna, stejně jako bylo – až kam záznamy sahají – v naší rodině vždy pouze jediné dítě. Ale kdo by si s tím lámal hlavou. Mnou to beztak definitivně skončí.
Odmlčela se.
Měla bych jít. Jsem úplně praštěná, vykládat tu cizímu člověku o tom, do jaké vázy dám tuhle jedovatou krásku. Koho by to zajímalo. Ale stejně… rostly tu i tehdy…jak to může vědět? Celé to vypadá jako nejapný žert. Proč mám dojem, že není...?
Vyložil si její mlčení po svém.
„Asi bych Vás neměl zdržovat. Určitě na Vás doma někdo čeká.“
„Leda kočka. Tedy kocour. A i ten přijde, jen když má hlad. Je to hrozný tulák. Pořád někde trajdá, někdy ho nevidím celé dny.“
Bla, bla, bla…co kdybys už přestala mlít hlouposti a zeptala se na to, co ti vrtá v hlavě.

Váhavě udělala pár kroků nazpátky k němu.
„Říkáte, že tu náprstníky rostly i tenkrát? Jaké to tu tenkrát bylo?“
„Rostly. My jsme je nazývali krvokvěty. Trhat je směli jen druidové...“ zarazil se a zkoumavě na ni pohlédl. „Vážně to chcete vědět?“
„Ano.“
Zamyslel se.
„Hm, ani nevím, kde začít.“
„Co třeba přímo u sebe…?“ A u té ženy, které se prý podobám…
„To je dlouhý příběh. Vystáli bychom tu důlek.“
„Tak pojďme jinam. Kousek odsud je takové malé ohniště a pár laviček z kulatiny. Můžeme si tam sednout.“
„Proč ne. Pokud to nebude pro Vás ztracený čas.“
Neodpověděla, jen se pousmála a pak ho vedla k tomu místu.

Posadil se naproti ní, aby se jí mohl dívat do očí…do Yariných očí…a řekl:
„Změnilo se to tu, ale odhaduju, že někde tamhle,“ ukázal k bezové houštině, „stával dům, ve kterém jsem se narodil…“
Začal vyprávět, a vzpomínky, které doteď nemohl s nikým sdílet, zvolna vyplouvaly z hlubin jeho paměti, a on se do nich nořil jako do očistné lázně. Vrátil se zpátky do Treboduna a záhy přestal vnímat čas i svou společnici.
….cítil jsem se, jako když jsem o svátku ohňů přebral medoviny. Ne přímo opilý, spíš omámený. Točila se mi hlava, a nechybělo moc, abych tam spadl sám. Něco jsem zdola skutečně slyšel, ale dnes vím, že to byla jen záminka. Lež. Bohové ke mně nepromluvili, proč by to taky dělali? A pak do mě Callum strčil, a já sletěl dolů…A tady příběh z dávných časů končí,“ smutně se pousmál. Čekal, že to ona nazve hezkou bajkou, poděkuje a oba si půjdou po svém.

Ale ona mlčela, pohled upřený kamsi mezi stromy. Pak trhla hlavou, jakoby procitla z nějakého snu a řekla:
„Povím Vám taky jeden, jestli dovolíte. Předávaný v naší rodině strašně dlouho, celá staletí, říkala máma, když mi jej před spaním vyprávěla. Mnohokrát. A pokaždé mi, nevím proč, kladla na srdce, abych ho jednou vyprávěla svým dětem. A já jí to slíbila, třebaže se mi moc nelíbil. Když jsem ho slyšela poprvé, brečela jsem, protože se tolik lišil od ostatních pohádek se šťastným koncem. Je to příběh o královské dceři jménem Jitřenka, a tovaryši Janovi, který se učil řemeslu u bohatého zlatníka. Ti dva se do sebe zamilovali a potají se scházeli. Jan byl neobyčejně nadaný, ale chudý, a věděl, že Jitřenčin otec mu ji nikdy nedá za manželku. A tak nenápadně sbíral kousíčky stříbra a zlata, které mu při práci odpadly, a které měl správně odevzdat svému mistrovi. A z těch ukradených roztavených drobečků pak při měsíčním světle, neboť svíčky se zapálit neodvážil, vyrobil nádherný prsten. Měl v úmyslu donést jej na hrad jako zásnubní dar pro Jitřenku, a doufal, že jeho talent krále obměkčí a on svolí ke svatbě. Jenže ten mezitím slíbil ruku své dcery princi ze sousední země. Jitřenka to odmítla, ale nenadělala nic, král své slovo nezrušil. A tak, když budoucí ženich přijel na zásnuby, rozhodla se i se svým milým uprchnout. A povedlo by se jim to, nebýt králova rádce, zlého čaroděje. Ten oba milence dostihl, když se chystali přenocovat v opuštěné chalupě, svrhl Jana do studny, která stála opodál, a za pomoci kouzel ji nechal zasypat kameny z roubení, aby měl jistotu, že je Jan mrtvý. Pak odvedl Jitřenku, která z té hrůzy oněměla, zpátky na hrad. Musela se provdat za cizího prince, ale nikdy nepřestala Jana milovat. Brzy po svatbě se utrápila a umřela. Bůh se ale nad její láskou slitoval a proměnil ji v hvězdu, která věčně vyhlíží svého milého. Večer se na obloze objevuje jako první a ráno z ní mizí jako poslední, s nadějí, že se jednou přece jen shledají. Konec. Nezní Vám to povědomě?“
Jí samotné až naskočila husí kůže z podobnosti obou příběhů.

Když viděla jeho ohromený výraz, dodala: „Vím, reálie sice přesně nesedí, jak už to při ústním předávání bývá, ale základ zůstal. Pro děti velmi poučné, i když poněkud brutální - trestem za neposlušnost a krádež je smrt.“
„Nejen pro děti," zamumlal, když byl znovu schopen slova. A ne vždycky smrt...Začala v něm klíčit jakási zcestná a iracionální naděje, neboť „Yari“ v jazyce Trebovanů znamenala „ranní hvězda“. Komu by stálo za to nést příběh o nešťastné Jitřence skrze věky jako pochodeň, kdyby neměla něco osvětlit? Nebo někoho osvítit…
„Chtěla byste slyšet i druhou část mého curicula vitae?“
Druhou část? Nevyprávěl mi snad o jednom ze svých minulých životů? Duše by si je neměly pamatovat, ale občas se najde výjimka. A sám řekl – tak skončil příběh z dávných časů…
„Pokud o tom chcete mluvit…“
Popravdě moc chuti neměl. Ale takhle by ten příběh nebyl celý.