Mluvil tiše a monotónně, v úzkostné snaze nedovolit emocím, aby jej ovládly. Nebyly to šťastné vzpomínky. Snad proto se o ně nikdy s nikým nepodělil. Ani se svou bývalou manželkou. S tou zvlášť ne.
Ale teď doufal, že cokoliv řekne, bude přijato aspoň s porozuměním.

Vyprávěl o tom, jak se v rouše Adamově a skoro zmrzlý znenadání ocitl na prostranství obklopeném domy, jaké nikdy předtím neviděl, tak vysokými a s okny lesklými jako jezerní hladina ve slunci, sám obklopen nic nechápajícím davem.
Než si vůbec uvědomil, že je – navzdory všemu – skutečně naživu, ozvaly se kolem něj posměšky i nadávky, slovům nerozuměl, ale tón byl jasný. Zkusil se zvednout na nohy… rozhlížel se okolo... a pak přišla první rána. Rozum měl zastřený, ale instinkty se probudily okamžitě. Oplatil ji útočníkovi a strhla se rvačka. Netrvala dlouho. Najednou ho odtrhli od soupeře, spoutali mu zkroucené paže čímsi kovovým a studeným a nacpali ho do jakéhosi vozíku, který se vzápětí, ničím netažený, sám rozjel. Tehdy ztratil vědomí podruhé.

Do detailů o pobytu na psychiatrii, kam ho zavřeli, se raději nepouštěl.

Byly to týdny, kdy se zmítal mezi hněvem, vzdorem a usilovnou snahou utéci na straně jedné a beznadějí a apatií na straně druhé, když omámený léky polehával na posteli nebo tupě hleděl přes zamřížované okno do parku, který léčebnu obklopoval.
„Občas jsem měl chvíle, kdy jsem si doopravdy přál být mrtvý. A pak se stal zázrak. Objevila se tam mladá lékařka, čerstvě promovaná, která nesdílela názory starších kolegů, že jsem beznadějný případ. Když zjistila, že z mého rodného jazyka toho moc nepochytí, protože jsem většinu věcí, které mě obklopovaly, nebyl schopen pojmenovat, začala mě učit česky. Nejdřív dorozumění, pak porozumění, říkala s úsměvem. Ten úsměv jsem miloval. Učil jsem se rychle. A když se moje slovní zásoba rozšířila, vyprávěl jsem jí svůj příběh. Porozumění se však nedostavilo. Nevěřila mi, ale schovala to za několik diagnóz, z nichž nejdůležitější byla totální amnézie. Na jejím základě, a dobrozdání, že nejsem nebezpečný, mi pomohla opustit léčebnu, a na úřadech zařídila, co bylo třeba, aby se mohl začlenit do společnosti. Učil jsem se číst, psát a počítat, poznávat, jak funguje svět kolem mne. Jen jsem oproti prvňáčkům měl dobrých čtrnáct let zpoždění. Dostal jsem novou identitu a nové jméno…“ malinko se pousmál, „ to nejběžnější české. Jan Novák.“

Dalších pár let strávil jako pastevec ovcí v Beskydech, což byla jedna z mála prací, které mohl bez vzdělání a kvalifikace získat. Tam byl spokojený, protože s přírodou si rozuměl. Pak přišla revoluce, změna režimu, a kdo mohl, vrhl se na podnikání. Najednou nezáleželo na tom, jestli má člověk dvě vysoké nebo jednu pomocnou, rozhodovaly schopnosti, dravost a nápady. Nezmínil, do čeho se pustil on, ani kolik peněz vydělal. Nebylo to podstatné.
Stejně tak své manželství odbyl stručně: „Oženil jsem se poměrně pozdě. Známost to byla krátká a manželství stejně tak.“

 Víc se rozhovořil o tom, jak se pokoušel najít ztracené Trebodunum. Jak propátrával internet, otravoval historiky i archeology, projížděl celou republiku, kraj po kraji, hledaje kopec, na kterém stávalo.
„A dneska jsem ho objevil. Vrátil se domů. A potkal tu Vás. Náhoda? Kdepak. Náhody neexistují. Jen osud, který svedl Nialla a Yari zase dohromady. Ona šla tou dlouhou cestou, on to vzal zkratkou. Ale nakonec se našli.“

Celou dobu naslouchala, aniž ho jedinkrát přerušila, třebaže měla na jazyku tisíc otázek. A pak se všecky transformovaly do jediné oznamovací věty: „Tomu nevěřím.“
„Chápu. Proč byste taky měla, že? No, tak já zas půjdu… vlastně, ještě jedna věc tu je k vyřízení.“
Sáhl do náprsní kapsy své bundy a vytáhl plochou krabičku. Otevřel ji a v paprscích slunce, jež sem pronikalo mezi korunami stromů, se zaleskl stříbrný šperk.
„Nebyl to prsten, který jsem tehdy pro ni udělal, ale náramek. Vyrobil jsem ho znovu. Je to přesná kopie nebo druhý originál, jedno, jak to nazveme. Chtěl jsem ho tu někde ukrýt. Patří sem. Patřil k ní. Ale byla by škoda zahrabat ho do studené hlíny. Teď patří Vám,“ natáhl se, podal jí krabičku a vstal.
„A i když tomu nevěříte, opravdu jsem se narodil před více než dvěma tisíci lety, žil jsem tady a propadl se studnou, skrývající nějaký časoprostorový portál, do dvacátého století po Kristu, a bylo mi dovoleno dožít se i jednadvacátého. Vím, zní to fantasticky…ale jestli trochu sledujete svět kolem sebe, víte sama, že, co bylo před třiceti dvaceti lety čirou utopií, stává se dnes realitou, a za pár let bude úplně běžné a nudné. Třeba i cestování časem. Děkuji, že jste mě vyslechla. Sbohem, Yari.“

Mlčela a dívala se, jak odchází. Zmatená vším, co se událo, co slyšela, snažila se dopídit v tom něčeho smysluplného, čeho by se mohla zachytit – a uvěřit.

Mám stejné oči jako ona. Stejné jméno. Znám, byť překroucený, stejný příběh o dvou nešťastných milencích. Co to dokazuje? Vůbec nic. On se mýlí. To se jen přání stalo otcem myšlenky. Nejsem Yari. A nejsem ani poslední článek dlouhého řetězu jejích potomků…
„Jenže ty jsi… poslední,“ ozval se tichý hlas v její hlavě. „Nemáš děti. Nemůžeš ten příběh poslat dál, do budoucnosti, seznámit s ním další generaci. Proč asi? Možná proto, že už to není potřeba. Jan nezemřel, a Jitřenka už ho nemusí dál vyhlížet. Našli se.“
Vyskočila z lavičky, až jí luplo v zádech. Ale neměla čas zabývat se tou zatracenou plotýnkou. Navzdory bolesti, vystřelující jí do těla jako nůž, se rozběhla za Janem.
„Počkejte!“

Zastavil a otočil.
„Nechci ho zpátky,“ řekl odmítavě. „Berte to jako dárek třeba…“
„Dobře, beru. A děkuju. Ale chci se ještě na něco zeptat.  Ta studna… by neměla být daleko odsud, že?“
 „Asi kilometr. Na druhé straně údolí. Najít tu jeskyni nebude úplně snadné, přece jen se to tu změnilo. Počkat… Vy ji chcete vidět? Jako důkaz, že nelžu…“
Podívala se mu zpříma do očí.
„Ano,“ řekla prostě. „Pokud pořád ještě existuje, pak…“
„Tak pojďme,“ přerušil ji v obavě, že nahlas vysloví to, nač se on jen bál pomyslet. „Za chvíli se začne stmívat.“
Kráčeli z kopce dolů, ona trochu kulhavě, aby ulevila bolavým zádům. Zamyšlená přehlédla kámen na cestě a zakopla o něj. Zachytil ji dřív, než stačila spadnout – a už ji nepustil.

Ve vzájemném objetí došli až na silnici, vinoucí se údolím, kde na krajnici nechal Jan zaparkované auto.
„Vezmu baterku, ať se tam ve tmě o něco nepřerazíme.“
Zavrtěla odmítavě hlavou. „Možná bychom to mohli nechat na jindy. Teď musím domů. Postarat se o kocoura.“
Zahlédla zklamání v jeho tváři, a tak s drobným úsměvem dodala: „ A taky o jistého cestovatele časem…“

 

Konec...
???