Ráno se přihlásilo divokým řevem ptáků a zvuky, které si z ostrova nepamatoval. Vojta vstal a zjistil, že není na ostrově, jeho úkryt byl pryč a místo výhledu na moře se díval na spoustu stromů pralesa.

Pokusil se najít něco k jídlu, procházel pralesem, klopýtal o kořeny vysokých stromů. Podařilo se mu nalézt potůček, který si razil cestu mezi stromy. Měl žízeň, takže nabral vodu do dlaní a napil se. Voda nebyla chutná, oproti jeho pramenu na ostrově se jednalo o značné zhoršení situace. K jídlu nenacházel nic. Stromy byly vysoké, táhly se z nich nějaké liány, na zemi byla spousta drobných rostlinek, nicméně žádné ovoce se tu nenacházelo.

Vojta se cítil mizerně. Opět ho nějaká síla přenesla kamsi jinam, nyní neměl žádné jídlo, v pralese se nemohl orientovat, byl sám, samé negativní myšlenky. Jen tak klopýtal pralesem, když objevil mýtinku, uprostřed které seděla na zadku velká opice a klacíkem si něco čmárala do písku.

Vojta přišel blíže, opice jej zaregistrovala a vydala neartikulovaný skřek. Byla mohutná a silná, nejevila však žádné náznaky útočné povahy. Jen se sklonila a opět něco čmárala. Vojta si dodal odvahy a přišel k opici. Ta zvedla hlavu a dlouze se dívala Vojtovi do očí. Vojtovi se zdálo, že má inteligentní doslova vědoucí pohled, přišel až k opici a prohlížel si obrázky v písku. Byly tam nějaké stylistiky stromů, náznaky něčeho, co mohlo představovat vodu, zářící slunce na obloze, nějaké siluety zvířat podobné velkým kočkám.

Vojta si dřepl, umetl kousek písku nedaleko obrázků opice a nakreslil sluneční kotouč s paprsky. Opice se dívala, potom se sehnula a dokreslila pod slunce rovnou čáru a kolem udělala několik drobných teček. Vojta ukazoval na obrázky a říkal: „Slunce, vzduch, země.“ Potom na volnou plochu nakreslil siluetu ptáka na větvi, potom letícího ptáka a opět zemi a nad ní tečky. Řekl: „Pták letí vzduchem.“

Opice se dívala a pokyvovala hlavou, něco drmolila a pak smazala pár obrázků a kreslila siluetu ryby, šipku a vlnky. 

Vojta řekl: „Ryba plave ve vodě.“ 

Opice opět pokyvovala hlavou, tentokrát ale už nic nekreslila. Ve Vojtově hlavě se ozvala slova: ‚slunce‘, ‚vzduch‘, ‚voda‘, ‚jídlo‘. Opice kývala hlavou, potom náhle zpozorněla a vydala výrazný skřek. Mávala rukou a poskakovala, potom se rozběhla ke stromu. Vojta nechápal, pak si však všiml velkého zvířete na kraji lesa. Byla to opravdu dost velká kočka, spíš gepard nebo tygr. Opice vylezla na strom, ulomila větev a začala jí mávat dolů. Vojta na nic nečekal a vylezl na další strom, pokoušel se taky ulomit větev, aby měl nějakou obranu před šelmou.

Gepard vběhl na mýtinu a díval se střídavě za opicí a za Vojtou. Oba mávali větvemi a zdálo se, že to na geparda platí, ten se jen líně protáhl a odběhl mezi stromy. Opice se uklidnila, slezla ze stromu a potom se i ona vydala někam do lesa, až zmizela Vojtovi z očí.

Byl opět sám. Uprostřed mýtiny našel ještě patrné zbytky obrázků v písku, jinak byl kolem klid, i ptáci jako by zapomněli zpívat. Vojta vylezl výše na strom a pozoroval okolí. Na obloze zářilo pouze jedno slunce a zvolna se chýlilo k obzoru. Vojta celý unavený klesl na silnou větev a odevzdaně se opřel o kmen stromu. Napřed pustý ostrov, teď inteligentní opice, napřed hojnost jídla, nyní jen šelmy a stromy. Co asi bude dál? Copak si na něho neznámý manipulátor s jeho životem ještě přichystal?