Ráno bylo klidné, pouze zpívali nějací ptáci, Vojta se probral a zjistil, že už nesedí ve větvích stromu v pralese. Ležel na zemi uprostřed ulice, kolem stály domy, nikde ale nebylo ani živáčka. Vojta se posadil a rozhlížel se. Měl pořádný hlad a žízeň, uprostřed ulice prázdného města asi žádné jídlo nenajde.

Vstal a šel ulicí. Domy kolem měly většinou dvě patra a dole se nacházeli obchody s anglicky psanými firmami na štítech. Vypadalo to jako v nějakém pozemském městě po evakuaci. Dokonce v ulici stála nějaká auta. Vojta vešel do obchůdku s potravinami. Bylo zde různé zboží, vypadalo to docela věrohodně. Našel krabice s trvanlivým mlékem a konzervy. Utrhl rožek jedné krabice a přičichl, zdálo se, že jde o normální mléko. Ochutnal, bylo v pořádku, s chutí se napil, cítil, jak se mu vracejí síly.

Našel si igelitovou tašku a nabral si jídlo pro případ, že by se opět musel „stěhovat“ do jiného světa. Když vyšel na ulici, uviděl, že mu naproti kráčí dívka a ustrašeně si drží ruce před obličejem.

„Kdo jste? Kde to jsem?“ řekla dívka a podívala se na Vojtu.

„Jsem Vojta Novotný z hvězdné lodi Fenix. Kde jsme, to nevím.“

„Uf, to jsem si oddychla, ty seš Vojta? Vypadáš jako nějaký homeless. Nepoznal jsi mě? Já jsem Kim ze skladu.“

„Ale jistě, už si vzpomínám. Jak ses sem dostala?“

„Prostě sedím v kanceláři, piju kafe a najednou jsem tady na pusté ulici a hledím do výlohy drugstore. Šílený.“

„Měli tam alespoň něco na zub? Já jsem se už zásobil, mléko, konzervy, kukuřičné lupínky, tady v tom obchodě je toho spousta a nikdo nechce peníze.“

„Ty máš teda starosti. Jsme někde na Zemi, lidi tu nejsou, něco se muselo stát.“

„Kim, my nemůžeme být na Zemi, měli jsme tam ještě několik světelných let cesty.“

„A co je tohle? Kennedy street. Normální ulice v San Franciscu.“

„Proč myslíš, že jsme zrovna v San Franciscu?“

„Já nevím, žila jsem tam a tady to vypadá docela jako tam.“

„Dobře, pokud najdeme Golden Gate, uvěřím. Zatím to berme tak, že jsme v nějakém americkém městě na nějaké jiné planetě. Je to šílené, ale jinak to nebude, podívej se tam na oblohu.“

„Páni jo! Dva měsíce! A ve dne!“

„Já už jsem byl na planetě, kde nebyl žádný měsíc, zato tam byla dvě slunce. Potom jsem byl někde v pralese. Celkem skoro čtyři dny.“

„To bude nějaký nesmysl, Vojto, vždyť jsem tě včera viděla v jídelně.“

 

* * *

 

Vojta s Kim šli ulicí, na křižovatce dokonce fungovaly semafory a středem ulice vedly tramvajové koleje. Stále zde však nebyli žádní jiní lidé, město jako by vymřelo.

„Poslyš Vojto, měli bychom se poohlédnout někde okolo. Nepůjčíme si nějaké auto?“

„Ty umíš krást auta, Kim?“

„No, možná bych si věděla rady. Chceš to zkusit?“

„Dobře, vzdávám se. Tady stejně nikde není žádný policista.“

Kim vlezla do auta, našla skříňku pro identifikační kartu, vytrhla ji z přístrojové desky a zkoumala dráty.

„Sakra, tady je datový vedení. Bude to chránit počítač, s tímhle nehnu.“

Další auto bylo jednodušší a po chvíli manipulace se spokojeně rozběhl elektromotor. Vojta si přisedl, Kim zkontrolovala řízení a vyrazila kupředu. Párkrát to cuklo, Kim si musela zvyknout na pedály, potom už jeli hladce. Ulice byla dlouhá a na konci se zatáčela k nájezdu na dálnici. Kim projela křižovatkou a vyrazila z města. Potom už musela jen rychle brzdit. Dálnice končila uprostřed pole, vozovka byla jakoby useknutá.

„Tohle je nějaký divný, napřed silnice a dál nic. Co tomu říkáš?“

„Vůbec mě to nepřekvapuje, Kim. Tohle město někdo postavil jen pro nás. Někdo se baví tím, jak se tu plácáme. Buď nás sleduje nějaký vědec, nebo je to jen jakási šílená reality show.“

„Reality šou pro ufony, to je dobrý. Není tu někde Vata Manir?“

Kim obrátila auto a vydala se zpátky do města. San Francisco to nebylo, dva měsíce svítily na nebi a slunce se blížilo k západu. Pro Vojtu to byl krátký den, ale nestěžoval si. Našli prázdný hotel a zabrali dva pokoje se slušným vybavením. Všechno bylo reálné, dokonce tekla voda. Než Vojta usnul, ujistil se, že má tašku s „nákupem“ omotanou kolem ruky. Nechtěl riskovat další hladový den.