Ráno přišlo a město nezmizelo. Kim nakoukla do Vojtova pokoje umytá a učesaná, usmívala se a žádala o jídlo. Vojta jí podal tašku a šel do koupelny, aby se i on zušlechtil.

Když se najedli, vydali se do města, aby si pořídili další jídlo, Vojta potřeboval i nové oblečení, přeci jen bylo na tom původním znát stopy po pustém ostrově a pralese. Bloumali po okolí a usmívali se jeden na druhého. Bylo to o dost lepší, pomyslel si Vojta. Jenže kvůli tomu neznámý manipulátor vtáhl do hry Kim a nakonec tu bude třeba celá posádka Fenixu.

„Kim, říkala jsi, že jsi mě viděla včera v jídelně. Tomu nerozumím. Viděla jsi moje vousy, ty nemohly dorůst za tak krátkou dobu, byl jsem mimo opravdu čtyři dny.“

„Hm. Možná máš pravdu, jenomže já tě tam opravdu viděla. Je to všecko takový zamotaný. Napřed vypadne warp a pak se ocitnu tady.“

„Co říkáš? On vypadl warp?“

„Jo, kapitán to zrovna hlásila.“

„To by mohlo souviset. Nějaká anomálie, možná nejen prostorová, ale i časová. Určitě umělá.“

„Poslyš Vojto, co myslíš, že s námi ti ufoni udělají? Myslíš, že se vrátíme zpátky na loď?“

„To nevím, zřejmě můžou cokoliv, když pro nás postaví prázdné město. Mohli by nás asi vrátit, jenže to by napřed museli s námi mluvit.“

Usedli na lavičku v parku a věnovali se svým myšlenkám. Ve stromech zpívali ptáci, všechno vypadalo docela jako na Zemi. Kim vzala Vojtu za ruku a ustrašeně se na něj dívala.

„Vojto, já mám strach. Slib mi, že mě neopustíš.“

„Neopustím, pokud to ovšem bude záležet jen na mně.“

Kim se spokojeně opřela o Vojtovo rameno a začala si broukat nějakou melodii. Bylo to docela příjemné, sedět tady jako dvě hrdličky. Jenom nejistá perspektiva kalila Vojtovu radost.

Vrátili se do hotelu a tentokrát trávili čas v jednom pokoji. Kim byla rozněžnělá a milování pomohlo i Vojtovi zapomenout na podivný způsob života.

 

* * *

 

„Vojto! Prober se! Někdo se mi hrabe v mozku!“

„Co se děje Kim?“ řekl Vojta a opřel se o loket.

Kim už neležela vedle něho, seděla na posteli a držela se za hlavu.

„Oni mě nutí, abych si přehrávala vzpomínky a pak mi je kradou! Vojto musíš mi pomoct!“

Vojta byl bezradný, potom si vzpomněl na Habrovskou.

Soustředil se a v myšlenkách vydal jasný příkaz: ‚Nechejte Kim na pokoji! Běžte PRYČ!‘

Kim se sesunula do Vojtovy náruče a brečela. Vojta ji držel a nic neříkal.

„Už to přestalo. Vojto, co jsi udělal?“

„Poslal jsem je pryč, doktorka mi říkala, že na to mám zvláštní talent.“

„Jak jsi to udělal?“

„Jen jsem na to pomyslel. Na Kalipě mi něco udělali s mozkem, můžu prý být docela nebezpečný.“

„Teď nevím, jestli se mám bát víc těch ufonů nebo tebe,“ řekla Kim a stočila se Vojtovi do náruče.

Nebylo pochyb, že se Vojty nebojí.