Probuzení bylo tentokrát kruté. První se probrala Kim, třásla Vojtou a štkala.

„Vojto, Vojto, vstávej, jsme v loji.“

„Co, kde, jak?“ chtěl vědět Vojta.

Leželi na písku a všude kam dohlédli, táhly se dlouhé písečné duny nějaké pouště. Měsíční kombinézy byly v prostředí horké pouště k ničemu, Vojta cítil, jak se potí a uznal, že má Kim pravdu.

„Zatracený Tredos,“ ulevil si.

„Vojto, tohle je poušť, nemáme vodu, tady umřeme!“

„Ale neumřeme, takhle jednoduše to s námi ti Ancienti neskončí, Anciáši jedni.“

„Co je to zase ten Anciáš?“

„Čert, takhle to říkala babička, kašli na to, pokusíme se podívat nahoru na tu dunu.“

Vyškrábali se na vrcholek písečného kopce a na druhé straně viděli oázu s několika palmami.

„Vidíš, co jsem ti povídal,“ řekl Vojta a zamířil k oáze.

Kim byla vyděšená, kráčela pískem za Vojtou a nic neříkala. Na okraji oázy rostla vysoká tráva, Vojta ji rozhrnul a pomohl Kim projít. Pochopitelně našli studnu, u studny stál velbloud, díval se na ně velkýma očima a ve Vojtově hlavě se ozvalo: ‚Nazdar Vojto‘.

 

* * *

 

„Slyšel jsi to? Ten velbloud s náma mluví!“ vykřikla Kim.

„Pokusím se mu odpovědět, třeba to taky uslyšíš,“ řekl Vojta, podíval se na velblouda a vyslal myšlenku: ‚Ty nejsi Tredos, že ne?‘

‚Ne, to nejsem.‘

‚Proč máš tak divné tělo?‘

‚Co je na něm divného?‘

‚Velbloud přece nemůže myslet a neovládá telepatii.‘

‚Opravdu?‘

‚Dobře, jsi zvláštní velbloud. Poslal tě Tredos?‘

‚Nikoliv, Tredos se o mě nestará, má svoje starosti.‘

‚Takže se teď o nás staráš ty?‘

‚Nestarám, jste jen obyvatelé pouště, co mi rozumí.‘

‚Jak se jmenuješ?‘

‚Nevzpomínám si.‘

‚Cože? Mé jméno znáš a svoje ne?‘

‚No co se dá dělat, jsem velbloud.‘

‚Ale měl jsi nějaké jméno?‘

‚Měl, jenže jsem ho zapomněl. Už jsem ti to říkal. Nebo jsi to taky zapomněl?‘

‚Jaký smysl má, být velbloudem beze jména?‘

‚Je to zajímavá zkušenost.‘

‚Jsi Anci?‘

‚Pochopitelně. Kdo není?‘

‚Například já.‘

‚Tohle nemyslíš vážně?‘

‚Myslím, velbloude.‘

‚Tady nejsou žádní rozumní obyvatelé, jenom Anci, lžeš.‘

‚Na velblouda, který zapomněl svoje jméno, jsi nebezpečně chytrý.‘

‚Co je na tom nebezpečného?‘

‚Víš co? Jdi pryč.‘

Velbloud zmizel. Kim se dívala a nevěřila svým očím.

„Slyšela jsi nás?“

„Jo, slyšela, tohle je fakt blázinec. Blbý mluvící velbloud.“

 

* * *

 

Vojta a Kim si nabrali vodu, napili se a usedli pod palmou, která vrhala alespoň nějaký stín. Jejich putování bylo dlouhé a podivné.

„Napřed pustý ostrov, potom opice, která kreslí obrázky, město, kde nikdo není, mluvící počítač, blbý mluvící velbloud, v tomhle aby se čert vyznal,“ přemýšlel nahlas Vojta.

„Proč ten velbloud zmizel? Ty jsi ho fakt poslal do jiného prostoru?“

„Nevím, možná. Možná se prostě vydal někam jinam, není tu přece nikdo jiný, než Anci, slyšela jsi ho.“

„Myslíš, že se nějaká civilizace rozhodne, že se stanou velbloudy?“

„Z jednoho velblouda nemusí být nutně celé stádo. Možná, že jen tenhle chtěl zažít ‚zajímavou zkušenost‘.“

„Vojto?“

„No copak?“

„Nepřipadá ti, že jsme se zbláznili? Mluvíme tady o civilizacích a velbloudech, tohle přece není normální.“

„Ne to není. V našem vesmíru to není normální, ale tohle je vesmír nad vesmírem, tady je zřejmě možné všechno.“