„Příchozí kód SG-1,“ zahlásil operační důstojník. Pohlédl znovu na údaje před sebou: „A nouzový signál. Potenciální ohrožení základny,“ dodal a spustil poplach.
„Cože?“
Generál Hammond, který už netrpělivě očekával ty dva, neboť hodina před chvílí uplynula, nevěřícně zíral, jak speciální zásahová jednotka zaujímá pozice u brány. Takhle to dopadá, když člověk jednou udělá výjimku.
Ale to už se místností zazněl plukovníkův hlas: „Tady O’Neill. Vracíme se spolu se dvěma civilisty. Jeden z nich má v sobě čerstvě toho mizernýho hada, ale máme to pod kontrolou.“
Goa’uld na základně…výtečně, co víc si můžeme přát. Tohle mě bude stát nejspíš místo.
„Místnost zajištěna, pane,“ ozval se znovu operační důstojník.
Hammond si povzdychl. Snad to O’Neill opravdu má pod kontrolou.
„Otevřít iris!“
Kovová zábrana, připomínající uzávěrku na starých foťácích, se odsunula. Všichni napjatě sledovali třpytné vlnění uvnitř brány.

Pak se objevil Daniel Jackson, za ním nějaký cizinec, následován zakrvácenou spoutanou ženou a plukovníkem O’Neillem. Hlavně všech zbraní se natočily k zajatkyni.
„Vemte ji na izolaci! Nemluvte s ní! Dvojité stráže ke dveřím! Poplach můžete odvolat,“ zavelel Jack a pak se otočil k Hammondovi. „Omlouvám se, pane, trochu se zvrtlo. Máme nový objev v síti bran a goa’ulda v nedobrovolné hostitelce. Tohle je Doktor, její přítel. Rád by svou společnici dostal zpátky. Živou, pokud možno.“
„Rozumím,“ přikývl generál, i když nerozuměl zhola ničemu. „Dejte vědět doktorce Fraserové,“ přikázal a po kratičkém zaváhání dodal: „A taky major Carterové.“ Naštípnutý bérec ji určitě neodradí od toho, aby se zúčastnila téhle akce. A krom toho její brilantní mozek budeme nepochybně potřebovat.
„Do půl hodiny očekávám hlášení,“ podíval se významně na O'Neilla a pak jeho pohled přelétl k Danielovi:
„Tohle bylo naposled, co jsem něco podobného povolil, doktore Jacksone. Pamatujte si to. Máte aspoň ten poslední odstavec?“
„Mám, pane,“ přikývl Daniel. „Děkuji, pane.“
„Dobře, já půjdu kontaktovat Tok’ry. Sami tu extrakci nezvládneme.“

Sachmet se nebránila, když ji odváděli. Všechnu energii směřovala k tomu, aby udržela v klidu tu tau’rijku, a zároveň pozorně vnímala každý detail kolem sebe. Bude se to hodit, až se sem jednou vrátí. A nebude sama. Zapamatovat si adresu, když stála jen kousek od toho, který ji zadával, bylo opravdu snadné.

„Kam ji vedete?“ Doktorovi se ta koncentrace vojáků kolem pranic nelíbila. „Jdu za ní!“
„Ne, nejdete,“ řekl krátce Hammond a v tu chvíli hleděl Doktor do ústí hned několika hlavní.
„Dokud se z plukovníkova hlášení nedozvím o Vás víc, budete pod dozorem na ošetřovně, a doktorka Fraserová Vám udělá pár testů, aby byla jistota, že jste sem nezatáhl nějakou neznámou chorobu. Odchod!“
Doktor uměl přesně odhadnout situaci, ve které jeho výřečnost nemá šanci, a tak poslušně následoval své strážce. Mezitím Hammond znovu pohlédl na rozpačitě se tvářícího plukovníka, a v záblesku intuice pochopil, že ani O’Neill neví, kdo ten neznámý doktor je. Z tohohle ještě bude pěkná polízanice…

Janet Fraserová zamyšleně hleděla na nový přírůstek ve své ošetřovně.

Seděl na vyšetřovacím lehátku, houpal dlouhýma nohama a tvářil se, že mi nevadí šestice ozbrojenců, kteří na něj nepřestávali mířit. No, pokud snad nevadili jemu, jí tedy ano.
„Uhněte kousek, překážíte mi,“ přikázala jednomu z nich. „A Vy si vyhrňte rukáv, pane.“
„Proč?“ zeptal se Doktor.
„Proč asi,“ opáčila Janet a významně ukázala na připravenou injekční stříkačku.
„Nemám rád jehly.“
„Divila bych se, kdyby ano.“ Obratně mu utáhla na paži škrtidlo. „Zacvičte…“
„Stojku nebo stačí kotrmelec?“
„Pán je vtipálek. To je dobře. Tady obvykle lidem humor dochází. Sam, vážně byste neměla vstávat…“ Janetina poslední slova patřila Carterové, která se posadila na svém lůžku, rozhodnutá prohlédnout si toho neového zblízka. „Takhle Vám ta noha pořádně nesroste.“

„Však mám ještě druhou,“ broukla Samantha a popadla berle, opřené v nohách lůžka. Dopajdala k cizinci, který zrovna s nakrčeným čelem pozoroval, jak se stříkačka plní jeho krví.
„My se ještě neznáme,“ pousmála se. „Jsem major Samantha Carterová, SG1.“
„Ta geniální vynálezkyně čtečky hvězdných adres?“ Doktorovy oči se zájmem sklouzly na její tvář.
„Geniální zcela jistě ne,“ zamumlala a cítila, jak se jí do tváří vrazil ruměnec. Už dlouho ji nikdo takhle upřímně nepochválil.
„Zcela jistě ano. Zachránila jste díky tomu dneska jeden lidský život, víte to? A možná i kus vesmíru k tomu. Tedy, pokud se podaří z Donny vyjmout toho goa’ulda.“ Na chviličku se odmlčel, a pak jí věnoval široký úsměv. „Já jsem Doktor.“
„Doktor čeho?“
„Ničeho. Prostě – Doktor.“
„Aha, takže přezdívka. Povíte mi víc o té Donně?“
„Určitě poví, ale teď ne,“ vmísila se mezi ně Janet. „Musím dokončit to vyšetření. To sako dolů. Košili rozepnout,“ nasadila si fonendoskop a čekala.

„Jsou všecky vojenské lékařky tak nekompromisní?“ otázal se, sundávaje sako.
„Všecky,“ přisvědčila. „Teď nemluvte,“ přiložila fonendoskop na jeho hruď, „zhluboka dýchej…te.“
Zamračila se. Zkusila to znovu a zase, a kousek vedle. Vpravo i vlevo.
„To je divné…“
„Není, to jsem prostě já.“
„Řekla jsem – nemluvte!“
„Bojíte se, že bych to mohl zamluvit? Kdepak, je to pořád stejné. Ať mlčím nebo mluvím, nic se nezmění. Mám…“
„Dvě srdce,“ vydechla v úžasu.
„Jop,“ přisvědčil pobaveně. „Proč asi…“
„Nejste člověk…“ zprudka od něj odstoupila.
„A nejsem ani Goa’uld, takže se mě bát nemusíte.“
„Nebojím se,“ zvedla bradu a zadívala se mu pevně do očí. „Ale musím to ohlásit generálovi.“
„Jak je libo. Kdo v armádě nemá co hlásit, jako by ani nebyl, že?“

O pár minut později seděl zavřený v cele, kde jediným kusem vybavení byla kovová, do podlahy zapuštěná lavice.

Předtím ho prohledali, sebrali mu sonik, psychopapír (na kterém se v tu chvíli k jejich údivu objevilo, že Doktor je prezidentem Spojených států planety Země, načež se písmena zase ztratila), a taky sáček Jelly babies, které si strčil do kapsy, aby jemu i Donně zpříjemnila čekání na východ slunce na Pamukku.
Začínal mít pocit, že se všecko obrací černým navrch, a navíc ani nevěděl, co se děje s Donnou.
A pak se otevřely dveře, dovnitř vešel voják se samopalem, za ním další, který nesl dvě židle, pak se vbelhala Samantha Carterová, následovaná Danielem Jacksonem. A třebaže se ti dva tvářili přátelsky, Doktor pochopil, že půjde o výslech, na jehož výsledku záleží, jestli se on a jeho společnice budou moci vrátit k TARDIS a pak domů anebo tu zůstanou internovaní do skonání světa. Posedlost USA vlastní bezpečností byla známa po celé Zemi.

Trvalo to celé dvě hodiny, na jejichž konci byl Daniel rozzářený, jako by vyhrál jackpot, protože si mohl přidat záznam o nové neznámé rase (i když její domovská planeta nejen že neměla Bránu, ale byla navíc kompletně zničená) a o jejím podivuhodném písmu, zatímco Samatha si zamyšleně měřila toho Gallifreyana, protože podvědomě cítila, že jim neřekl všechno. Dalo mu to dost práce, ale nakonec přece jen dokázal umně obejít fakta o schopnosti cestovat prostorem i časem, neboť správně tušil, že pak by se už odsud nedostal.

Ve chvíli, kdy mu chtěla položit poslední otázku, klapla špehýrka a kdosi oznámil, že Tok’rové jsou tady.

„Musíme jít,“ řekla omluvně Carterová a ztěžka se zvedla.
„Rád bych šel taky. Chci být u ní…až se to stane. Aby se nevyděsila, až zase bude sama sebou, a kolem ní samý voják.“
„To nepůjde,“ zavrtěla hlavou. „Není to…pěkný pohled. I když se extrakce povede, symbiont v ohrožení může vstříknout do těla Vaší přítelkyně smrtelný toxin a…“
„Sam…“ přerušil ji Daniel. „Teď ne. Až bude po všem, můžeš mu to vylíčit se všemi vědeckými podrobnostmi. Nebo někdo z Tok’rů. Pojďme.“
Doktor rozčileně vyskočil.

„Kdo jsou ti Tok’rové?“ vyhrkl. „Nikdy jsem o téhle rase neslyšel, a že jich znám hodně… Já musím vědět, na kom bude záviset Donnino přežití! Ona je důležitá, víte?“
Jackson mu věnoval krátký pohled a pak se obrátil k Sam. „Běž napřed, já tě doženu.“
„Tím jsem si jistá,“ pousmála se. „Sbohem, Doktore.“

„Vím, jak se cítíte,“ řekl vážně Daniel, když osaměli. „Mně unesli Goa’ldi ženu. Jmenovala se Sha’re. Ale stala se z ní Amonet, manželka Apophise, jednoho z Vládců soustavy.“
 Na okamžik se odmlčel, přemožen vzpomínkami.
„Skončilo to špatně. Když jsme se po čase setkali, pokusila se mě zabít a zaplatila za to vlastním životem. To se Donně stát nemůže. Tok’rové jsou naši spojenci, oni ji zachrání. Mají s tímhle bohaté zkušenosti… protože jsou biologicky příbuznými Goa’uldů. Ale to je na delší vyprávění, a my nemáme času nazbyt. Dopadne to dobře, věřte mi.“

Kolikrát Doktor sám vyslovil tuhle větu, nespočítal by. Ale ne vždy měly události šťastný konec. Nemůžeš zachránit všecky, řekl O’Neill. Měl pravdu. Hořkou pravdu, se kterou se Doktor nikdy nedokázal smířit.

Čas míjel, ale stejně tak se mohl zastavit.

V cele, kam nepronikl jediný zvuk zvenčí, vládlo mrtvé ticho a podivné bezčasí. Doktor chodil po obvodu místnosti jako lev v kleci. Nakonec se znova posadil a složil hlavu do dlaní. Být bezmocný ho deptalo.
A když pojednou otevřely dveře, ani ji nezvedl.

„Chce Vás vidět,“ řekl Daniel se zářným úsměvem na tváři.
„Měl byste tam hned jít, než ta Vaše Donna postaví do latě půlku základny včetně generála.“