Stříbřitá hladina uvnitř Brány se zavlnila a vyšli z ní tři muži a žena.
O’Neill očima bleskově propátral prostor dómu, čisto, byli tu sami. Doktor se kolem rozhlédl se spokojeným výrazem, byli zpátky na správném místě.
Obrátil se ke svým dvěma společníkům: „Rád jsem vás poznal, pánové. Snad se příště sejdeme za příznivějších okolností…“
„Co ten slib? Pořád ji chci vidět,“ přerušil ho plukovník.
„Eh…slib?“
„Jo. Že mi ukážete Vaši vesmírnou loď, co umí zaparkovat na plácku velikosti piknikový deky.“
„Dokonce i na menším. Račte tudy,“ ukázala Donna na chodbu, kterou sem před nedávnem přišla. „Pořád za nosem a na konci nespadnout ze skály, “ mrkla na Doktora a zaculila se při představě, jak bude plukovník letectva Spojených států amerických zírat na policejní budku.

„To je jako co?“ vylétlo o chvilku později Jackovo obočí nahoru. „Jestli fór, tak se moc nepoved.“
Přeměřil si podezíravě tu modrou věc, pak se rozhlédl po planině pod sebou, ale ani tam nenašel nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo kosmické plavidlo. Leda by se maskovalo.
Přečetl si všecky nápisy na budce a pak na ni poklepal. Dřevo, jak jsem si myslel. Vesmírná loď, to určitě. Tahá nás za fusekli.
„Chcete mi říct, že tohle to…“
„Jistě,“ přikývl Doktor. „A není to žádné tohle to, ale TARDIS. Taková…ehm, zkratka. A jméno mé lodi. A nyní ukázka, jak to funguje. Trochu ustupte, aby vás vítr neshodil dolů. Donno…“ pokynul své společnici, ta pootevřela dveře a zmizela uvnitř. „Chvilinku strpení…“
Doktor ji následoval a rovnou se vrhl ke konzoli.
„Není to trochu nezdvořilý? Uletět takhle…“ ozvala se rozpačitě. Docela se těšila na to jejich: „Dobrý Bože, je zevnitř VĚTŠÍ!“
Zkontroloval monitory, stiskl několik tlačítek, zatáhl za startovací páku a pak jí teprve odpověděl.
„Jsou to Američani, Donno. Sbírají mimozemské technologie. Což je dostatečný důvod pro to nedat jim důvod zabavit mi TARDIS. Viděl jsem tomu generálovi na očích, s jak těžkým srdcem nás pouští pryč.“
„Možná jen nechtěl mít potíže s nadřízenými,“ pokrčila rameny Donna. „Vracíme se domů?“
Věnoval jí tajuplný úsměv. „Uvidíš.“

„No, to mě podrž!“ ozval se nevěřícně O’Neill, zíraje na místo, kde před pár vteřinami stála modrá budka, než se za podivných zvuků rozplynula ve vzduchu. „Viděl jsem teda už leccos…“ zakroutil hlavou.
„Řek jsem něco vtipnýho, Danieli?“ dodal, když viděl, že se doktor Jackson usmívá.
„Ani ne. Já si jen představoval, jak to píšeš do hlášení. Mimozemšťan z planety Gallifrey se dematerializoval v modré dřevěné budce, jaké do 60.let minulého století používala policie ve Velké Británii.“
„Teď si ze mě střílíš, že jo?“
„Vůbec ne. Podívej se na internet.“
Jack se hluboce zamyslel a pak řekl: „Mám dovolenou. Nechci skončit ve svěrací kazajce místo rybaření v Minnesotě. Takže … jsme se rozloučili hned u brány, a každej z nás si šel po svým. A nic z tohohle jsme neviděli.“
„Neviděli,“ přikývl Daniel. Ale pamatovat si to budeme nadosmrti.

Obvyklé kvílení, signalizující, že TARDIS přistála, utichlo.
„Eh, tyhle krátké skoky v čase nemám rád. Obvykle skončím jinde a jindy, než jsem chtěl, ale pro jednou se to povedlo,“ řekl spokojeně Doktor při pohledu na monitor. Vytáhl zpod konzole cosi, co za svých nejlepších časů bývalo piknikovou dekou, a otevřel dveře TARDIS.
„Tak pojď, Donno, a pozor, ať nespadneš…“
Opatrně položil složenou deku na okraj skalní římsy: „Jo, jsme pořád tady, na Pamukku,“ předešel její otázce. „Slíbil jsem ti tu spoustu pozoruhodných věcí, jenže ty jsou pryč. Třeba města z opálu a nádherná hra světel, když se jich dotýká vycházející slunce. Něco ale přece zůstalo.“
Pomohl jí usadit se, vytáhl z kapsy sáček Jelly babies a nabídl jí. „Jen musíme chvíli počkat.“

Donna žvýkala bonbon a trpělivě hleděla na oblohu, která tady měla barvu slonové kosti.
Sluneční kotouč se už skláněl k zemi, když vtom nebe náhle na několika místech prasklo a těmi trhlinami se řinuly proudy syté červené barvy a zaplavovaly celou oblohu. Byla to mysteriózní podívaná, jako by se blížil konec tohoto světa, že i Doktor bezděčně zatajil dech. A v tom krvavém přítmí planulo oslnivé bílé slunce a majestátně klesalo za obzor.
Poté, co zmizel poslední paprsek světla a oni zůstali obklopeni rudou, neboť taková je noc na Pamukku, obrátila se Donna k Doktorovi. Usmívala se (a v tom úsměvu bylo cosi dravčího, cosi, co neznal) a on se proti své vůli zachvěl, když nedbale prohodila: „Už jsem někdy zmínila, že tuhle barvu odjakživa miluju?“

 

KONEC (anebo ne...?)