Hádejte – který den v roce mám nejraději?  A můžete třikrát.
 
Kdepak, Vánoce to nejsou – i když pohled na stromek v plamenech a laškovná honička s kaprem po koupelně a posléze i po celém bytě jsou zážitky vskutku nezapomenutelné
 
První máj? Zase vedle. Mácha o něm sice napsal tu krásnou báseň (ještě teď z ní kus umím) a prvomájový průvod, to bývala za mých mladých let docela velkolepá podívaná. Všechny ty alegorické vozy, vlaječky a mávátka, a taky se ten den nemuselo do školy. Akorát jsem nikdy nevěděl, který ze soudruhů na tribuně je ten První máj. Nadšeně jsme ho sice zdravili, ale nikdo z nás neměl ponětí, jak vlastně doopravdy vypadá.
 
Že by Silvestr, říkáte? Ale kdež. Proč bych měl být rád, že jsem zase o rok starší, nemluvě o prvolednovém žlučníkovém záchvatu, který mě vždycky s neúprosnou pravidelností přepadá ještě dřív, než stačí doprskat poslední rachejtle.
 
Samá voda, samá voda… Vzdáváte se? Tak já vám to prozradím, i když dopředu vím, že budete nevěřícně kroutit hlavou. Já mám nejraději Dušičky. No, co jsem říkal, už kroutíte, ale mně je to fuk, jsem zvyklý.

Dušičkám se říká všelijak.
Například Památka zesnulých. Památka od slova pamatovati. Na něco nebo na někoho. To vážně nechápu. Lidská paměť je jedna z nejkratších věcí ve vesmíru, co znám – a to, prosím, nemluvím o jedincích s Alzheimerovou chorobou! Nebo si snad někdo pamatujete na svého prapraprapradědečka, který zesnul léta Páně 1866 v bitvě u Hradce Králové? Tak vidíte, a to je jen mizerných 160 let zpátky.
 
Kdepak, tudy cesta nevede. Což tedy svátek Všech svatých? Opět nepřesné. Ze všech nebožtíků se přece nestali svatí. Na druhé straně – jeden každý svatý je už zaručeně po smrti. Jenže za svatými se chodí jinam než na hřbitov.

Ne, ne, jediný správný název zní – Dušičky. Ale neptejte se mě, proč. Jako celoživotní ateista vám to budu jen těžko vysvětlovat.
Ovšem, abych byl přesný, úplně nejlepší na Dušičkách jsou ty přípravy.
To je rázem na hřbitově víc živých než mrtvých a rušno jako v sobotu na trhu. Ženské tu pořádají generálku na předvánoční úklid. Smejčí a pucují kdeco, a přitom si stačí vyměňovat nejnovější drby a recepty na cukroví. Až se jednomu sbíhají sliny.
Některé to cídění berou fakticky z gruntu. Tuhle dokonce jedna usilovně drhla náhrobek ředidlem a pořád si u toho mumlala: Však já ty fleky dostanu dolů! Dolů šly bohužel jen zlacené nápisy, než jí kdosi vysvětlil, že mramor má na sobě (stejně jako třeba dalmatin) ty skvrny takříkajíc od přírody.
Jo, sranda musí bejt, kdyby na rakev nebylo. Ten, kdo vymyslel úsloví „Tady je veselo jako na krchově“, zcela jistě nebyl na hřbitově před Dušičkami.
 
A pak je konečně hotovo, věnce i svíčky jsou na svých místech, a i přes nevlídné počasí vypadá každý hřbitov jako rozkvetlá zahrada.

A když se setmí, rozzáří se i ten nejmenší vesnický krchůvek jako Las Vegas. To prý, aby duše viděly na cestu, když se z onoho světa vydají na návštěvu k nám. Aspoň tak to říkali staří Keltové. Jen místo svíček zapalovali ohně, protože tenkrát ještě neměli ani páru o parafínu.
Tak tohle mám ze všeho nejraději – hořkou vůni chryzantém, blikání stovek plamínků a nad tím vším mlhu, hebkou jako svatební závoj…
 
Vidím, že chvějete… je tu trochu zima, co? Asi vás zdržuju, malinko jsem se zasnil a zapovídal a ke všemu jsem se zapomněl představit. Moc se omlouvám. No, už budu muset letět. Těšilo mě… František Novák, třetí hrob zleva v první řadě…