Na počátku byla tma. Tma tak hluboká, že si v ní Bůh neviděl ani na špičku nosu.
 I řekl: „Budiž světlo!“
A bylo světlo.
Ozářilo nicotu okolního vesmíru a z té nicoty se ozval hlas: „Děkuji Ti, Pane!“
„Kdo jsi?“ zeptal se Bůh
„Jsem fotograf a Tys mi právě daroval to nejdůležitější na světě. Díky světlu teď zachytím všechny ty krásné a zajímavé věci kolem, jako jsou oblaka, sopky, vodopády, lední medvědi a kapky rosy na trávě. Ale…“ a hlas se zklamaně odmlčel, „…ony tu vlastně žádné zajímavé věci nejsou.“
„No problem,“ pravil Bůh a šel a stvořil oblaka, sopky, vodopády, lední medvědy a kapky rosy na trávě. „Spokojen?“ zeptal se po pěti dnech tvrdé práce.
„Nádhera, Pane. Nevýslovná. Ale potřebuji ještě tělo. Jistě uznáš, že pouhým hlasem se spoušť mačkat nedá.“
A tak Bůh dal fotografovi tělo a nazval ho Adamem. „Spokojen?“ zeptal se.
Adam si protřel oči a pravil: „Víš, Bože, oblaka, sopky, vodopády, lední medvědi a kapky rosy na trávě jsou super, ale já stejně nejraději fotím lidi. Jistě uznáš, že zobrazovat jen sám sebe by byla dost nuda. A egocentrismus.“
A tak Bůh stvořil Evu.
„Spokojen?“ zeptal se Bůh.
„Ta se ti povedla, Pane,“ řekl Adam. „To budou akty jedna báseň. Ale jistě uznáš…“
„Já mám po šichtě,“ přerušil Adama Bůh. „Fotoaparát si už musíš vynalézt sám.“  A tak se i stalo.