(Moravská verze Tessou popsaného velikonočního obyčeje, pár desetiletí dříve).
Řehtačky jsme u nás neznali a kdyby jedinou někdo přinesl na první sraz klepačů, byl by vyhnán. Jejich úlohu plnily dřevěné "klapačky", vydávající zvuky méně skřehotavé, více synchronní.
Holky mezi klapači? Ani náhodou, velikonoční připomínka Kristova utrpení byla vyhrazena budoucím pánům tvorstva. A byla přístupná všem klukům od 5 do 15 let bez rozdílu bohatství jejich otců. Atrakce začínala na Zelený čtvrtek v poledne a končila na Bílou sobotu ráno. Táhli jsme vesnicí přesně stanovenou a nezměnitelnou trasou od kapličky patrona hasičů svatého Floriána nahoru k hospodě pana Krále, poté stříleckou silnicí do uličky malých domků zvané Chobot až k tomu poslednímu, stojícímu těsně před úvozem, během studených poválečných zim ideální sáňkovou dráhou těšánských děcek, dolů k autobusové zastávce, zdouneckou silnicí k naší jednotřídce, poté ostentativní vynechání tří vilových novostaveb "ti by nám stejně nic nedali..." a pak zase návsí dolů k potoku a k polorozpadlé barabizně, kde žila – živořila stará Julka s dospělou neprovdanou dcerou Emou - obě měly tu smůlu, že jim poněkud harašilo na cimbuří. Pro nás nezvedené kluky příležitost ke klapání a pokřikování až do očekávaného finále, kdy se na zápraží zjevila bláznivá Julka s kýblem studené vody, aby za hrubého nadávání vychrstla jeho obsah směrem k nám, naštěstí vždy mnohem rychlejším. Následoval opačný gard, zastavení před mlýnem pana Paligy a skandování „dejte krajanky“ pěkně do rytmu pečlivě sladěného sloganu „umřel Kristuspán“ (rytmicky: raz – dva – razdvatři), což se ovšem smělo klapat pouze ve čtvrtek v poledne a večer a pak v sobotu ráno, zatímco na Velký pátek byl rytmus změněn na „umřel Kristuspán, umřel dnes“ ergo kladívko (raz – dva – razdvatři – raz –dva – raz). Běda, když nějaký novic nebo neumětel rytmus spletl a klapal prostě „umřel Kristuspán“ do omrzení, to hned přiklusal z první či poslední řady „stárek“, čtrnáctiletý nebo patnáctiletý habán a pěkně jadrně neumělého klapače na jeho chybu upozornil. Na Velký pátek jsme chodili po vesnici hned čtyřikrát: ráno ještě před rozedněním, v poledne, ve tři hodiny odpoledne, protože podle biblické legendy právě o tomto čase vypustil syn Boží duši na Golgotě a samozřejmě také večer. Odpolední klapání mělo zase o něco složitější stavbu podle vzoru „umřel Kristuspán – o třech hodinách - umřel dnes“. (raz – dva – razdvatři – raz – dva – razdvatři – raz – dva – raz). To už předškolní mrňousové zvládali těžko i přes povinnou instruktáž před odpolední obchůzkou a výhružky stárků a podstárků zkrácením sobotních „prémií“.
Tajemnou a trochu strašidelnou atmosféru mívalo velkopáteční ranní klapání a to od té doby, co jacísi nepřejícníci (prý bývalí stárkové) si počíhali v Chobotě na velikonoční procesí svých následovníků a v převleku za duchy a strašidla s následným houkáním a kvílením postrašili klukovskou ekipu do té míry, že se zbaběle rozutekla. Toto se prý stalo někdy za války v době, kdy jsem ještě po vesnici nechodil, takže jsem to nezažil, nicméně povědomost o této hanbě se tradovala dlouhou dobu poté, i když k repríze strašení už nikdy nedošlo.
Když jsme v sobotu doklepali, nastala stárkům a jejich dorostencům podstárkům povinnost vybrat dům od domu těžce vyslouženou velikonoční koledu v podobě množství vajíček, v našich klukovských očích „ohromného“ množství peněz v mincích či (dokonce, byť zcela ojediněle, Hanáci byli vždycky šetrní) bankovkách a především zlatého hřebu, objemného pytlíku sušených „krajanek“ (křížal) od mlynářky paní Paligové. Ty „krajanky“ – to byla naše sociální jistota.
V sobotu kolem desáté dopoledne měli stárci získané potraviny a peníze už rozdělené – stárci si v duchu tradice nechali vždycky nejvíc, následovali podstárci a pak podle věku až po ty nejmenší, kteří se napoprvé museli spokojit nějakým tím vajíčkem a hrstečkou křížal.
Na mne přišlo stárkování v roce 1953. V příštím roce ministr školství soudruh František Kahuda kromě jiných nesmyslných reforem zrušil velikonoční prázdniny jako pozůstatek náboženského tmářství a nahradil je předtím neznámými prázdninami jarními. Od roku 1954 se začalo chodit místo procesí po vesnici na Zelený čtvrtek a Velký pátek normálně do školy. A to byl konec prastarého zvyku, velikonoční klapačky umlkly.