Bogdgegénův palác stál na malém pahorku téměř uprostřed Ich Chürré. Vedlo k němu široké dřevěné schodiště, uhlazené koleny tisíců prosebníků a kajícníků, kteří se po nich pomalu přesunovali krok za krokem blíže Jeho Osvícenosti.
Baron se nezdržoval pokáním, kráčel po schodišti vzpřímen a rázně. Dole za branou zústalo město se svými jurtami, dřevěnými boudami a uličkami plnými písku a kozích bobků, nádvoří hrazeného paláce bylo ovšem upravené a tiché. Ungern s pobočníkem prošel nevšímavě pod červeně nalakovanou branou s vyřezávanými draky a octl se v předsíni, kde několik mnichů točilo mlýnky. Nejstarší z nich, vida příchozí, udeřil do měděného gongu a vzápětí se otevřely dveře do dalšího sálu.
Byli očekáváni. Na bohatě zdobeném trůně seděl hubený stařec ve vysoké žluté čepici a volně splývavém rouchu stejné barvy. Příchozí sepjali ruce k pozdravu a hluboce se uklonili. Stáli před osmým převtělením živého Buddhy, světským i duchovním vládcem Mongolska.
Z kamenné Tibeťanovy tváře se nedalo nic vyčíst. Chvíle mlčení se neúnosně protahovala. Ungern už začal ztrácet trpělivost, když se konečně ozval dutý, tvrdý hlas:
„Buďte vítání v mém obydlí, stateční bojovníci. Kéž vítězství, kterého se vám dostalo, ukončí dobu různic a nenávisti, kéž věčně modré nebe již nezkalí dým požárů a nářek zabíjených nevinných.“
Převtělení Buddhy mělo za co děkovat. Zběsilí jezdci Asijské jízdní divize vpadli před několika týdny do Ich Chürré jako hřmící lavina, vyhnali početné, ale špatně vyzbrojené čínské republikánské jednotky a takticky se přihlásili pod prapory nejvyššího představitele mnišských řádů. Ten se pod ochranou Ungernových jezdců vzápětí prohlásil doživotním panovníkem všech Mongolů. Teokratický stát závisel na baronově přízni a ten zase potřeboval oporu, kterou mu zajišťovala loajalitu místního obyvatelstva.
„Jsem německý baron, což odpovídá chánovi,“ lhal Ungern dobrou mongolštinou. Jeho nadání naučit se cizímu jazyku bylo pověstné. „Naše skutky musí být ve shodě, proto jsem se rozhodl přestoupit k víře Vaší Osvícenosti.“
Ve scvrklém starcově obličeji se nehnul ani sval. Jeho skutečná moc byla nepatrná, ale mniši z klášterů na pomezí Burjatska a carské říše mu pravidelně předávali cenné informace, na nichž závisel osud země i jeho vlastní. Přes vzletná prohlášení nevěřil v čistotu baronových úmyslů. Tichou poštou se k němu donesly zprávy o zvěrstvech, které páchali carští vojáci na Sibiři a Dálném Východě. Obával se, že při svém ústupu před Rudou armádou – bolševici po zajetí a popravě admirála Kolčaka a odchodu Čechoslováků získávali rychle převahu – zaplaví Mongolsko zbytky pravidelné armády i samostatně operující loupeživé bandy atamana Semjonova, esaula Kajgorodova, plukovníka Kazanceva, generála Bakiče a několika dalších polních velitelů, které si budou chtít proklestit cestu k Japoncům a do Číny.
„Jsme potěšeni vaším rozhodnutím, barone. V mírových dobách by vás čekal dlouhý pobyt v klášteře, meditace a asketická cvičení. Nyní však je potřebí jednat rychle. A vy jste muž činu, váš nedávný sňatek s dcerou knížete Erdeneho je toho důkazem.“
„Cítím se den ode dne více Mongolem, Vaše Osvícenosti. Šamani dokonce tvrdí, že jsem pozdní reinkarnací Čingischánovou. Jako v jeho dobách, i nyní má Mongolsko jedinečnou příležitost vymanit navždy se ze závislosti na Číně. Společně vytvoříme panasijskou říši, která bude hrází proti bezbožným bolševikům a Židům.“
„Máme zprávy, že i v samotném Mongolsku se už rozlévá tento rudý jed. Jakýsi typograf jménem Damdin z Ich Chürré štve proti naší víře, vyvolává srocení městské chudiny, vypráví lidem o ruské revoluci a dokonce se chystá odjet do Ruska za nejvyšším bolševikem Leninem. Ten člověk nesmí dlouho žít, barone… Nám se ovšem hnusí prolévání krve, takže se prosím spojte s mým mladším bratrem.“
„Obávám se, že zcela Vaší Osvícenosti nerozumím,“ řekl zvolna Ungern.
„ On je odborník v jedech, barone.“
Vrásčitou tváří se mihl úšklebek, když baron dal najevo, že nyní již chápe. Oba muži si bez jediného dalšího slova dokonale porozuměli.