S mohutným heknutím jsem usedl na pařez a zašmátral v kabele. Byla tam! Láhev piva světové značky i kvality. Polaskal jsem ji jako hodné děcko a bez meškání otevřel. Ruka se zvedla nacvičeným pohybem, ale nebylo jí dopřáno ukončit cestu. Nenadálý bzukot za zády mě totiž přiměl otočit hlavu. Uprostřed mýtiny, sotva co by kamenem dohodil, stál pojednou létající talíř.
Polkl jsem několikrát naprázdno, což vzhledem k láhvi v ruce bylo dosti podivné, a vyjeveně civěl na blikající světla. Neměl jsem strach, spíše jsem byl zvědavý.
Světla pohasla a z talíře vystoupil čapatý mužíček, s žabí hubou a značně prořídlou kšticí, oblečený ve stříbřitém overalu. Chvíli jsme na sebe koukali, načež spustil vodopád rachotivé řeči týrající ušní bubínky.
„Běž k šípku s tou tvou hatlapatlaninou,“ řekl jsem a hned se zastyděl. Ještě, že mi nerozumí.
Človíček se zeširoka usmál, vzhledem k velké hubě to nebyl žádný kumšt, a něco kutil s knoflíky na jakémsi přístroji. Sbíral jsem chabé znalosti němčiny a pracně sumíroval kostrbatou větu, abych dokázal svoji světovost. Než jsem si vybavil potřebná slovíčka, ozvalo se perfektně česky: „Dobrý den, příteli.“
Zatvářil jsem se jako Eskymák na Sahaře, ale díky tomu, že jsem si všiml očí chtivě upřených na láhev, dokázal jsem vykoktat „Pivo?“ Stejně víš houby, co to je, dodal jsem v duchu.
„Nemáte ještě jedno?“
Tos uhodl. Myslíš, že do lesa tahám celou basu? Pokračoval jsem v duševním monologu, ale nahlas jsem řekl: „Prosím,“ a velkoryse mu nabídl.
Zkušeně zaklonil hlavu, zabublalo to, a půlka piva byla pryč.
„Dobré, moc dobré,“ zamlaskal a dorazil zbytek.
„Bodejť by ne. Plzeň je plzeň.“
Souhlasně kývl hlavou a s provinilým úsměvem mi vrátil prázdnou láhev.
„Odkud jste přiletěl?“
„Ale,“ mávl ledabyle rukou. „Ross 154, necelých deset světelných roků.“
„Znám,“ řekl jsem suverénně, ačkoli o hvězdách jsem věděl právě tolik, co o sexuálních obřadech Maorů. „To sem létáte na pivo?“ zeptal jsem se naivně.
„Kdepak, jsem tu služebně.“
„Panejo,“ hvízdl jsem uznale. „Takovou služební cestu bych si taky nechal líbit. Já se tak akorát dostanu do Trutnova.“
„Žádný med to není… Tlučete se po různých planetách, ničíte si žaludek místními specialitami a z diet toho mnoho neušetříš,“ přešel na tykání.
„Jako u nás. A co máš v merku.“
„Děvčata.“
„Má to někdo štěstí,“ pronesl jsem závistivě. „Ale až ti přijdou na ty avantýry!“
„Mám to v náplni práce.“
„Co máš v náplni práce?“ nechápal jsem.
„Podívej,“ řekl tónem, jakým se vysvětluje mentálně zaostalému dítěti malá násobilka, „před lety jsme si udělali menší průzkum a zjistili, že ženská populace je u vás ve většině a disproporce dále narůstá. Chápeš?“
„Občas si přečtu statistickou ročenku.“
„U nás připadá na jednoho muže pouhá třetina ženy. Vzhledem k pozitivním testům, uvažujeme o dovozu pozemských žen a dívek.“
„Člověče, na to jsou paragrafy!“
„U nás by byly řádně provdané,“ ohradil se. „A ručím, že si je manželé budou považovat.“
„Toť se ví, že by si ti třasořitkové s žabí hubou naše děvčata považovali, ale co ony? Rád bych viděl jednu, která by mu byla ochotna dát pusu. Jen počkej, kašpare, já ti ty choutky osladím. „Co za ně?“ zeptal jsem se, jako majitel požadovaného zboží.
„Náklady na přepravu jsou samy o sobě vysoké a pak, ubyde vám spousta problémů,“ začal zeširoka.
„Každá legrace něco stojí. Kolik,“ naléhal jsem tvrdě.
„Mysleli jsme gratis,“ špitl.
Šupáci švorcoví! Tak naše pěkné holky jim učarovaly a oni si myslí, že je dáme zadarmo. „To asi nepůjde. Ženy jsou naším bohatstvím.“
„Moc si jich nevážíte,“ přitlačil mě ke zdi. “U vás pracují, my je budeme hýčkat.“
„Nejde to a basta!“ odbyl jsem ho rezolutně,
„V tom případě budeme organizovat únosy, ale to se nám značně prodraží,“ povzdechl a když viděl, že ekonomická situace Ross 154 mě ponechala chladným, rychle pokračoval: „Nehledě na to, že můžeme roztrhnout i nějaké šťastné manželství. Co když náhodou uneseme vaši ženu?“
Tak to pr, kamaráde! pomyslel jsem si, ale zároveň mě osvítil nápad: „Pomůžu vám!“
„Výborně!… A zkušenosti máš?“
„Člověče, já jsem dvakrát šťastně rozvedený a potřetí nešťastně ženatý! Vždyť já jsem učiněný expert na ženskou otázku,“ vytahoval jsem si tričko.
Ocenil mě pohledem a zeptal se: „Dají se čekat nějaké komplikace při náboru?“
„Ale kdepak! Ženské budou rády, že jsou pod čepcem. Zato vy se hrnete do průšvihu.“
Pohledem mě vybídl, abych neznámou hrozbu upřesnil, a tak jsem pokračoval v líčení jejich chmurné budoucnosti. „Nejdříve vám zarazí veškeré koníčky, abyste měli čas na domácí práce, a pak vás budou komandovat, převychovávat a jinak terorizovat. Pokud jim nevyhovíte, stanou se nevrlé, svárlivé a plačtivé. Nakonec vás začnou trestat.“
„Jak trestat?“
„No, žádné vycházky, žádní kamarádi a vím já, co všechno vám zatrhnou. Mého přítele manželka občas i bije.“
„To říkáš jen tak,“ zapochyboval.
„Přesvědčím tě!“
Souhlasil a tím se chytil do pasti. Létající talíř nechal záhadně zmizet a odhodlaně mě následoval.
Moje žena je mírná jako beránek, ale k smrti nenávidí opilce a na tom byl založen můj nápad. Namísto domů jsme zamířili do hospody. Vyslance z Ross 154 jsem podnapilým strejcům představil jako diskžokeje z Prahy, což vzhledem k stříbřitému overalu zabralo a nechali nás na pokoji. Vražedná směs Virupi – víno, rum, pivo – udělala své. Když jsem ho pozdě večer vlekl ke svému domku, škytal a bublal jako přetopený kotel. Pro větší efekt jsme to střihli oraništěm a s mírně pocuchanou elegancí jsme stanuli na světlém koberci v obývacím pokoji.
„Boženko, přivedl jsem kamaráda,“ zahlaholil jsem, zatímco nabírala dech. „Přiletěl až…“
„Mažte z toho koberce, ochmelkové!“ zaječela žena, aniž projevila sebemenší zájem o původ hosta, a rázně nás vystrkala na chodbu.
„Budeme večeřet?“ zeptal jsem se jako neviňátko, než za námi práskly dveře a ztlumily nesrozumitelné, ječivé zvuky v kadenci kulometu. „Vidíš?“ obrátil jsem se na chtivého dovozce. Krčil se v koutku a měl jsem dojem, že se mu ježí skromný porost hlavy.
Vešla žena s kýblem saponátu a kartáčem. „Až to vyčistíte, pakujte se nahoru!“ Myslela tím neútulné podkroví. Škytající představitel mimozemské civilizace se jí snažil cosi vysvětlit, ale moje zlatá Boženka mu zarazila řeč: „S opilci se nebavím!“
Ještě několikrát jsem ji popíchl, a tak předvedla celou škálu vyzrálého ženského umění. Od výčitek přes vyhrožování až po slzy. Nakonec nevydržela a utekla do kuchyně.
„Tak kolik jich chcete?“ obrátil jsem se na hvězdného vyslance.
Hodnou chvíli mlčel a upřeně se díval na špinavou vodu v kýblu. „Tento projekt budu okamžitě v Radě vetovat. Doporučím dovoz z Fomalhautu, i když je mnohem dál a tamější ženy nejsou ani zdaleka tak půvabné.“
„Snad se nebojíš,“ neodpustil jsem si malou špičku.
„Kamaráde, proletěl jsem rojem meteoritů, zažil metanovou bouři na Elteru, ale…“ nedořekl. Pustil hadr a těžkým krokem zamířil ke dveřím. „Děkuji vám. Všichni muži na Ross 154 vám budou blahořečit.“
Mohl se možná rozloučit vzletněji, ale cítil jsem, že návrat k vykání byl projevem nejhlubšího obdivu i úcty.
Dlouho jsem se díval na les, než jsem zahlédl jasný bod vzdalující se v hlubinách vesmíru. Neviděl jsem ho přistávat, ale odlet byl ďábelsky rychlý.
S manželkou jsem prožili tichý týden spojený z bezmasými dny. Když jsem tak posedával nad krupicovou kaší, uvažoval jsem, jestli má oběť nebyla příliš velká a zda vůbec stála za to. Nevím. Někdy, ale opravdu jen někdy, bych s vývozem ženských z celé duše souhlasil.