,,Nemám rád povídky, kde se člověk v posledních dvou řádcích dozví, že hlavní hrdina je robot. Takové rozšířené a laciné překvapení," mávl můj dávný přítel Robert pohrdavě rukou, když jsme probírali novou antologii.

Dal jsem mu za pravdu, i když ne beze zbytku. Četl jsem pár povídek s podobnou pointou a měly slušnou úroveň. Myslím, že v tomhle směru mám celkem solidní přehled. Pracuji v knihovně a literaturou doslova žiji.

,,Hrůza!" zaúpěl Robert nad dalším výtvorem. ,,Samí roboti... a zpracování! Děsné. Když už je tam autor chce mít, ať jsou alespoň funkční!"

Zmíněnou antologii už jsem měl přečtenou a v duchu jsem s Robertem souhlasil. Tato knížka rozhodně nebyla perlou literatury sci-fi, kterou mám rád, ale měla pro mne jistý význam. Přiměla mě totiž, abych se pokusil napsat román o robotech. Nevím, proč by to nešlo, ačkoliv Asimov ze mne asi nebude.

Přemýšlel jsem o zápletce a nejprve mě zlákala detektivní. Detektivka má spád, napětí a je stále oblíbená. S chutí jsem se pustil do práce, ale vzápětí jsem narazil na první zákon robotiky a nastaly komplikace. Robot přece nemůže být vrahem! Co s tím?! Přiřadit šíleného vědce, předělávajícího pozitronové mozky robotů, se mi nezdálo příliš vhodné. Potencionálním vrahem by se tak stal onen šílenec, a ne robot.

Výběr vhodných námětů se neustále úžil. Zavrhl jsem sportovní tématiku, protože žádný svaz nepořádá olympijské hry robotů, neregistruje rekordy či kategorie. Tak odpadl i ožehavý problém dopingu. S historií ve sci-fi také štěstí neudělám. Vzpoury robotů se nekonaly, i když bych se jim někdy ani nedivil. A monstrprocesy? Prosím vás, kdo by soudil kuchyňského robota za připálený oběd. Nikdo. Nanejvýš ho dají do servisu, anebo v horším případě do šrotu. Rovněž milostné tokání je pasé. Zkuste vyznat robotí krásce lásku po jejím: "Ty má elektronko zářící, můj odpore milovaný..." Směšné, že? A rozmnožování... Žádná erotika, žádný vzrušující zážitek pro čtenáře nemravu. Nehledě na to, že většina robotů je bezpohlavní.

Poslední kapkou do mého poháru hořkosti byl pokus o humor. Ale s roboty si moc legrace neužijete. V podstatě to jsou nudní patroni.Chladný rozum a logika je jejich doménou.

Nakonec jsem rezignoval. Slavným spisovatelem se rozhodně nestanu. Nadále budu nabízet a doporučovat romány, které napsal někdo jiný, což mi naštěstí nevadí. Mám rád svou práci a s chutí si přečtu knížky dobrých autorů.

A tak jsem s psaním skončil. Definitivně! Pochopil jsem totiž, že mi chybí to nejdůležitější: fantazie. Hořké poznání, ovšem s tím se nedá nic dělat. Jako sériový robot nižší kategorie jsem jí prostě nebyl obdařen. Jedno ale vím docela jistě: Povídka, kde se hlavní hrdina v posledních řádcích změní v robota, nemusí být vůbec špatná.