„Maruš, profesor už má zase novou frajli! Pojď se honem podívat,“ zvala paní Nováková svoji sousedku na čumendu.
„Že si ten starej plavajzník nedá pokoj!“ horlila Maruš a spěchala k oknu, aby o nic nepřišla.
V luxusní vile naproti se odehrával rituál, který obě postarší dámy, přes hlasité odsudky, vzrušeně sledovaly.
„Fuj, nestyda! Vidíš, jak vrtí zadkem?!“
„Bodejď by nevrtěla, když ji ten chlípník napájí pravým šampaňským,“ – povzdechla si Žofie Nováková a z lítosti uzobla notný kusanec syntelinové bábovky.
Ve stylově zařízeném pokoji zatím hopsala, pózovala a vlnila se půvabná černovláska. Uždibovala ovoce, okoušela kaviár, chovala se naprosto nenuceně.
„Nejdříve blondýnky, potom brunetky a teď svádí černovlasé… Bere to hezky po pořádku, kaňour.“
„Koukej na tu necudu, jak se rozvaluje na pohovce!“ nevydržela Maruš a zahrozila do okna naproti. „Co ta husa na něm vidí?“
„Prachy, holka. Prachy. Profesůrek je pěkně zazobanej a navíc velký zvíře v pražským výzkumáku.“
„Hm, ale jinak je ošklivej jako čert a sotva leze. Nedávno jsem ho potkala, šel tak toporně, úplnej robot. Hergot! On snad opravdu je…“
„Blázníš!“ vyprskla Žofinka smíchem. „Už jsi někdy slyšela, že by nějaký robot byl na ženský?!“
„Máš recht. Staroušek si zřejmě často dopřává hormonální omlazovací kůru. Tohle prý děsně frčí.“
„Když na to má,“ povzdechla si Nováková závistivě a letmo pohlédla do zrcadla. Rozplihlý obličej a sádlem překypující postava v ní vyvolaly záchvat zlosti.
„Coury! Všechny jsou coury!“ ulevila si a chvatně se vrátila k oknu.
Pro dnešek stačí, pomyslel si prošedivělý profesor a vyslal příslušný signál. Mikrospínače okamžitě zareagovaly, okna zneprůhledněla.
„Taková ztráta času a energie,“ bručel nespokojeně, když vypínal holografický projektor. Černovláska zmizela a s ní i stůl plný vybraných pochoutek.
„Tohle divadlo se mi pranic nelíbí, jenže… lidé nemají rádi bohaté a úspěšné roboty.“