Tma
Stanislav Strmiska


I.

Co bych o sobě řek´? Nic. Nic pozitivního. Sem štvanec, vyvrhel a vrah. Mám havraní vlasy, modrý oči a mám sílu jako pár volů. Když zaberu, tak praskaj´ kosti. Ale ne ty moje. Ty sou pevný dost. Ale ty jejich, těch chudáčků, praskaly jak slabounký větvičky. Nebylo mi jich líto. Nikdy. Akorát možná toho posledního chcípáčka. No jo, jenže život je boj a přežijou jen ty nejsilnější. A to já sem. Já sem silnej dost!

Ale věděl to. Určitě věděl, že tam stojím. Viděl jsem to na něm, na tý jeho bílý tváři. Snad ani neměl strach. Možná už věděl, že umře. Hrál sem si s ním jak kočka s myší. Ty jeho mrtvý oči, nikam se nedívaly. Působily strašně. Zamrazilo mě. Život je boj. Natuty věděl, že tam sem a sakra věděl, že za chvíli chcípne.

Říkalo se, že sou bohatý, ale prolez´ sem to jejich stavení a nic moc sem nenašel. Určitě ale dá fotřík mladýmu něco do rakve. Vůbec sem je neznal a tímto městečkem sem původně jenom procházel. Zdržel sem se, až když sem slyšel v hospodě, že ve stavení na konci bydlí bohatej sedlák a má jenom slepýho syna.

Pár dnů jsem přežil v lese, ale zejtra má mladej pohřeb a tak se do městečka vracím. Dnes v noci už je v márnici v rakvi. Je tma a tak tam zaběhnu. Hřbitov je krásný místo. Bezpečný. Z nějakýho důvodu se mu lidi vyhýbaj. Často sem na hřbitovech nocoval, když po mně šli.

Plazím se ztichlejma ulicema. Měsíc je schovanej za mrakama, pomalu začíná pršet a to je přesně to, co potřebuju. V takovým nečase se nikdo venku courat nebude.

Dveře od márnice se otevřely skoro samy, jenom jsem musel rozlomit ten rezavej zámek. Venku lije a fouká velkej vítr. Nebyl sem dost opatrnej a dveře za mnou ten prevít zabouchnul, ale to počká. Vyrazím je, až půjdu ven. Je tu tma jako v pytli. No co, nějak to našmátrám. Myslím, že bude víko sice už přibitý, ale ještě nikdy nikdo nic nepřibil tak, abych s tím nedokázal pohnout. Silnější přežijou.

A tak šmátrám tou strašnou tmou. Nic nevidím. Najednou mám pocit, že tu nejsem sám. Je tu někdo? zeptal sem se, ale nikdo neodpověděl. Zadržel sem i dech, abych líp slyšel, ale nic. Už blbnu. To asi ta tma. A tak dál lovím ve tmě a najednou mi rukou projela šílená bolest. Proboha! On mě kousl do ruky! Je zakousnutej v mý ruce! Já měl pocit, že tu nejsem sám. Pusť mě! Haló! Já chci pryč! Nic už nechci, jenom pryč! Zatracený dveře! Proč to nejde otevřít?!


II.

„Našel sem ho tu takhle ležet, když sem šel ráno pro lopatu, pane strážník. Vůbec nevím, kdo to je. Jaktěživ sem ho neviděl.“
„To já taky ne. Budu se muset poptat, jestli tu náhodou v poslední době neviděl někdo chlapa s úplně bílými vlasy. A co to má na té ruce?“
„No, to jsou železa na krysy. Dávám je tam vždycky, aby mi ty mrchy neohlodávaly nebožtíky.“