Já jsem si u toho úplně zcestně vzpomněla na kamarádku, co zemřela před rokem, na to jaký byli se svým manželem jedno tělo a jedna duše a brali svůj život jako tu jízdu v kabrioletu... pak jsme jí už jen viděli ztrácet se před očima, napřed vlasy, pak kila, až už jednou odešla úplně celá. Ten text jakoby psal její muž pro ní.

Začínám si myslet, že psát je čím dál těžší. A neřeknu Ti proč.
Dílo mi zobrazuje někoho mladýho, kdo trpěl třeba leukémií a ty vzpomínáš, skoro bych řekla, že než láska, byla by to spíš sestra, nebo někdo ke komu bys mohl mít podobný vztah (jistě, přečetla jsem Tvůj koment nad).Ve smyslu v úvahu připadající drastické léčby o to víc umocňují závěrečné dva verše. A píšu to tak proto, že než nějakou uměleckou hodnotu, text představuje docela něco jiného, tedy ovšem jak je mi možno vnímat.
A takový komenty asi nepíšu ráda, protože nemůžeš oddělit autora od osoby ,,prožívající,, s tím ani text (i kdyby to měla být čistá fikce, nebo smýšlenka).
No.

Tahle věc ( stejně jako většina mých ostatních) má v sobě poskládáno několik různých osudů, které se v reálném světě nepotkaly. Všechny jsou ale skutečné, staly se...

já teda nevím ale mně je z toho moc smutno..

mě se líbí, jak je to úžasně melodický a pohodový :-)

Na mě tohle více než balením holek dýchlo citem a zamrazilo mě... A zmrzlina toho nebyla důvodem...

márne premýšľam, čo k tomu povedať..vzalo ma to

..obyčajné rozprávanie s príchuťou čohosi neobyčajne chvejivého..tak