Žebrák s papírovou ikonou na krku
uprostřed Lvova na křižovatce za operou
mi připomněl, že žiju
i když si možná někde hýčkám rakovinu
ale co na tom teď záleží.
Zítra nechám zabít naše dítě
kterýmu jsme nestihli dát jméno
a já mám strach,
že se to smí
Zbývá 12 a 1/2 hodin žití.


Počítám ulámané vteřiny
z nehtů čarodejnic
co zakleli jsme do chmýří
přezrálých pampelišek
na poli plným plechovejch panáků
Počítám uřezané choboty indických slonů
těch pro radost
a ukradený sponky do vlasů princezny
co křičela v průjezdu rozkoší
už dost
Zabil jsem Boha Lásko
v pátým patře tohodle špitálu
kde dezinfekcí smejvaj kocovinu
z těl nevěřících
andělů




Svítá. Zhasli neonový nebe. Vždycky jsem si říkal, kdo to dělá? Ale asi automat.
No jo, automatickej svět. Svítá. A tramvaje vrejvaj skoby do ticha.