Hřiště je tmavé místo na trávě před domem
tváří se stvořené pro hrátky každým dnem
způsob jak zapomenout na to, že srdce stůně
hledačům naplnění, kterých jsou cesty plné.

     Úkolem lásky je vypadat živá.
     Hořce. Schválně.
     Ona, on, setkání. Jak už to bývá.
     Hormonálně.

Temnota hřiště je před domem místo trávy
tone v ní každý, kdo svůj dům si nepostaví
z náhodných kostiček, hra jako každá jiná
on stavět neumí — a ji to nezajímá.

     Nechej to štěstí alespoň tam, kde je.
     Prosím. Pane.
     Ale on neslyší. Pohřbívá naděje.
     Nepřestane.

Svět? To je probuzení nad ránem pod stolem
tam každý bez rozdílu nachází svoji zem
sen v louži teplé žluči rozlité pod tváří
tady se rozhoduje — ne mezi polštáři.

     Záblesky v hlavě teď týrají představy.
     Štěpí. Krájí.
     Konec jim nevadí. Bolet je nebaví.
     Umírají.

Před domem tráva je temnota pro hřiště
hra bývá krátká, pak odejdou bez příště
zůstanou láskou jak ostrovy obeplutí
ticho je obvyklý nástupce po vzplanutí.

     Hledač už klidně spí se světem v žaludku.
     Tichý. Bledý.
     A ona netruchlí. Drží ho za ruku.
     Naposledy.