Můj čas se neúprosně blíží. Kolega dokončuje řeč, srdce mi buší stále rychleji a hlasitěji. Někde zdálky zaslechnu své jméno. Na výzvu vstávám a mířím k řečnickému pultu. Vypadám hrozně, kruhy pod očima, bílý jako smrt - bezesná noc urvala si bezohledně svoji daň. Nohy jako z olova mě příliš neposlouchají, soustředím se abych neupadl. Z podlahy mne sbírá sekretářka ředitele. Za cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo slupku od banánu, škodolibě pohozenou na parket, bych se v tu chvíli nezdráhal zabíjet.
Zašeptaný pozdrav, přepasírovaný skrz ztuhlé rty, se lehce ztrácí ve skřípotu židlí a šeru zasedačky. Zrazuje mne technika - záchranu hledám ve svých poznámkách. Jde to velmi obtížně, stránky jsou zpřeházené, z podlahy mi je pomáhá sbírat sekretářka ředitele. Nic není ztraceno, dal jsi se na vojnu tak sakra bojuj! Chlape.
Odzbrojující úsměv! Jistě. Tajná zbraň, ukrytá v rukávu sáčka, kterou jsem hotov použít jen v tom nejhorším případě. Diamante, vybroušený do úmoru sil před zrcadlem v předsíni, běž a učiň této tragédii přítrž. Někdo vyprskl smíchy. Katastrofický scénář dnešního dne, který mi tolik nedal spát, plní noční plán s nemilosrdnou přesností. Bod po bodu; dokonalé zhmotnění mých nejtemnějších představ.
Třesou se mi kolena, záděry na rukou rozškrábány do krve. Těžko se mi dýchá, topím se ve vlastním potu, dlouhé mlčení prokládám hlasitým odkašláváním. To jen tak, aby řeč nestála.
Neposedná písmenka roztříštěných myšlenek naháním po vymetených planinách šedé kůry mozkové do jednoduchých slov jak ovčácké psisko. Ty pak slepuji do vět ve snaze uchopit neuchopitelné a podělit se o něj s osazenstvem. Všeobecná nervozita čpí vydýchaným vzduchem jak platíčko novopečených pukavců.
Dobrá tedy. Dost bylo hrdinských skutků, dost bylo ostudy. Rozechvělou rukou vybírám namátkou list s poznámkami a začínám je monotónním hlasem předříkávat, na artikulování a podobný vylomeniny nemám ani pomyšlení. Upouštím od vnímání okolní reality, slyším jen tepot na spáncích a hučení v hlavě. Mžitky před očima mi brání dokončit dílo zkázy. Těkám pohledem po místnosti hledaje nouzový východ.
Akademik, v první řadě u dveří, polyká šunkový chlebíček, znechuceně kroutí hlavou a odchází. Jako na povel zvedá se stádo ze židlí a slepě následuje samozvaného vůdce. Ze zlého snu mne probouzí tupá rána úderu kladívka o bubínek. Ohlušující bouchnutí dveří se nese prázdnou místností nekonečně dlouho. Ze stropu se uvolnil kus omítky a dopadl vedle banánové slupky, škodolibě pohozené na podlaze. V rukou držím zmuchlané kousky popsaného papíru. Bezcenný papír snášející se k zemi jako list javoru za špinavými okny. Přistupuji blíž a nechávám se konejšit čerstvým vánkem. Poté, co mne pohladí po vlasech a osuší slzy, stékající po tváři, vylézám na parapet. Chvíli si prohlížím titěrné betonové parkoviště hluboko pod sebou.