V úterý už mi bylo skoro dobře, ale o víkendu jsem potřeboval hrát, proto jsem ještě zůstal doma.
Navíc je to jediný den, kdy nemáme trénink, tak jsem čerpal síly na středu.
Kim zabalil školu a stavil se za mnou dopoledne. Dali jsme si kafe, trochu jsme prodrbali okolí, pak se ptal na Katju. Že byla podivně smutná a ani nechtěla jít ven. Tak jsem mu řekl o pondělí. Plánujeme nějakou společnou akci, abychom ji přivedli na jiné myšlenky.
•
Navečer jsem měl ještě jednu návštěvu. Takového hosta bych nečekal. Na prahu našich dveří přede mnou stál Jussi Hirvonen. Můj spolužák a spoluhráč, o kterém skoro ani nevím, že existuje. Je taková šedá myška (i přes krásně zrzavé vlasy). Vždycky sedí stranou od ostatních, ve škole často čte nebo se učí. Pokaždé má nejlepší prospěch. Já s ním snad nikdy ani nemluvil. Přece bych se nebavil se šprtama... A k tomu, že je výborný student, je i výborný bek. Není agresivní, působí zranitelně, ale když na to přijde, umí za svůj tým tvrdě bojovat a brání zuby nehty.
•
Stejně jsem nechápal, co děla u nás. Pozval jsem ho dál a čekal jsem, jestli z něho něco vypadne. První vytáhl sešity, co mi prý donesl na dopsání, pak papír ohledně nadačního fondu školy. Už jsem si říkal, že ho poslal někdo z učitelů, ale naráz promluvil.
Prý se mu zdálo divné, že nejsem na trenálu a ani Sami neví, co se mnou je. Tak když jsem zase nepřišel do školy a třídní rozdával ten nadačák, rozhodl se, že ho pro mě vezme a zjistí, proč se flákám.
Nevycházel jsem z údivu. Kluk, se kterým jsem vážně nikdy neprohodil jediné slovo, sedí u mě v pokoji a chová se jako dobrý kámoš.
•
Potom jsem pochopil pravý důvod jeho návštěvy.
"...a... ty jsi gay?"
... a mně se zdálo, že se předtím nějak zasekl
"No ano, jak víš?"
"Sami něco říkal a kluci to pak řešili..."
Aha, takže vyslali Jussiho, aby zjistil, jestli je to pravda... Novinky se tady šíří nadzvukovou rychlostí...
•
Naštvalo mě to. Začal jsem na něho být hnusný. Vyčítal jsem mu, že skáče, jak oni pískají i to jaký je šprt. Říkal jsem, co mě zrovna napadlo a nedal jsem mu prostor se bránit. Až později jsem si uvědomil, že on celou tu dobu seděl se sklopenou hlavou a poslouchal moje urážky. Když jsem se nadechoval, abych mohl pokračovat, skočil mi do řeči.
"Tak to, kurva, není!"
Ztichl jsem. Seděl jsem jako opařený. Teď jsem si zasloužil pár facek. Jussi už neříkal nic. Jenom se na mě díval smutnýma, zklamanýma očima. Přísahal bych, že v nich byly slzy. Nechtěl jsem. V mojí mysli se vytvořila jakási bomba, která se s každým dalším přívalem negativní energie stávala nebezpečnější. Jussi ji omylem aktivoval, výbuch ho v plné síle zasáhl a já se bojím, že i těžce zranil.
•
Vstal a odcházel. Na poslední chvíli jsem ho chytil za ruku a trošku přitáhl. Neudržel rovnováhu a spadl mi na klín. Mým tělem projelo vzrušení. Naše obličeje byly velice blízko. Nikdy jsem si nevšiml, jak krásné má oči ... a dokonale vykrojené rty. Toužil jsem je políbit, ale jako by mě něco drželo. Taky ho to nenechávalo v klidu. Oběma se nám zrychlil dech. Neodvážil jsem se udělat nic víc. Pak jsem si to vyčítal, protože Jussi jako by se probudil - zatřepal hlavou, vytrhl se mi a vystřelil ze dveří. Zíral jsem do prázdna pokoje a přemýšlel, co dál.