Ten úterní večer jsem strávil celou věčnost ve sprše.
Tak se já uklidňuji. Stávám pod proudem horkých kapek. Přes jejich šum nic neslyším a přes páru nic nevidím. Zavřený ve sprchovém koutě, ve vlastním světě. Nemyslím na to, na co bych myslet měl. Zapomínám na starosti. Utíkám do snů, ve kterých žiji život, jaký jsem si vždycky představoval. Nechci do reality, protože je krutá a nespravedlivá, zasazuje rány, které nepřebolí. I když... ty rány zasazují lidé.

Musím se Jussimu omluvit. Je to těžké - vyhýbá se mi, ignoruje mě. On chce, aby všechno zůstalo při starém, ale já ne. Nikdo se s ním nebaví, protože je to "ten šprt". Vždycky jsem si myslel, že jemu to nevadí, spíš, že mu to vyhovuje. Ale teď mi přišlo, že mu kamarádi chybí, jen se těžko seznamuje. Nejsem si tím úplně jistý, ale asi je gay. Možná kvůli tomu, možná kvůli něčemu jinému má tak trochu strach z lidí. Odhodlal se zkusit to u mě a takto dopadl...
Nemůžu to nechat běžet. A aby toho nebylo málo, vyjíždí po mně jedna holka z béčka. Je hezká a ví, že jdu s každou, tak netuším, jak se z toho vyvleču. Ve škole se to ještě nerozneslo. To bude tím, že Sami dělá průmyslovku...

S Jussim jsem si to nakonec zkusil vyříkat o pár dni později. V tomto případě se mi hodilo, že nemá kámoše, protože vždycky chodí sám.
Po vyučování šel na záchod. Vyrazil jsem za ním. Počkal jsem, až dokoná potřebu, a když chtěl odcházet překvapil jsem ho a dotlačil do kabinky. Tam jsem nás zamknul. Nemohl mi utéct.
"Co děláš, do prdele?!"
"Chci s tebou mluvit!"
"Ale já s tebou ne, chtěl jsem v úterý..."
"No právě ... Jussi ... promiň! Já.. tehdy jsem to tak nemyslel!" jemně jsem ho chytil pod bradou a přiměl jsem ho, dívat se mi do očí. "Víš, na mě je toho ten moc a všechen ten stres... muselo to ven ... vážně se omlouvám"
"Věřil jsem, že to, jak vystupuješ ve škole je jenom maska a uvnitř jsi jiný ... jiný než ti všichni ve třídě, v týmu...ale..."
"Já jsem! Myslíš, že kdybych nebyl, tak tady teď stojíme a žádám tě o odpuštění?"
"Bojím se, že se zase zklamu"
"To tě mám prosit na kolenou?"
Neřekl nic, jenom pokrčil rameny a tvářil se hrozně uraženě.
Tak jsem si kleknul. Pokud se ptáte, jestli v tom byl záměr - byl. Cestou jsem se přidržoval jeho boků a nespouštěl jsem jeho obličej z očí.
On se díval všude možně, jen na mě ne. Už mu bylo jasné co mám za lubem a nejspíš usilovně přemýšlel.
Začínal jsem mu rozepínat pásek. Tvářil se, jako bych ho mučil. Potom mě zarazil.
"Ne Matti, nedělej to, oba bychom později mohli litovat"
I když jsem ho chtěl jak nikdy nikoho předtím, ne proti jeho vůli. Vstal jsem.
"Kdybychom měli dělat jen věci, kterých určitě litovat nebudeme, stál by život za hovno... a navíc - risk je zisk." Nečekal jsem už na nic. Sklonil jsem se k jeho rtům a políbil jsem ho. Jussi se vůbec nebránil. Najednou jsme se od sebe nedokázali odtrhnout. Vzal jsem ho za ruku. Vložil jsem naději do gest, když slovy jsem si ho udobřit neuměl. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Líbali jsme se ještě hodně dlouho. Věčně jsme tam bohužel zůstat nemohli, tak jsem to pak přerušil, usmál jsem se na něho a na rozloučenou jsem ho políbil ještě na tvář. Zvedlo mi to náladu přímo do nebeských výšin.

Pak jsme se potkali cestou na trénink. Byl jsem rád, že mám příležitost ho trochu rozpovídat. Chtěl jsem o něm vědět víc, vlastně nejlépe všechno. Aspoň už jsem zjistil, kde bydlí, že nemá sourozence, kdy je narozený,... Mimochodem je o víc než rok mladší ... zajímavé, jaké máme ve třídě věkové rozdíly.

Kluci byli celí vedle z toho, že se s Jussim bavím a měli i nepěkné poznámky. Ale mně to v tu chvíli bylo jedno. Důležitý pro mě byl jeho úsměv.