Vidím tě, jak sedíš na schodech verandy,
možná o trochu bledší než obvykle,
slyším tě potichu říkat -
plevel se musí vytrhnout i s kořínky.

Vidím tě, jak ukazuješ prstem
na jednu z bezedných škvír
mezi stoletými cihlami zápraží,
ze škvíry vylézá špalír černých mravenců

a kousek dál mizí z dohledu,
jakoby to bylo na druhém konci vesmíru.
Co když se vrátí? Nevyřčené slovo,
jež zůstane navždy tajemstvím!

Vidím tě, jak se sluncem v zádech
pomalu kráčíš k tramvajové zastávce,
nebojíš se sama zamířit na nástupní ostrůvek
a krátce zamáváš kabátkem na pozdrav.

Je zase jaro. Tvé ruce bloudí jak andělé
po záhybech černé mazlavé hlíny
a pak se náhle rozplynou
v proudnici neviditelné řeky,

stojíme nad záhonem s křehkými fazolkami,
které se zuby nehty drží tyček,
půjdem je zalít a ty budeš s námi
a budeš se usmívat - navěky.