nesklamalo-ešteže som si prečítala Viktorov koment-mala som to detto :)

victor, poézia je aj tam, kde žiješ ty..stačí prižmúriť oči a otvoriť oči..)

teraz nemám formu na duchaplné komentáre, ale jedným slovom žiješ poéziu ... ))

Ďakujem, priatelia, teším, že čítate a ešte viac sa teším ak necháte odkaz, keď text vo vás nejakým spôsobom zarezonuje
:)

Soňa: pozri do mojich textov a uvidíś, že ani mňa to snívanie o nemožnom dodnes neprešlo ))

Tessa: áno, texty môžu o obraze veľa prezradiť, no aj ho poriadne
zahmliť..veru

Flávi: niektoré precitnutia chutia slano..ale to iste vieš

Dolp: dotýkam sa jednoducho, lebo jednoducho taká som ))

Lili: hej, aspoň si viac vážime chvíle, keď na nás hľadí z diaľky

Sendy: páči sa mi, ako si do komentu namiešala rôzne farby, lebo aj moje spomienky nimi vyhrávajú..raz v mol, inokedy veselšie..viem, aj tvoje, viem ))

JC: ****

Bocco: hm, mala by som častejšie hrabnúť aj do mojich temnejších skriniek, o ktorých vie len moja vŕba, aby ten príbeh človeka bol celistvý a pravdivý
..ďakujem..na tvoj koment vždy nedočkavo čakám vediac, že zaženie do seba

tu zkušenost snad každý jednou prožil
jdeš cestou, co k lásce měla vést
a naděj nová vlévala se do žil
však dojdeš si pouze pro bolest
**

Schopenhauer mal pravdu, život bez bolesti nemá zmysel

Koukám, že jsme se všichni zapíchli na stejném bodě. Ano, jak bysme věděli, že žijem, kdyby to občas nezabolelo.
Mně se ale líbí i ten zbytek, Asi že mi opět evokuje vlastní vzpomínky. Saxofon má teplou fialovou barvu, kytara je žlutá, až oranžová. Ta Brabcova někdy i do červena.
Holící pěnou mě zlobil dědeček. Říkal mi "Drobečku". Na ranky používal kamenec.
Zase jsem se u tebe zasnila. :)

keby si všetky tvoje spomienkové vložila do jednej zbierky, vynoril by sa hmatateľný príbeh presýtený láskavosťou, túžbou, hľadaním aj bolesťou...príbeh človeka

jednoducho a veľmi pekne sa dotýkaš čitateľa...

Výrazne sa Ti podarilo zakomponovať náhle uvedomenie.
Niekedy stačí náznak a človek precitne. A niekedy ho môže iný po hlave lopatou búchať a on sa stále pozerá maximálne do výšky očí.
Emotívna báseň.

presne tak, Cinda, ilúzia, že otec necíti bolesť ak sa dolámaný a pozašívaný po nedorozumení s motorkou na teba usmieva, sa náhle rozplynie pri pohľade na drobnú zakrvavenú ranku a spôsobí uvedomenie si, že ho môžeš aj stratiť..pre dieťa neúnosné poznanie

Ten první poznatek, že bez bolesti není možné žít, však zahrnuje v sobě i další - že bolest se dá překonat, záleží, jak se k ní člověk postaví. Myslím, že na to jsi přišla hned poté. (No a na ten třetí- totiž, že bolestí zrajeme - si každé dítě musí počkat, dokud trochu nepovyroste).
Líbí se mi, jak tvé "dětské" vzpomínky nenápadně ukazují, co všechno tě kdysi formovalo (nás všechny, i když každého osobitým způsobem, podle toho,co nám bylo předáno).

... žiť bez bolesti?
nemožno.

přejel mi mráz po zádech.. a nevim proč jsem si vzpomněla na film Hráči se smrtí, to Ti nevysvětlim...páč to zůstává záhadou i mě..:)
a víš, že já sním pořád o všem co není možné? a vím, že je, že některý věci možný jsou, jen se člověk musí snažit...zázraky jsou v nás..

ano, nejen ranky, ale zejména každá ztráta iluzí bolí, většinou víc, než ty ranky fyzické, to je důvod k pláči, když si tohle člověk prvně uvědomí... a hodně takových poznání je na první pohled prostě k neunesení.