Znala jsem je oba.
Měli sladkých sedmnáct a už dva měsíce se každé ráno potkávali na zastávce autobusu.

On - vytáhlý jako stvol třtiny, na uších sluchátka, tričko plné lebek a skejťácké kalhoty spadlé hluboko pod pasem. Zkrátka drsňák každým coulem.
Ona - ještě nedávno baculatá holčina s rovnátky v puse, co se skoro přes noc proměnila v přitažlivé stvoření, za kterým se bez ohledu na věk rád ohlédne každý chlap. Takový ten malý zázrak, co se stává jednou za život – když se z kukly vyklube motýl.
Není divu, že mu padla do oka.
Není divu, že už dva měsíce usilovně dumal, jak ji oslovit. Jak uspět a nezesměšnit se.

Pozorovala jsem s lehkým pobavením, jak se trápí, a nepochybuji, že totéž dělala i ona. Svou čerstvě probuzenou ženskou intuicí poznala, jak se věci mají, a pod maskou zdánlivé lhostejnosti si jeho rozpaky zcela evidentně užívala. Neboť tohle byla její chvíle – jedna z mála, kdy má navrch žena, kdy může jediným slovem ( ba dokonce jediným pohledem) srazit zamilovaného opovážlivce do hlubin pekelných. Anebo taky ne. Být odmítnut – toť noční můra každého muže.
Čas plynul ...a on stále nepřišel na to, jak na to.

Včera jsme zase takhle stáli na zastávce, drobně pršelo a náš autobus pořád nikde. Konečně dorazil, když už jsme to čekání chtěli všichni vzdát. Dveře se otevřely a my pochopili, proč má náš (jinak vždy dochvilný) řidič takové zpoždění. Chytrá mašinka na výdej lístků si totiž vzala neplánovanou dovolenou a chudák šofér musel vypisovat jízdenky ručně. Trhací bloček měl opřený o volant a tlumeně sakroval, když na každou jízdenku psal šest různých údajů, a to celé hezky dvojmo – originál pro sebe, kopii pro pasažéra.Teda pamatuju leccos, ale tohle jsem ještě nezažila.

Pochopitelně, že se snažil tu otravnou zdržovačku co nejvíc zjednodušit.
„Kdo z vás chce studentskou?“ křikl otevřenými dveřmi ven.
„Já,“ řekl on.
„Já,“ pípla ona.
„Takže dvakrát. Napíšu vám to dohromady,jo?“
Podívali se na sebe a oba současně přikývli.

První nastoupila ona, podala řidiči peníze a vzala si jízdenku. Počkala, než zaplatil on, a pak – jakoby mimochodem - prohodila:
„Když máme tu společnou jízdenku, tak snad abysme si sedli spolu... pro případ, že by přišel revizor,“ dodala s nevinným úsměvem.
Oči se mu rozšířily překvapením. A taky úlevou.
„Tak jo,“ pokrčil rameny, jako že o nic nejde, a ledabyle se složil na sedadlo vedle ní.

Když jsem o chvilku později procházela kolem nich, měli hlavy u sebe, zabraní v tlumeném hovoru.
Jejich společná jízdenka ležela zapadlá v uličce. Už ji nepotřebovali.

Co dodat?
Snad jen, že revizora tu nikdo deset let neviděl, na příští zastávce tenhle autobusový spoj totiž končí.