|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
Ztrácím
Znavena ztrácím
nepřehluší noc
Jak pošetile uvězněna
v rozmezí jediného dne
a nenechá zrak číst
Tvář k vodě se sklání
bezpochyby
od rána do soumraku
vzdechy se množí
v osleplých dnech
Ztrácím a noc zraje
Léta Páně 2012, dne 12.7. věnováno autorem
Sisinka
|
|
|
|
|
|
|
|
Děkuji všem za zastavení a komentáře. Nečekala jsem takovou odezvu.
Také mne mrazí z nečekané události, která se mě osobně velmi dotkla.
Pozvedám bílou paži
jak žebrák pravšední
bolestiplnému chvění
v tichém skrytu duše...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
ztrácet a přesto ještě mít
bouřlivé... jak jen utlumit
city? motýlí křídel let
srovnat napřímit?
- poklonit se
k hortenzii přivonět
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
jako kdyby mi ledová ruka seřela srdce. tísnivě jsi vyjádřila vše, co je obsažené v tomhle "ztrácení". chtělo by se mi popřát všem ztrácejícím, aby i v tomhle ztrácení něco našli, aby ztráta nebyla definitivní a dobře dopadla... ne vždy to, bohužel, jde.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Zavadila jsem dodatečně o anotaci a hned je tvá báseň ještě tísnivější.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
zamrazilo ma
keď mi došlo, že toto môže byť o predlhej noci
a potom som si..ešteže máme ten druhý
vnútorný zrak
ktorým vnímame vidíme nahmatávame človečenstvo okolo nás
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Působí to na mě jako sklánění, smutný vzdych, když kolem se dál dějí věci a člověk není s to si jich povšimnout.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Posledný verš vniesol do básni beznádej. Verše pretkané smútkom...
|
|
|
|
