Byla v pasti.
Krčila se v nejzazším koutě – tam, kde jeskyně zničehonic končila hlubokou průrvou. Přes tu se nedostane, ledaže by se vrhla dolů. Neslyšela, jak se muži venku dohadují, ale vycítila, že se jim dovnitř nechce. Každé dítě přece ví, že jeskyně jsou branou do podsvětí a bytosti, na která tu můžete narazit, nelze vyřídit pouhou ranou meče.
Přesto přijdou, tím si byla Aisinn jista. Dříve nebo později zapálí pochodně, vtrhnou sem - a pak už pro ni nebude úniku.

Promiň, Morcanthe, nezvládla jsem to.
Před očima se jí vynořila tvář starého druida, jak ji spatřila naposledy…

Všude kolem umírali lidé. Sigurdovi vojáci zaplavili hradiště jako hejno kobylek a nemilosrdně masakrovali jeho obyvatele. Tehdy ji Morcanth popadl za ruku a s pomocí ostré rituální sekery jim klestil cestu mezi chýšemi. Dvakrát ho zasáhli, ale on, jakoby nevnímal krev řinoucí se z rozťatého boku, vlekl Aisinn k výběžku severní palisády. Tady, v houštině mezi mohutnými balvany, se skrýval nenápadný otvor do země – počátek tunelu, jenž ústil uprostřed lesa, daleko za obrannými valy.

Druid vecpal Aisinn mezi pichlavé větvičky hloží a řekl: „Jdi a nevracej se. Je to jediná možnost, jak přežít… a ty přežiješ, bohové tě ochrání…“
„Proč zrovna já...“šeptla, ale položil jí prst na rty. „Jsi vyvolená… to víme všichni,bohužel to ví i Sigurd, proto sem taky vpadl, jde po tobě... tak už běž… a nezapomeň…“ dotkl se zlatého nákrčníku na jejím hrdle, „ tvůj život je tady.“
A pak do Aisinn vší silou strčil.

Nohy jí podjely na vlhkém jílu, upadla a udeřila se do boku, ale neměla čas ani vykřiknout, jen nezadržitelně klouzala dolů. Když pád ustal, drala se dál dopředu po čtyřech, ústa plná hlíny a přidušených vzlyků. Po nekonečné době ji tunel vyvrhl poblíž posvátného dubu. Tady to znala. Otřela si zkrvavené ruce o mech, a pak se konečně nahlas rozbrečela.

Sama uprostřed lesa... malá holka s nudlí u nosu a rozbitými koleny. Sice holka, která umí vstupovat do hlavy lidem i zvířatům a číst jejich myšlenky… holka, která zná všechny nemoci a dokáže je léčit… holka, která občas předvídá budoucnost – jenže to všechno uměl i Morcanth.Tak jakápak vyvolená? Snad proto, že má zlatý torques, jenž nosit náleží jenom těm nejvyšším?
Když jí došly slzy, vstala a pustila se směrem, kterým leželo Belogravantum, sídlo krále. Nedostanou ji.

Našli ji za tři dny.
Stihla se ukrýt v jeskyni, ale stejně poznali, že tu je, a hlasitě zajásali. Bohatá odměna, kterou jim Sigurd slíbil, byla na dosah.
Morcanth se poprvé v životě zmýlil. Aisinn nepřežije. Přišlo jí to skoro jedno. Byla nevyspaná, hladová a k smrti vyčerpaná.

Pojednou ji v nose pošimral kouř a vpředu se na stěnách jeskyně zamihotaly odlesky plamenů. Pronásledovatelé se blížili a s nimi i konec.

A pak to ucítila…
Nákrčník na její šíji hřál. Hladově do sebe vstřebával všechno Aisinnino teplo, zatímco ji začaly ruce i nohy zábst, pak tuhnout a promodrávat. Chlad stoupal vzhůru, jak se všechna její krev stahovala k srdci a pak výš – do zlatého kruhu, jenž se v jeskynní temnotě rozzářil. Už nehřál, ale pálil… svíral jí hrdlo v planoucí smyčce… pokožka pod ním žhnula a naskakovaly na ní puchýře. Zaťala zuby, ale bolest byla nesnesitelná. Vykřikla. Instinktivně strhla torques z krku i s cárem kůže a mrštila jím za sebe do hlubiny.
Cinkl o skálu, pak znovu, ale to už Aisinn neslyšela.
Když ji Sigurdovi muži objevili, nezbylo z ní víc než tělo, stejně chladné jako skála okolo.

…………………………

„To nedává smysl.“
Doktorka Strnadová zamyšleně obracela torques v ruce.
„Nejbližší lokalita, kde jsou doloženy známky keltského osídlení, je skoro dvacet kilometrů od té vaší jeskyně. Na obětní místo nebo pohřebiště trochu z ruky. Opravdu jste tam našli pouze tohle?“ pohlédla přísně na mladého speleologa, který seděl naproti ní s dychtivým výrazem štěněte, jež právě vyhrabalo svou první kost.
Nadšení zmizelo. Taky sem vůbec nemusel chodit, že jo, hledat tu ženskou půl hodiny po celém muzeu, aby mohl odevzdat ten kus drátu nebo co to je… Čekal díky, uznání, možná nějakou odměnu, a ona ho zatím podezřívá, že zatajuje zlatý poklad nebo co…

„Nic jiného tam nebylo. I tahle věcička byla zapadlá za takovým výběžkem ve skále. Klidně jsem ji mohl minout. Zachytil jsem se za ten šutr při slaňování a pak na ni dopadl paprsek z mojí svítilny. Zablýsklo se to, tak jsem to vytáhl ven. Byla to jenom náhoda.“
Archeoložka na náhody nevěřila, ale s jistotou určit, jak se nákrčník do jeskyně dostal, nebude snadné. Spíš nemožné.
„Hmm... asi máte pravdu.“
„A je to vůbec k něčemu?" zeptal se." Nějaká vzácnost nebo tak? “
„Je to vzácnost,“ přikývla. Chtěla mu podrobně vysvětlit, co vlastně našel (přinejmenším tohle si ten kluk zasloužil), když vtom dovnitř vpadla asi třináctiletá holčina v růžovém mikině.

„Ahoj, mami!“
„Neumíš klepat, Aničko? A pozdravit?… A nemáš být právě teď na hodině angličtiny?“
„Jo… dobrý den… klepat umím, ale není čas… musím do angliny, ale nenechalas mi ráno peníze na ten výlet do Londýna a dneska je poslední den na zaplacení.“
„Poslední den? Úplně mi to vypadlo z hlavy… hned ti to dám… nedám, budu muset napřed do bankomatu. Omluvíte mě na chvilku?“ obrátila se archeoložka k mladíkovi.
„Jasně… no, já už stejně musím… tady je adresa našeho jeskyňářskýho klubu, kdyby jste potřebovala ještě něco,“ položil na stůl pomačkaný obdélníček papíru.
„Děkuji, určitě se vám ozvu, místo nálezu se bude muset zdokumentovat co nejdřív.“ Položila nákrčník vedle vizitky a podala mu ruku.
„Ještě jednou díky, jsem ráda, že jste přišel.“

„Co to je, mami?“
„Co? Jo tohle, to je takový keltský šperk… a nesahej na to! “
„Šperk, jo? Jako náramek?“
„Jako náhrdelník, nosí se to na krku. Pojď, musíme vyzvednout ty peníze. “
„Můžu si ho zkusit? Mami, prosím! Markéta bude mrkat, až jí to řeknu… náhrdelník, co ležel milion let v zemi!“
„Ne milion… jenom dva tisíce, možná dva a půl… a nech to být, je to důležitý nález, ať ho nezničíš! Musím ho zamknout do sejfu, než půjdeme. Kam jsem jenom dala ty klíče?“ prohrabovala zásuvku. „Tady jsou… Zatraceně, Aničko, sundej to!“
„To nejde, mami.“
„Jak nejde? Na krk sis ho dala, tak teď ho dej zas dolů!“
„Říkám, že to nejde… ono je to horký… pálí to! Auuu! Mami, udělej něco!“

Aisinn otevřela oči. Namísto zarostlého mužského obličeje se nad ní nakláněla tvář ženy, stažená nefalšovanou úzkostí. Zmizela i jeskyně, změnila se v jakousi obrovskou chýši, na jejímž stropě zářilo – slunce. Bylo to divné a děsivé. Chtěla vykřiknout, ale hlasivky ji zradily. A pak si uvědomila, že jedna věc zůstala stejná. Spálenina na jejím krku bolela stejně jako PŘEDTÍM. Pochopila, že dostala novou šanci.

……….....................


Výstava končila.
Vypadalo to na propadák, ani unikátní artefakty nepřitáhly do muzea víc než pár desítek návštěvníků. Blížila se pátá, byl čas zavírat.
„Jo, už to není jako dřív. Lidí sou líný zvednout zadek a zajít na výstavu, rači dřepej u počítače,“ brblala si pro sebe Marie Rašková, ale Fanda ji stejně zaslechl. Makal tu v muzeu přes prázdniny coby kluk pro všechno a teď zrovna zaskakoval jako sekuriťák za nemocného pana Berouska.
„Se divíte? Kam by se taky štvali, když si všechny tydle krámy můžou najít na internetu a promítnout v 3D doma u kafe!“
„Já ti dám krámy! Vy mladý nemáte vůbec žádnou úctu k… k umění našich předků… a vůbec, di zamknout, já si zatím udělám kasu.“
„To bude rychlovka, ne?... spočítat ty tři lístky,“ ušklíbl se a hbitě uhnul před svazkem klíčů, které po něm hodila. Sebral je z podlahy a loudal se ke vchodu.

„Už máme zavříno, babi, dete pozdě,“ zahalekal a zasunul klíč do zámku.
Stará žena, která se právě chystala vejít, se zarazila. Pak pohlédla na hodinky.
„Je teprve za tři minuty pět."
„To je,“ souhlasil ochotně Fanda, „ale tři minuty vám na prohlídku stačit nebudou.“
„Budou,“ řekla klidně. „Tak pustíte mě nebo ne?“
Ustoupil ode dveří a nechal ji projít.

Marie Rašková za přepážkou kasy zvedla hlavu a chtěla začít protestovat, ale náhle si uvědomila, že tu ženu zná. Bodejť by taky ne, před pár dny hleděly tyhle tmavé pronikavé oči ze všech titulních stránek novin. Česká nositelka Nobelovy ceny za objev léku proti AIDS.

„Jednu vstupenku, prosím.“
Fanda za zády návštěvnice otráveně škubnul ramenem.
„Paní si nedala říct, prej to ještě stihne do zavíračky,“ podotknul s důrazem na posledním slově.
Pokladní ho zpražila pohledem a pak se obrátila k ženě.
„Vy vstupenku nepotřebujete, paní docentko, jen běžte dál a nespěchejte, je tu spousta zajímavých věcí.“
„Já vím,“ pousmála se Anna Strnadová, „ a děkuju. Nebojte se, nezdržím vás dlouho.“

A skutečně – netrvalo to ani ty tři minuty, když se rozječel alarm. Někdo násilím otevřel vitrínu s exponáty.

První, co ucítili, když tam doběhli, byl puch spálené kůže. Stará žena ležela na zemi a na jejím vyhublém vrásčitém hrdle zářil keltský nákrčník.
Tmavé oči byly otevřené a plné pokoje.
Věděly, že jednou – i kdyby to mělo trvat dalších tisíc let – si někdo opět zlatý torques zavěsí na krk.