Byla to láska na první pohled.
A já si přitom vždycky myslela, že nic takového neexistuje, možná jen ve stupidních telenovelách a svazečcích červené knihovny. Ale ve skutečném životě? Ani náhodou…
No a teď jsem tu stála úplně nepřipravená, hleděla do hlubokých hnědých očí a zmateně naslouchala, jak mi srdce bubnuje na vnitřní stranu hrudního koše své zběsilé: Chci… tě… chci… tě…
A pak – aniž padlo jediné slovo - se ty oči maličko přivřely… ne, žádné lascivní mrknutí, ale významné zpečetění oboustranné dohody…
„Takže ses zamilovala,“ řekl můj manžel a já sebou leknutím trhnula, protože jsem ho vůbec neslyšela vstoupit. „To jsem si mohl myslet… chápeš vůbec, co to znamená... pro nás dva?“
Provinile jsem přikývla. Převrátí to naše životy. Naruby. Ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to silnější, než já.
Pokrčil rameny.
„No, jak chceš, je to tvoje rozhodnutí… ale bude tě to stát dvacet tisíc…“
„Jenom dvacet?“ zajásala jsem, zatímco plavá kravka odvrátila svůj čokoládový pohled a jala se soustředěně přežvykovat. Peníze ji nezajímaly. Věděla, že má vyhráno.

Chovali jsme už kdeco.
Začalo to pěti rybkami v barvě modré a láhvi od okurek. Z neznámých důvodů však milé neonky svůj počet postupně snižovaly, až to dotáhly k nule. Flaška od okurek letěla do popelnice, čímž skončilo naše rybí období.

Obojživelníky a plazy jsme přeskočili, anžto je s nimi stejná nuda jako s rybičkami. Uprchlá krajta, terorizující panelák, je pochopitelně výjimkou (která potvrzuje pravidlo).

Jako další přišli na řadu kanáři. Oba páry ihned pochopily, co se od nich očekává a zanedlouho už samičky seděly na hnízdech. My pak jen opatrně mohli pozorovat, jak se vylíhlé olysalé příšerky pomalu mění v půvabné tvorečky barvy tehdy podpultových pomerančů. Naplňovalo to tichou radostí nás a nějakou tou kačkou navíc naši peněženku.

Jelikož nejen ptačím zpěvem živ je člověk, došlo zákonitě i na zvířata užitková.
Brojleři, pravda, dorostli přes veškerou péči toliko do velikosti rachitického holuba. Alespoň jsem mohla sousedky šokovat prohlášením, že u nás se vaří polévka zásadně ze DVOU celých kuřat. Od té doby jsme v dědině za zazobance.

To králíci rostli jako z vody… ovšem jen do chvíle, kdy rozhodli (bez ohledu na drahé očkování) pro hromadný exitus.

Vietnamská prasátka naštěstí žádnými chorobami netrpěla. Většinu dne se poflakovala po zahradě, krmila se trávou a spadanými jablky a blaženě se vyhřívala na sluníčku.
O nezapomenutelný zážitek se nám ovšem postarala hned první večer, kdy uprchla při krmení z chlívku.
Představte si zataženou bezhvězdnou oblohu, neosvětlený dvůr se spoustou temných zákoutí – a v některém z nich schovaná dvě prasátka černá jako uhel. Nahánět je za pomoci kokršpaněla stejné barvy, navíc posedlého loveckým pudem, asi nebyl ten nejlepší nápad. Strávili jsme tak dvě adrenalinové hodiny a domů se dovlekli na pokraji vyčerpání, zatímco čuníci se – příjemně proběhnuti – radostně pustili do večeře.

Kozu jsme si pořídili pro jistotu bílou.
Ale Megan nikam neutíkala… naopak, tak přítulného přežvýkavce svět neviděl.
V nestřežené chvíli dokonce vlezla do domu, prošla všechny místnosti, aniž někde zanechala jedinou (!) kuličku a spořádaně si počkala v kuchyni na kus tvrdého chleba. Asi byla v minulém životě člověkem. Stejně vášnivě, jak milovala lidskou společnost, nenáviděla psy. Dokázala zahnat do kouta naši kokršpanělku a dlouhé minuty ji tam držet v šachu svou bezrohou hlavou a výhružným pohledem.
No, a po koze mohla logicky následovat už jen kráva…


„Lízo, tak pojď, nemůžeš tady zůstat nafurt,“ domlouvala jsem už dobrých deset minut dobytčeti, vyděšenému z první jízdy autem. Stálo na plošině náklaďáku a odmítalo se hnout.
„Heleďte, mladá paní,“ řidiči zjevně docházela trpělivost, „ mám tady takovej elektrickej tentonoc,“ ukázal na osvědčený poháněcí prostředek, „ šupnem jí pár voltů do kejty a pude jak hodinky.“
„Neopovažte se!“ zaječela jsem. „Tady se žádný zvířata týrat nebudou.“

Nevím, jestli to byla pohrůžka elektrickým bičem nebo můj zvýšený hlas, ale Líza vystartovala jako zajíc. Seběhla rampu a dvorem proletěla, aniž jí sebemíň vadilo, že na druhém konci řetězu vlaje její paní a velitelka. Vynalezla jsem v té chvíli zbrusu nový sport – surfing za krávou – a provozovala ho celých deset sekund, než mě pud sebezáchovy přinutil ten řetěz pustit. Být usmýkána není způsob smrti, jaký bych si dobrovolně vybrala.
Líza mezitím profičela stodolou na zahradu, kde zůstala stát. Prostor, který se před ní otevřel, ji zcela evidentně ohromil. Vlekla jsem se za ní, pátrajíc přitom po případných škodách.

„Ty těhule jedna pitomá, co to tu vyvádíš? Chceš potratit nebo co?“ ozvalo se mi za zády.
Posila v podobě mého muže dorazila právě včas, aby mi vysvětlila, že krávu NIKDY nevodíme za řetěz, který má kolem krku. Takto zapřažená utáhne naložený vůz, natož pak lidskou třtinu.
V klidu Líze nasadil ohlávku a zavelel k odchodu.
S němou otázkou ke mně obrátila ty svoje hnědé oči.
„Jo,“ přikývla jsem, „tohle všechno je teď tvoje – od zítřka. A teď padej do chlíva, než se naštvu… naštveme.“

Termín porodu se blížil a já začala být nervózní. V noci jsem nespala a každé ráno se ujišťovala, že manžel bude v práci celý den na telefonu a OKAMŽITĚ přijede, až ta chvíle nastane.
Po domě jsem pak bloumala jako zapomenutý duch, listovala v chytrých knížkách a studovala všechny možné polohy plodu a komplikace s tím spojené. A byla čím dál víc vyděšenější, že to prostě nezvládnu.

Líze byly moje obavy srdečně fuk. Pokaždé, když jsem k ní do chléva nahlédla, nerušeně přežvykovala a občas mi věnovala pohled, který říkal: Klídek, bude to v pohodě, uvidíš.
A bylo.
Když jsem toho dne snad po sté otevřela dveře chléva, leželo na slámě čerstvé tele a ze svých novorozených sil se snažilo postavit na nohy, které se mu tvrdošíjně rozjížděly do všech světových stran. Bylo to fascinující, ale Líza mi nedala čas si ten pohled užít. Urputně se snažila urvat z řetězu, aby se mohla k mláděti ležícímu za ní dostat. Když mě uviděla, začala řvát tak, že by se za to nemusel stydět ani rozzuřený býk. Ale v jejím hlase nebylo nic, než čirá mateřská úzkost.

Popadla jsem mokré tele a táhla ho ke žlabu. Vzhledem k tomu, že vážilo jen o dvacet kilo míň než já a pořád kolem sebe tlouklo nohama, to byla docela fuška. Nad hlavou mi ryčela Líza a já jen čekala, kdy dostanu kopanec nebo ránu rohem. Nakonec se mi podařilo děcko dovléct co nejblíže, mámu odvázat a pak jsem se mohla spokojeně zhroutit do kouta. Ona ho olizovala a tiše přitom bučela a telátko jí odpovídalo tenkým mláděcím hlasem. Chtělo se mi brečet.

Ale nebyl čas, musela jsem ho co nejdřív napojit, a tak jsme se znovu spolu strkali, tentokrát směrem k nalitému vemeni. A přišel šok.
To, co z něj teklo, nebylo nažloutlé, nýbrž rudé.
Být středověk, krávu by zabili a spálili a mě s ní jako čarodějnici. Takhle jsem jen popadla mobil a zavolala veterináře. Ujistil mě, že nejde o nic vážného a že i telátko krmené červeným mlékem bude prospívat. Takže, když se odpoledne manžel vrátil z práce, mohla jsem mu hrdě hlásit, že máme krásnou zdravou holku.

Dostala jméno Lucka. Můj návrh - Upírka - z neznámých důvodů neprošel.