Přes vísku cestovali čtyři páni. Do oka jim padl vývěsní štít hezké hospůdky, nelenili a sotva bys bičem prásknul, už sedí za stolem: „Hola, šenkýřko! Čtyři máze pěnivého! A taky pečínku si dáme!“
„Šmarjá, vznešení páni přijeli!“ pomyslela si hostinská a těm čtyřem podstrojovala, divže se nepřetrhla. Pivíčko, vínko, maso, chléb a čerstvou zeleninku – tu páni ale nejedli. Ráda by jim ta stará ženská třeba i zazpívala a zatancovala, když viděla ty nadité měšce a kabátky stříbrem vyšívané, ale zpívat neuměla a svým tancem by také mnoho nespravila. Inu však, páni se dobře bavili i bez toho.
„Není to špatné, paňmámo,“ chválili pánové pečeni. „A to pivo taky ujde,“ chválili zas pití. Stará šenkýřka se tou chválou úplně rozplývala.
Sama na stůl pivo nosila, ale točila je jiná – její bledolící chráněnka, děvečka a pomocnice.
„Poslouchej, šenkýřko,“ povídá pán pojednou, kdy už trochu upito měl. „Ať nám teď posluhuje ta druhá místo tebe. Zdá se krásně mladá a nemýlím-li se vida ji takhle zdálky, líbezná je jako květ.“
„I to ona je, pánové,“ uklonila se šenkýřka, „hned ji za vámi pošlu.“ A snadže byla šenkýřka uražena, když ji pánové tak od sebe odehnali, aby se mohli dívat na mladší, nedala to na sobě znát.
Dále tedy na stůl nosila dívka a pánové se vůbec nestyděli chválit, lichotit, pochlebovat a lahodit, že by se každá na jejím místě cítila jako hotová princezna. „Hleďme jaké ladné kroky!“
„Pas útlý a – bože můj – ty její boky!“
„Očka, jak jí svítí! Líčka k zulíbání!“
„Neviděl jsem hezčí… Nepřeháním.“
A jindy bledé děvče se toho dne jen rdělo. Bylo pak ještě o mnoho krásnější.
„Poslouchej šenkýřko,“ zavolal pán, „tohle děvče z nejkrásnějších, tahle perla v pustém moři, lesklý démant vprostřed skal; pověz: je to snad tvoje dcera?“
„Pche!“ vyhrkla šenkýřka byvši již dosti zurážena pozorností, o níž byla okradena, aby se v ní mohla koupat jiná. „Vypadá tak snad?“
„Právě že vůbec ne!“ řekl zcela upřímně pán. „Ale čí je potom to nádherné děvče? Po kom má tak třpytný pohled? Jaké lůno zrodilo tak půvabnou bytost?“
„Starám se o ni já, vychovala jsem ji jako vlastní, ale má dcera to není. Našla jsem ji jako malou v peřince u cesty,“ přiznala šenkýřka. „Snad ji tam přinesl dobrý čáp nebo možná zlý člověk. To už se nikdo nedozví.“
„Nedozví?“ ušklíbl se pán. „A právě že dozví, myslím já!“ řekl záhadně, tkaje přitom ve své hlavě jistý plán.
„Jak to myslíte, vznešený pane?“ nechápala ženská.
„Inu,“ odpověděl on, „však jsem to poznal hned, kdo tahle kráska je. Ptal jsem se tě, dobrá ženo, jen abych zvěděl, nechceš-li nám lhát. A jsem rád, že ses o to nepokusila. Přeci je jasné, že je jen jediné místo, kde raší květy tak půvabné!“
„Jaké je to místo, pane?“
„Dvůr královský! říkám ti,“ zvolal šlechtic.
„Prokristapána!“
„Ano! Poznal jsem v této dívce svou ztracenou sestřenku a chtěl bych, aby se dál vydala s námi. Míříme na hrad a tam je její pravé místo! Jedině tam ona skutečně patří!“
„Přesně tak,“ zvolal druhý pán. „Odíme ji do šatů hodných princezny, dvůr ji přijme za svoji, nejurozenější šlechtici jí padnou k nohám a básníci budou pět ódy na její krásu!“
„Ach, božínku!“ vzdychla stará hospodská a dívka se lekla stejně tak.
Na to zvolal třetí pán: „Zlato, brokát, drahé kamení – to jí bude napříště slušet: pryč s tou chudou zástěrou!“
„Klaním se před svou paní,“ přidal se konečně čtvrtý pán a k Andulčině rozčarování se opravdu uklonil, „pověst o její kráse půjde ruku v ruce se zvěstí o neskonalé radosti, s jakou se vévoda opět ujal své milované ztracené dcerky!“
„Vévodova dcera?!“ vyhrkla šenkýřka, která tomu všemu ani nemohla uvěřit. Však jí také páni nedali dost času, aby uvěřila: děvče s nimi mělo odjet ihned a najednou měli pánové dost naspěch. Aby hospodská třeba nějak nereptala, zaplatili jí tak bohatě, že by to zaživa nečekala, a dívku, která byla jako ve snu ze všech těch nádherných slibů, si pán posadil na koně před sebe. „A hyjé, koníčku! Rovnou na hrad!“
Celou cestu ze vsi děvče poslouchalo jen samé poklony, co jich páni předost znali od dvorních básníků, a její malá dušička neměla po ten čas ani jedinou nejkratší chvilku na to, aby se vrátila z třpytného nebe samých slibů na zemičku hliněnou – nadýchat se vzduchu sice ani zdaleka tak vonného, přece však o mnoho skutečnějšího.
V tom bludu ji páni drželi po celou cestu až k lesu. Teprve se stínem stromů se počal vkrádat stín i do toho marného snu. A brzy mělo děvče uvidět, jaký je pravý obsah veškerých těch vylhaných nadějí.
Všechno jí pánové hodlali odevzdat již zde – kdesi uprostřed lesa, daleko od lidí. Hodlali jí vyznat svůj obdiv vskutku vrchovatě. Znásilnili ji na tolik způsobů, jak to jen šlo. Hráli si s ní jako s panenkou a jejím prosbám a nářkům se jen smáli. Trvalo to od podvečera sotva po večer a přece se jí zdálo, že ta muka nekončí po tisíc let.
Cítila se nezhojitelně rozedřená, když ji páni konečně odhodili – uvnitř se cítila k smrti vyschlá, přestože ji mnohokrát napustili svým ušlechtilým semenem, a zvnějšku ještě hůře: navenek je odteď nesmazatelně špinavá.
Samou kratochvílí unavení pánové již nasedali na koně, aby se zas co nejrychleji ztratili, když tu se odněkud ozval podivný jakoby zkroucený hlas. „Tohle vám stačí?“
„Cože?“ zeptal se jeden z pánů zmateně, hledě do ohavně burleskní tváře chorobně hubeného a stejně tak vysokého mužíka, který se tam vzal čertví odkud.
„Ptám se, jestli je tohle všechno?“ řekl Harlekýn. „Zajímá mne, jestli jste opravdu tak malými muži, jak dosud ukazujete. Opravdu vám stačí ženu jen hluboce ponížit? Opravdu vám stačí ji jednoduše znásilnit? Pak odejdete?!“
„Co tím myslíš, ty šašku?!“ zuřivě se na něho obořil pán.
„Od velkých lidí se očekávají velké činy, pánové moji,“ uchechtl se on. „To, co jste udělali, je hodno sotva tlupy sedláků. Nedokončená, odfláknutá práce.“
„Urážíš nás, kamarádíčku,“ zašklebil se na něho šlechtic. „Vysvětli to nebo se se zlou potážeš!“
„Poslouchejte, moji milí,“ děl Harlekýn, vůbec nedbaje kordu, co si na něho pán užuž chystal. „Copak jste nějaká bídná cháska?! – Malá krutost se přece nehodí k velikým lidem!“ zvolal fanaticky jako hotový šílenec (jímž bezpochyby i byl).
„Vy jste vyššími lidmi než bídný plebs. To já poznám,“ vemlouval se svými nepřirozeně rozšklebenými ústy. „A větší lidé se musí vyznačovat většími činy!“
Páni si mezi sebou vyměnili zmatené pohledy. Co ten mužík vykřikoval, dávalo hluboký, třebaže poněkud zvrácený smysl. Navíc byl jeho tón tak přesvědčivý a pohled tak docela podmanivý.
„Co máme udělat?“
„To nechám na vás,“ odpověděl on mrkaje na ně jedním ze svých nezdravě vyvalených očí a pak zvedl své kostnaté pracky s holí zkroucenou do prazvláštních abstraktních tvarů, aby zvolal: „Cítím, že vaše velikost se chce projevit! Cítím, že vaše vskutku královská krutost volá po svobodě! Pusťte ji ven! Nechte toho červa, ať se vyplazí ze samých hlubin na světlo boží! Dejte pít černotě, jež řve ve vašich útrobách! Cožpak ji neslyšíte?! Naslouchejte lahodnému zpěvu vlastního stínu, nechejte se vést nejhlubšími chtíči – pohleďte jen na to děvče, jak se u vašich nohou třese: probuďte v sobě ducha hostin a, přátelé: chovejte se jako děti!“
S tím pánové opět sesedlali.
Dívka zvedla svou ztrápenou tvář ve strachu, který docela překonal všechno dosavadní utrpení – netušila, co přijde dál: jen se modlila k bohu, aby to nepřišlo. Ten ji však nevyslyšel. Možná není tak vševidoucí, jak farář říkal. Nebo prostě jen není milosrdný.
„Zdá se mi, jako by vás ta holčička vyzývala ke hře, pánové,“ ušklíbl se Harlekýn. „Bylo by neslušné takovou výzvu odmítnout.“
Pak pán vytáhl svou dýku a dál Andulka už jenom křičela. Dobrotivý bůh ji však neslyšel ani tehdy.