Hnedle u lesa, v tiché chaloupce na kraji vsi, žil stařeček. V chaloupce s ním bydlelo jedno opelíchané strakaté psisko, oříšek s křivýma nohama a splasklýma ušima. Stařeček měl pejska moc rád a říkal mu Pytlík. Ve chlívku měl také jednu kozičku. Jí říkal Slivka. Pytlíka ani Slivku ten hodný pán nezapomněl nikdy řádně nakrmit, ačkoli nebyl vůbec bohatý a často měl málo i sám pro sebe. Byl ovšem zvyklý žít velmi skromně a uměl se radovat z každé maličkosti. Proto byste ho nikdy nepotkali ve špatné náladě – na všechny se usmíval a pro každého měl upřímné vlídné slovo.
Lidé mu říkali „dědeček Cibulka“. Nebylo to jeho pravé jméno, ale říkali mu tak odjakživa a všichni si na to jméno dávno zvykli.
A proč právě Cibulka? Inu, tenhle dědeček měl kolem své chaloupky dlouhatánské záhony cibule. Staral se o ně velmi pilně a pečlivě – s láskou pěstoval svou cibulku a ta mu to oplácela tím, že mu dávala dobrou úrodu, která skromnému stařečkovi stačila k živobytí.
Žil si tak se svými věrnými zvířátky a se svojí cibulí, a i když nikdy neměl nadbytek, byl spokojený. Lidé ho měli rádi pro jeho dobrosrdečnou a veselou povahu, ačkoli samozřejmě ne všichni: jak už to bývá, našlo se mnoho závistivců, kteří dědečkovi jeho prostou spokojenost záviděli. Třebaže se na něj vždy usmívali, když ho potkali, a přáli mu dobrého žití, bylo to jen na oko, nemysleli to upřímně a za zády ho pomlouvali a nazývali ho mezi sebou „Cibulový Dědek“ nebo „Dědek Cibulář“ a podobně. Nemohli totiž pochopit, že někdo dokáže být spokojen s málem a radovat se i v chudobě, když oni byli chamtiví, chtiví peněz a lakotní. Měli všeho dost a přesto je nic netěšilo.
Jedním z takových byla i Cibulkova sousedka Jarmila, vdova po bohatém sedlákovi, která si velmi potrpěla na šťavnatá jelítka, dobrý bůček a napěněné pivo. Věru to také bylo na její postavě už zdálky vidět. Tahle Jarmila svým dvěma pacholkům, kteří s ní žili ve velikém domě, vždycky říkala: „Ten dědek s cibulema to na nás jen tak hraje! Však by si takhle neprozpěvoval, kdyby měl jíst jen ty svoje smradlavé cibule a zakusovat je obilnýma plackama! Ne, ne! Však on má v tý svojí chajdě něco ulito! Jistě tam bude mít spižírnu s dobrým uzeným, sudy s vínem a kdoví co ještě! Dědek jeden prolhaná! Na to dám krk, že skrývá i truhlu s dukáty!“
A Hynek s Horácem, její dva pacholci, učinění troubové a trdla k pohledání, vždycky poslušně přikyvovali.
„Ba že,“ říká zrovinka jeden z nich, malý, shrbený a uhrovatý Hynek, „dyť to dá rozum paňmámo, že bez peněz se nikdo těšit nemůže! Však jich tam jistě má, že by mohl rozdávat!“
„No bodejť,“ přizvukoval přerostlý a neohrabaný nešika Horác, „dědek Cibulář je lakomec, který přede všema skrývá svoji napěchovanou truhlu, aby snad ještě někoho nenapadlo o trochu ho požádat.“
A protože paní Jarmila byla stejně hloupá jako tlustá, hned měla plán: „Jeden z vás k němu půjde v přestrojení za chudého pocestného a požádá o nocleh. Dědula bude jako vždycky předstírat dobrotivost, a tak unaveného poutníka neodmítne. Pak v noci, až usne, musíte tu chajdu prohledat! Chci vědět, kde skrývá tu truhlu s penězi nebo vchod do sklepení!“
„Výtečný nápad, milostpaní,“ kýval svojí dýňovitou hlavou přikrčený moula Hynek.
„To teda jo,“ chválil rovněž Horác.
Paní Jarmila se samolibě nafoukla ze vší té chvály a povýšeně řekla: „Inu, já vím. Však já mám samé dobré nápady od rána až do večera.“
„Pravda, pravda…“ přikyvovali poslušně trdlovití pacholci.
Pak milostpaní rozhodla, že půjde Hynek, neboť ten, ježto je menší než Horác, bude méně nápadný. Převlékli tedy Hynka do starých potrhaných šatů, vyváleli ho po zemi, aby i trochu té poctivé špíny nabral, rozcuchali mu vlasy a přilepili falešný vous.
„No vida,“ zhodnotila paňmáma jeho převlek, „teď je z tebe úplný žebrák. Takhle tě dědek určitě nepozná. Tak běž a zítra ráno ať jsi nazpět s dobrou zprávou!“
Hynek tedy vyrazil. Jistěže radost z toho neměl. Jak jenom splnit tak obtížný úkol? Musí se opravdu snažit! Vždyť jestli přijde s nepořízenou, paní Jarmila ho určitě zbije a bude mu nadávat, že je neschopný pacholek a líný budižkničemu.
Rozhodl se udělat to chytře: obešel stavení zezadu, kráčel chvíli při kraji lesa a nakonec se napojil na cestu tak, aby přišel k Cibulkově chaloupce z druhé strany. Narazil na dědečka, jak pleje záhon se svou cibulí, uctivě ho pozdravil a řekl mu: „Pozdrav pánbů dobrý muži, jsem jenom chudý ubohý pocestný. Jsem unavený po dlouhé cestě a nemám kde hlavu složit. Nemohl bych přespat u vás?“
Hynek sice měnil hlas, aby ho ani po hlase nebylo poznat, ale dědeček nebyl hlupák. Jakmile vzhlédl od své práce, hned povídá: „Ale pozdrav pánbů, Hynku! A co se stalo? Cožpak tě paní ze služby vyhodila?“
„To jste si mne asi s někým spletl,“ řekl Hynek a snažil se přitom měnit hlas tolik, až to bylo legrační. „Já jsem totiž Klóbrc, chudý pocestný, a nikdy jsem tu ještě nebyl! Vidíte přece, že jsem přišel od lesa a ne ode vsi.“ Ale když všechny ty nesmysly říkal, byl přitom rudý až za ušima.
Dědeček jen pokrčil rameny a usmál se: „No dobrá, tak to jsem se musel splést. Nuž, to víte, milý pane, jak jsem starý, tak jsem hloupý!“
Ve skutečnosti si však myslil svoje. Hynka poznal hned a předstíráním své nevědomosti se hodlal pouze dozvědět, jakou boudu na něho sousedka ušila tentokrát.
„Samozřejmě, že vás u sebe nechám přespat, pane Klóbrc,“ pokračoval dědeček, „a víte co? Pojďte hned se mnou a já vám prostřu nějaké uzené, dobrý knedlík a kus husičky, co mi od oběda zbyl. Určitě máte veliký hlad!“
Jak tohle Hynek uslyšel, hned se mu seběhly sliny: „No to tedy mám, dědečku! Mám takový hlad, že bych žvýkal i kozí srst!“
Šel za Cibulkou do jeho chaloupky a radoval se z toho slíbeného pohoštění – však paňmáma mu málokdy dala něco lepšího než chleba s trochou soli nebo špetkou přepáleného vepřového sádla.
Jenže dědeček Hynka jenom zkoušel: chtěl ho totiž potrápit za jeho lži a přestrojování. A tak, když dorazili do chaloupky, lomí dědeček rukama a schválně naříká: „A jéje! Všechno uzené je pryč! Kdopak mi ho snědl?! A husička! Pro pána! I husičku mi někdo ukradl! Snědl ji i s těmi dobrými mastnými knedlíčky! Ohó, taková škoda!“
Hynek zůstal stát a koukal jako leklá ryba. Musel si nechat zajít chuť. Tu však dědeček povídá: „Ale nebojte se, pane Klóbrc. Když máte tak veliký hlad, jistě vám budou za dobře mé cibulky a obilné placky!“
Hynek zbledl, protože ty pálivé cibule nesnášel a obilné placky jakbysmet. Nechtěl se však prozradit – výprasku od paní Jarmily se bál víc než trochy toho cibulového neštěstí. Zasedl tedy ke stolu a stařeček mu prostřel. A že mu těch cibulí dal pořádnou porci! Však si pacholek napříště rozmyslí, aby se velhal do cizího domu!
Když dědeček dohlédl, aby jeho host všechno pěkně spapal, sám si vzal dvě malé cibulky a půlku obilné placky, aby se posilnil na další den, a potom nakrmil i pejska Pytlíka, který k večeru přiběhl odkudsi zvenku. Brzy na to se všichni uložili ke spánku. Pan Cibulka spal na své tvrdé pryčně, jak byl zvyklý, a Hynkovi ustlal tam, co před lety spávala jeho nebožka paní Cibulková. Pytlík si lehl do rohu k pánovým nohám.
V noci však dědečka něco probudilo. Aha! To Pytlík pošimral pána na noze, aby ho upozornil, že se jejich host štrachá kolem.
V té trošce měsíčního světla, které sem pronikalo malým okénkem, Hynkova shrbená temná postava skoro ani nešla spatřit. Tudíž ani Hynek nemohl vidět skoro nic. Leč i přesto v té tmě něco hledal. Nakukoval pod stůl, pod postele, štrachal se po zemi a prohmatával prkna. A při tom všem si myslel, že dědeček i Pytlík tvrdě spí. Dědeček se ovšem pouze bavil, když pozoroval, jak Hynek tu a tam do něčeho narazí a potichu kleje.
Inu, nechal ho, ať se tam tak po tmě pídí a pachtí, a zachumlal se do peřin, aby znovu usnul.
Ráno byl host celý nevyspalý a utrmácený a falešný vous měl úplně nakřivo. Dědeček mu dal posnídat velkou porci cibule a když se tak díval, s jakou nechutí do sebe Hynek ta sousta souká, povídá mu: „Asi jste měl špatnou noc, že ano? No to víte, pane Klóbrc, jak člověk nespí ve svém, to na něj mohou přijít ošklivé sny. Tak si ještě spapejte tady tu velkou cibuli, ať máte sílu, a pak spánembohem! Já musím zas ke svým záhonům.“
Hynek do sebe s odporem nacpal poslední nabízené sousto a s nevřelým rozloučením se odebral domů. Pálily ho oči, jak celou noc mžoural do tmy, místo aby spal, a v břiše mu to vřelo z přemíry snědené cibule. Navíc věděl, že ho čeká výprask.
A opravdu: Jarmila mu vyčinila, že na to dlouho nezapomene. Nařezala mu holí, nadávala mu a řekla, že nedostane dva dny najíst. Takového darmožrouta a nešiku prý ani nemá cenu živit!
Horác se škodolibě smál, když Hynkův výprask pozoroval, avšak s večerem jeho úsměv ztuhl. Paní si totiž usmyslela, že dnes zkusí své štěstí on. Takže nacpali jeho kolohnátské údy do špinavých šatů, co měl prve Hynek, vyváleli ho ve špíně a na tvář mu přilepili ten směšný a potupný vous. Řekli mu, že se musí hodně shrbit, aby vypadal menší, jinak by ho ten prohnaný dědula mohl snadno poznat. Horác tedy poslechl a smutně vyrazil k Cibulkově chaloupce.
I Horác to vzal směrem od lesa a i on si myslel, kdovíjak to není mazané! I Horáce dědeček hned poznal, ale nedal to najevo. Navnadil ho na dobré uzeniny a pak ho nacpal cibulí stejně jako Hynka. V noci se znovu bavil pozorováním pacholkova hlupáctví a ráno ho s další velkou porcí pálivé cibulky vypravil na smutnou cestu domů. Horác tedy také dostal nařezáno od milostpaní a to dokonce tím víc, čím ona byla netrpělivější. A tentokrát se mu smál pro změnu zase Hynek.
Třetího večera Jarmila bědovala: „Jaká nemožná trdla a neschopné mouly jsem zaměstnala! Co si mám počít s takovými topornými tupci a zaostalými nemehly?! Achich ouvej, já ubohá stará žena! Teď abych šla já sama a sama si zařídila to, co tihle dva naprostí paznehti zpackali!“
Tedy se i ona přestrojila za chudého tuláka a vyrazila k dědečkově chaloupce. Brala to oklikou přes les stejně jako její pacholci, ale říkala si přitom: „Ti dva to zkazili, protože na to určitě nešli od lesa! – No jistě, vždyť jsou to takoví troubové a tatrmani! Já to udělám dozajista lépe!“
Nakonec však bylo jedno, odkud přišla, protože už se stmívalo, a tak byl dědeček s prací hotov a odpočíval ve své chaloupce. Jarmila byla udýchaná z té cesty – nešla sice daleko, ale jak byla tlustá, i tohle pro ni bylo dost. Zatloukla na dveře a počkala, co se bude dít. „Ano, už jdu!“ ozval se zevnitř Cibulkův přátelský hlas.
Za chvilku se dveře otevřely a vykoukl dědeček Cibulka v celé své parádě: na hlavě široký klobouček, kolem krku svazek dobré cibulky, plátěný fráček na trupu a na nohou širokánské kalhoty napěchované ve vysokých hnědých botách, jejichž špičky byly trošinku vytočené vzhůru, čímž dědeček malinko připomínal klauna. Usmíval se od ucha k uchu, jak to dělával vždy, když se s někým vítal, a pravil: „Ale, ale! To jsou k nám hosti! Bůh přej dobrého večera, milostpaní! A co že jste se takhle najednou zastavila?!“
„Milostpaní?! Ne, ne, ne,“ odpověděla Jarmila změněným hlasem a tvářila se, jako že neví, co to toho mužíka vůbec napadlo. „Opravdu ne, dědo. To jste si mě musel s někým splést! Vždyť vidíte, že nejsem žádná paní, protože mám fousy!“
„No jo, ba že!“ pokyvoval hlavou děda, „toho jsem si vůbec nevšiml.“
Říkal to jen tak na oko, ve skutečnosti si toho totiž všiml hned. Ten nešikovně přilepený chlapácký vous vypadal na Jarmilině obtloustlé tváři se třemi bradami tak hloupě, že se musel Cibulka potajmu uculovat. Aby ji nepoznal, měla Jarmila tváře umouněné až dohněda a snažila se napodobit mužský hlas.
„Tak tedy pojďte dál, neznámý pane,“ řekl dědeček a odstoupil dost daleko ode dveří, aby objemný host mohl projít. „Jistě jste unavený po dlouhé cestě a žádáte nocleh a trochu jídla.“
„Jak to víte, dědo?“ zeptala se ho Jarmila hlubokým hlasem, když se na svých sloních nohou valila kolem.
„Nu, však nejste první. Takové milé návštěvy se mi sem poslední dobou jen hrnou.“
„Aha, tak to já jsem ale nemohl vědět, protože vůbec nejsem místní,“ snažila se Jarmila. „Já jsem totiž hodně zdaleka a jmenuju se pan Dláto.“
„Ano, ano, pane Dláto, já už vám věřím. A víte co? Když tak na vás teďka koukám, musím se omluvit, že jsem si vás předtím spletl se ženou. Teď totiž vidím, že jste tak chlapácky mohutný a zavalitý, že byste žena určitě být nemohl. Jak mne to mohlo vůbec napadnout? Vy a žena?! Ale kdež! Vždyť to by bylo úplně k smíchu! Dyť vy jste chlap jak hora! Potěš pánbů!“
Jarmila zrudla a cítila se strašlivě uražena. Sama si totiž vždycky namlouvala, jak má elegantní dívčí postavu, a dokonce její pacholci měli za úkol pravidelně jí její postavu chválit. Nejradši by teď toho sprostého dědulu na místě přetrhla, ale nemohla dát nic najevo, protože by se prozradila. Dědeček to věděl a potajmu se bavil. Rozhodl se, že si z ní ještě párkrát vystřelí a pak ji pořádně nacpe tou nejpálivější cibulí. Také už se těšil, jaké divadlo užije v noci, až se bude tahle nemotorná tlustá ženská belhat po čtyřech kolem pokoje a slídit po něčem, co tu dojista není.
Jak si dědeček usmyslel, tak i učinil, a užil přitom zábavy dost. A v noci se stalo právě, jak předpokládal: Jarmila se kradla kolem, snažila se být nenápadná a tichá, ale přitom funěla a dupala tak, že by snad i Šípkovou Růženku musela probudit.
Dědeček dělal, že spí. Ve skutečnosti ale sledoval každý její pohyb a přemýšlel, co že tu vlastně ta ženská hledá. Co tak cenného si myslí, že najde, když pro to poslala prvně oba pacholky, a teď dokonce přišla sama?
Však Jarmila byla tak hloupá, že se to dědeček brzy dozvěděl. Ona si totiž mumlala pro sebe: „Hýml hergot! Kde je ta truhla? Mám ji tu snad hledat celou noc?!“ a nebo: „Kruci písek, donr vetr, kde ten dědek má to zlato?! Kolena mě bolí, ale i kdybych si je měla do rána na kost ošoupat, já ten poklad najdu!“
Samozřejmě nenašla nic a u cibulové snídaně byla celá polámaná a rozmrzelá. Nic neříkala a jen tak uraženě žvýkala cibuli, co jí dědeček prostřel, když tu najednou on povídá: „Podívejte, pane Dláto, zdá se mi, že vy jste takový poctivý chlap! Chlapisko k pohledání, jen co je pravda!“
Jarmila se na něho překvapeně podívala a byla mnoho zvědavá, co má děda na srdci. Vůbec přitom netušila, jakou kulišárnu si na ni děda vymyslel přes noc, zatímco tak chmatácky slídila po jeho světnici, aby ho okradla.
„Nu to víte,“ pokračoval dědeček, „já už jsem starý a nemám žádné příbuzné. A nerad bych si své tajemství vzal do hrobu. To by pak všechny ty mé velké lesklé penízky zůstaly tomu hamounovi a už by z nich žádný poctivý člověk jaktěživ nic neviděl!“
Jakmile Jarmila uslyšela o penězích, zasvítily jí oči jako dva majáky a všechna únava z ní rázem spadla. Pokusila se zas co nejlépe napodobit upřímný chlapský hlas a řekla: „Jen mluvte dědo. Já jsem tak poctivý mužský, že poctivějšího byste pod sluncem nenašel! Mně se svěřit můžete – za to vám ručím, jako že se Dláto jmenuju!“
„Inu, zdá se mi, že mluvíte samou pravdu, pane,“ vystřelil si z Jarmily Cibulka. „Takže já vám celé to tajemství povím, aby mé obrovské jmění nepřišlo nazmar. Sám si ho už totiž neužiji. Podívejte, dyť já dokonce ani nemám tak velký povoz, abych si tak strašně velikánskou truhlu mohl vůbec někdy odvézt!“
„Odvézt?“ zajímala se netrpělivě Jarmila. „A odkudže?!“
„No, však to není zas až tak daleko. Jen z druhé strany vsi. Od sedláka Škrkavky.“
Jarmila toho zámožného sedláka znala. To byl chlap, jakého byste mohli balvanem po hlavě uhodit a ani by si toho nevšiml. Hrudník měl jak dva sudy, ruce jako lopaty a na jeho pupku byste mohli posvíceneckou hostinu prostřít a pokud by si sedlák zhusta nekrknul a jeho břich se nezachvěl, nic by odtud nespadlo. Navíc byl lakomý jako málokdo a nikdo s ním po dobrém nevyšel.
„A sedlák Škrkavka vám hlídá vaše zlato, dědo?“ zeptala se opatrně Jarmila.
„No bodejť,“ odpověděl dědeček, „cožpak si umíte představit lepší místo, kde by byla má truhlice v bezpečí?“
„To tedy ne,“ musela uznat Jarmila. „Ale což vy nemáte strach, že vám ji ten lakomec už nevydá?“
„Ale vydá,“ mrkl na ni Cibulka, „to já mám dobře domluvené a pojištěné. Jen je k tomu potřeba tajného hesla, co spolu máme odedávna smluvené.“
„Tajné heslo?!“ vyhrkla Jarmila tak netrpělivě, že zapomněla měnit hlas. Hned to napravila a zopakovala to samé hlubším hlasem.
„Přesně tak, pane Dláto,“ ubezpečil ji děda. „Tajné heslo. Je to taková říkanka. Tak se nakloňte blíž a já vám ji pošeptám.“
Jarmila se mohla přetrhnout, aby to tajné heslo vyslechla, a když jí ho děda pošeptal, tvářila se, jako by jí k nohám snesli modré z nebe – už se viděla, jak se koupe ve všem tom zlatě.
„Ale to vám povidám, pane,“ domlouval svému hostu dědeček, „ta říkanka se musí přednést přímo sedláku Škrkavkovi – hezky zblízka a z očí do očí, aby vše dobře slyšel a nic mu neuniklo. Také je potřeba užít velmi pevný a rozhodný tón, aby netušil nějakou zradu. Ovšem především – a to si pamatujte! –, od půlky verše je nutno výhružně zdvihnout ukazovák a jako by mu jím pohrozit.“
„Pohrozit mu ukazovákem?“ zeptala se Jarmila trochu zmateně.
„No jistě! Tak to máme se sedlákem domluveno. Musíte ty verše říci přesně, jak jdou, a pak nezapomenout na ten výhružný ukazovák. Jinak vám nedá z mého zlata ani ň a možná vám ještě napráská.“
„Hm, hm, rozumím,“ kývala hlavou Jarmila přestrojená za pana Dláta, „můžete mi to heslo pošeptat ještě jednou, abych se ujistil, že si ho dobře pamatuju?“
„No, samo sebou, poctivý muži! Však vám ho rád řeknu tolikrát, dokud ho nebudete umět nazpaměť, jako když bičem mrská!“
A tak dědeček vyučoval paní Jarmilu tu kratičkou říkanku, kterou v noci složil, a musel se velmi držet, aby se nerozesmál. Teprve když Jarmila odešla s jistotou, že ty verše umí dokonale, mohl se stařeček ve své chaloupce smíchy potrhat. Smál se, že mu slzy tekly, a i Pytlík, jeho pejsek, poskakoval kolem a vrtěl ocáskem, jako by se smál s ním.
Když Jarmila dorazila domů, cítila se už jako nesmírně bohatá žena – to zlato přece bude co nevidět její! – a jen co strhla ten falešný vous a otřela si tváře, hned řekla svým dvěma pacholkům: „Vidíte, jak jste hloupí?! Oba jste tam byli a nevyzvěděli jste nic! A přitom mně stačilo jen se tam ukázat a hned vím, kde je všechno to zlato a jak ho dostat.“
Pacholci se tomu velmi podivili a zajímali se, jak se to tedy s tím zlatem má. Na to Jarmila řekla: „Dědek mi na všechno skočil, takže mi prozradil svoje tajemství. Má totiž prý tajnou úmluvu se sedlákem Škrkavkou. Stačí mu přednést jisté verše a udělat při tom náležité gesto, aby všecičko to zlato vydal!“
Horác s Hynkem potom chválili paní, jak je moudrá a mazaná, když se tohle všechno dozvěděla. Jakmile jim však pošeptala, jaké že je to heslo a jaké že je to gesto, úsměv jim ze tváří opadl. Už si vůbec nemysleli, že je paní chytrá. Nemohli však ničeho namítat, neboť by je zase zbila a přitom oni své nedávné rány pořád ještě velmi cítili.
„Půjdeš tam ty, Hynku,“ přikázala paní, „vezmeš si povoz s koňmi a do oběda ať jsi s tou truhlou tady!“
Hynek zbledl, že by se v něm krve nedořezal. „Opravdu musím jít já?“ zeptal se vystrašeně.
„A čeho se bojíš, ty trumbero?“ okřikla ho paní. „Pokud to nezkazíš, nemůže se ti nic stát. Tak honem! Šup, šup!“
Hynek tedy udělal, jak paní nakázala, a zpátky byl dokonce dříve, než ho čekali. Byl ovšem celý pomlácený, šaty měl potrhané, pod okem monokl a trochu kulhal.
„Ty trdlo!“ obořila se na něho Jarmila a ještě mu přidala pár ran holí. „Určitě jsi ty verše zkazil! Ale to se dalo čekat! Jaké nemožné přiblblo si vydržuju pod svojí střechou! Ach, já ženská nešťastná!“
Pak se otočila k Horácovi, který se Hynkově potupě tentokrát vůbec nesmál, protože moc dobře tušil, co ho čeká, a rozkázala mu: „Půjdeš tam ty, Horáci. Ale to si pamatuj: jestli se po poledni nevrátíš s truhlou plnou zlata, tak si mě nepřej!“
Horác si paní opravdu nepřál. Avšak, co mohl dělat? Vzal tedy povoz a smutně vyrazil na druhou stranu vsi. Paní doma netrpělivě přecházela po světnici a celá napjatá na něho čekala.
Netrvalo to dlouho. Horác se vrátil v samé poledne a vypadal ještě zbědovaněji než prve Hynek. Tentokrát se zdálo, že i povoz je trochu vyhnutý, koně vyděšeně koulí očima a nohy se jim klepou. To tedy musela být mela! Ale jak to měla paní ve zvyku, zbila Horáce návdavkem, aby neměl málo, a nadávala mu: „Ty jeden neuvěřitelně přitroublý lelku! Ty kopyto! Ty nešikovné pako! Ty jeden…“ a tak dále dokud se tím trochu neuklidnila.
Potom povídá: „Toho bohdá nebude, aby si ten zapšklý krkoun Škrkavka užíval mých peněz! Dojdu si tam pro tu truhlu sama! Když živím jen darmožrouty a hlupce, kteří nejsou schopni zapamatovat si krátkou rýmovačku, tak mi nic jiného nezbývá!“
Zapřáhla tedy ten rozvrzaný vůz, vsedla na kozlík, který její váhu jen taktak udržel, a vypravila se přes ves k sousedovi. Koně kráčeli pomalu, když museli táhnout takovou váhu, a navíc se jim touhle cestou už ani nechtělo – však tudy šli dnes potřetí a ani oni nebyli tak hloupí jako jejich paní, aby čekali, že do třetice bude pořízeno snadněji.
Milostpaní se však ničeho nebála. Už se viděla, jak si domů veze dědovu truhlu napěchovanou zlatem, a představovala si závistivé pohledy sousedů. Tak jí ta cesta rychle utekla a za chvilku byla u Škrkavky před chalupou. Zastihla tam nějakou děvečku, jak sype slípkám zrní. Namáhavě slezla z kozlíku a aniž by děvečku pozdravila, zhurta spustila: „Poslouchej, holka, přišla jsem za panem Škrkavkou, máme spolu nějakou štrapáci, tak běž honem a zavolej ho, ať tu dlouho nečekám!“
„Ano, paní,“ odpověděla poslušně dívka a odběhla.
Chvíli se nedělo nic, jen slípky kolem pobíhaly a s tichým kvokáním zobaly zrní. Paní už byla celá netrpělivá, jak se těšila na své zlato, a v duchu si opakovala tu říkanku, kterou nesmí ani za čerta zkazit. Pak se ovšem ze dveří vyloupl Škrkavka.
A to si můžeme říci na rovinu: podobného chlapa byste marně hledali. Vysoký byl jak ta jedle, široký jak almara a šíji měl tak mohutnou, že krk ani vidět nebyl. Jeho plešatá hlavička se mezi mohutnými rameny skoro ztrácela, ale i tak bylo poznat, jak jsou jeho tváře zrudlé rozčilením. „Kdo mě to zas otravuje?“ zahřměl ten velký chlap tak silně, až se tašky na střeše otřásly.
„Přej pánbů dobrého popolední, milý sousede,“ pozdravila Jarmila a snažila se na něho usmívat.
„Ále! Však si to nechej, sousedko!“ naštvaně mávl sedlák Škrkavka svou obrovskou rukou. „Nemám dnes náladu se s někým bavit! Vždyť jsem se ani v klidu nenaobědval, jak mi sem porád běhají nějací úplně potřeštění pacholci! Jednoho jsem zbil a druhému jsem naložil dvojnásob! A řekl jsem jim hezky zhurta: ukažte se tu ještě jednou a pošlu na vás psy, holoto jedna darebácká!“
„No bodejť, to se ví, že s mladými není pořízení,“ řekla Jarmila a vůbec jí přitom nedošlo, o kom to sedlák vlastně mluví. „Ale my dva už se známe leta letoucí, pane sedlák, a bůh ví, že já bych vás jaktěživ neobtěžovala nadarmo!“
„To teda doufám, paničko,“ zahuhlal Škrkavka, „tak ven s tím, páč já nemám čas!“
„Ehm… ehm,“ odkašlala si Jarmila a přistoupila k němu co nejblíž. „Tak teď moc dobře poslouchejte, co vám povím!“
Sedlák na ni vyvalil své zlé oči jako dva puky a čekal, co z ní vypadne. Vtom Jarmila spustila své verše:

„Tak jsem tady pro truhlici.
Hybaj pro ni, ať je tu!
Pohni sebou chlape líná,
nebo s tebou zametu!“

Samozřejmě nezapomněla zdvihnout v pravou dobu ukazovák a pořádně jím sedlákovi pohrozit, jak ji to děda naučil, aby náhodou něco nezkazila, a i její hlas, když přednášela, byl pevný a přesvědčivý.
Proto si Jarmila vůbec neuměla vysvětlit, co se stalo potom: sedlákova hlavička zrudla jako zralá třešeň, jeho obrovské hnáty se roztřásly a z uší se mu vzteky kouřilo. Vousy a zbytek vlasů se mu naježily jako ježčí bodliny a on zařval, že by tím chalupu zbořil, kdyby byl jen o kus blíž na zápraží.
„A už toho mám tak akorát!!! Mazej odsud, babizno jedovatá, než ti kůži proženu! - Trhači! Azore! Lupene! Žroute!“
Věru že pak měla Jarmila co dělat, aby psům utekla!
Jémináčku, to bylo tehdá pozdvižení v poklidné vísce, když tučná milostpaní uháněla, jen se za ní prášilo! Nikdo nikdy neviděl tu tlustou ženskou hnát takovou rychlostí – vždycky se jen pomaloučku valila a najednou se řítí, málem by i koně předběhla!
Když konečně celá uštvaná a na pokraji zhroucení doběhla domů, aby jen taktak před těmi zuřivými štěkajícími psisky dveře stihla zabouchnout, ptali se jí její všeteční a drzí pacholci, jakpak že pořídila. Zdali že dobře, a nebo snad že byly nějaké potíže? – Tomu by se ale prý tuze divili.
Samo sebou, že nejradši by jim za tu opovážlivost hned zhusta vyčinila! Byla však tolik unavená, že se nezmohla ani na tu nejmalilinkatější nadávku. Museli ji položit do její bytelné postele, teple ji přikrýt, navařit jí horkého vývaru a dlouho, dlouho čekat, než se dá zas dohromady.
A potom, když měla paní mezitím dost času všechno si v klidu promyslet, řekla: „Asi jsme něco zkazili. Možná, že zdvíháme ukazovák v nepravý čas. A nebo ten rým nějak špatně říkáme. – Ale to si buďte jisti: já se o své zlato připravit nenechám! Budeme tam ode dneška chodit pravidelně a zkoušet to, dokud se nám nezadaří!
A uvidíte, že jednou to vyjde!“
Takhle tedy paní Jarmila trpěla pro svoji hloupost a její pacholci to odnášeli s ní.