Po jistém čase došlo i hloupé Jarmile, že se Škrkavkou nepořídí. Všichni byli náramně pomlácení a potrhaní od psů, Horác sotva chodil a Hynek pořád úpěl, že už má boule větší než hlavu, což bylo v jeho případě opravdu co říct. Jarmile také bylo zle z toho samého utíkání, a navíc se bála, aby jí po takovém tělocviku neubylo něco z těch poctivých tuků, co si na břiše a na zadku za léta nastřádala. Rozhodla se tedy, že toho nechají, a zkusí tu truhlu získat jinačím způsobem.
Jarmila si pořád myslela, jak je mazaná a vychytralá, a přemýšlela, jaký plán na Škrkavku ušít, aby truhlu konečně vydal. Náramně se potom divila, když ji nic nenapadalo. I pacholci se tomu jako podivovali a říkali: „No to se nevidí, paňmámo, že vy byste neměla nějaký kujónsky chytrý plán v rukávu! Vždyť vy jste taková moudrá! Tomu bychom snad ani nevěřili, kdyby vás nic skvělého nenapadlo.“
„Nu to víte,“ odpovídala rozmrzele Jarmila, „dnes mi to nějak nemyslí. Však to bude jistě tím, že jsem poslední dobou vymyslela tolik chytrých věcí, až jsem svůj rozum unavila, a najednou mi neslouží.“
„Ano, ano, to bude tím. Ba že, to je jistá věc,“ přikyvovali pacholci. Ale pak opatrně povídá Hynek, ten menší a shrbený s velkou hlavou: „Jestli dovolíte paňmámo, tak mě tuhle něco napadlo.“
„Tož to honem řekni, ty kluku uhrovitá,“ odsekla Jarmila, „to se rozumí, že nebudu všechno vymýšlet jen já sama, když už si vás tady ke své škodě vydržuju!“
„Ehm… ehm,“ odkašlal si Hynek – byl totiž nemálo nervózní – a pravil: „Napadlo mě, že sedlák Škrkavka tu dědovu truhlu možná vůbec nemá. Třeba nás chtěl ten cibulář jenom napálit!“
Jak tohle Hynek dopověděl, vtom to celé došlo i Jarmile a zastyděla se, že by se nejradši propadla. Ale nedala na sobě nic znát a povídá: „To je přece jasné jako facka, že nás chtěl jen napálit! Jenže já jsem mazaná a věděla jsem to už od začátku. Jen jsem chtěla vyzkoušet, kdy to dojde i vám dvěma!“
Hynek s Horácem si o takových jejích řečech mysleli svoje, neodvážili se však ničeho říci, protože už takhle měli modřin, že by mohli rozdávat.
Jak tam tak potichu stáli a čučeli, Jarmila mezitím usilovně přemýšlela. Tu najednou měla jasno: „Truhla je teda stále v té jeho chatrči. A my se musíme dozvědět, kde ji schovává!“
Pacholci dál jenom čučeli, poněvadž se jim zrovna nezdálo, že by tu paní objevila něco nového. Avšak pozor: ona ještě neskončila! Přemýšlela dál a nakonec má vynikající plán: „Tentokrát budeme dědu pozorovat zvenčí! Všimla jsem si škvíry ve stěně, když jsem tam onehdá byla – a ta škvíra je tak akorát pro oko. Když děda nebude vědět, že ho někdo sleduje, určitě se prozradí! To je přece známá věc, že každý takový krkoun a škudlil navečer přepočítává své lesklé penízky!“
A všichni se pak shodli, že tenhle plán je dokonalý.
První musel vyrazit zase Hynek, protože jak je malý, je prý méně nápadný. Nešel sice rád – bál se, že ho děda odhalí –, ale nic jiného mu nezbylo. Schoval se na kraji lesa mezi stromy, potajmu dědečka z dálky pozoroval, jak pracuje na svém políčku, a čekal, až se po práci odebere do chaloupky. Když to Cibulka po nějaké době konečně udělal, připlížil se Hynek ke stěně, našel tu malou díru, o které mu paní řekla, a přitiskl k ní oko.
Sledoval pak dědečka, jak odkládá svůj klobouk a chystá se k jídlu. Prostíral si cibuli, kousíček obilné placky a ucháč se zbytkem mléka, co mu zůstalo od rána.
Potom ten starý pán v poklidu jedl a nic se nedělo. Hynka přitom už pořádně bolela záda, jak se tam tak nahýbal k tomu otvoru, aby mu náhodou něco neuniklo. Po jídle děda vstal, sklidil ze stolu a zamířil ke dveřím. Hynek sebou cukl ve strachu, že děda bude obcházet chalupu a přistihne ho, jak se za ní schovává. Seděl u stěny, tiskl se k ní a ani nedutal. A opravdu: dědeček si to namířil okolo chalupy. Běda! Tu je Hynkovi ouvej! Dědeček se však na poslední chvíli otočí a vejde do chlívku. Chtěl se totiž ještě podívat na Slivku, svoji kozičku, jestli jí náhodou něco nechybí. To si Hynek oddechl! Však měl už namále!
Pak Cibulka zavolal domů Pytlíka, který hnedle přiběhl odněkud z blízkých polí, a vrátil se do chalupy spolu s ním. „Tak copak Pytlíku, ty můj pejsku maličký,“ říkal dědeček, zatímco si v sedě na posteli stahoval holínky, „kde všude jsi se toulal dnes? A co pěkného jsi zažil?“
Pytlík byl ale nesvůj, rozčileně počmuchával kolem a jeho ocásek byl spuštěný mezi nohama, jak to u pejsků bývá, když se asi na něco soustředí. Pak se zhurta rozštěkal a co se nestalo! – Vyběhl přímo k té škvíře, kam Hynek cpal své špehounské oko!
Hynek samým úlekem odskočil, až si natloukl zadek. Hnedka se ovšem vymrštil na nohy a pelášil k lesu, jen se mu za patami prášilo.
Třebaže dědeček zaslechl ten šramot, jaký Hynek venku nadělal, velmi toho nedbal. „To bude jen nějaký ježek, Pytlíku,“ řekl pejskovi, „někdy tu takhle zvečera obchází chalupu a dupe.“
Hynek mezitím doběhl do lesa. Udýchaný byl, div že duši nevypustil, a tak ho skoro mrzelo, že se tak uhnal nadarmo, když ho nikdo nesleduje. K chaloupce se ale už vrátit neodvážil. Jen ať si paní hubuje – ale když je tam to psisko, nedá se nic dělat!
Inu, samo sebou že paní hubovala. A jak! Panečku, to zas byl oheň na střeše! Plíce si mohla vyřvat a nebýt toho, že se Hynek schoval na seník, zbila by ho domodra.
Den na to byl vyslán Horác. Netřeba snad mnoho mluvit o tom, jak bídně pochodil. Pytlík byl bystrý hlídač a Horáce zachránily jen jeho náramně dlouhé a rychlé nohy od toho, aby byl prozrazen.
To se ví, že Jarmila ani jemu neúspěch neodpustila a nadávala, že by z toho čtyři ohluchli: „Chásko líná! Břídilové neschopní! Nekňubové zpropadení! Hlupáci nad hlupáky! Proč já, ubohá žena, musím tohle snášet?! Teď snad abych šla sama a udělala pořádně to, co tahle chamraď šupácká umí jen zkazit!“
Pacholci na to nic nenamítali a jenom se pod vousy uculovali, když si představili obtloustlou paňmámu, kterak uhání do křoví podobně jako prve oni. A že v běhu byla už cvičená!
Leč Jarmila se k tomu, aby k Cibulkově chaloupce vyrazila, nakonec neměla. Místo toho totiž povídá: „Tak to zrovna! – abych já, křehká ženská, dělala chlapskou práci! I když vím, že by se mi to všechno povedlo mnohem lépe než vám dvěma, přece tam nepůjdu!“
„I cožpak vy si to zlato necháte ujít, paňmámo?“ divili se pacholci a nevěřili svým uším.
„To jsem přece neřekla!“ odpověděla Jarmila, „jenom to tentokrát nechám celé na vás!“
„Ale vždyť my si s tím nevíme rady!“ krčili rameny pacholci nevědouc, co má paní za lubem.
Jarmila jen zalomila rukama nad jejich hloupostí, slitovala se a poradila jim: „Je to přece tak jednoduché! Když vám vadí to psisko, zbavte se ho! Nalákejte ho na pěknou kost, chytněte ho do pytle, a pak ho tady zavřeme do sklepa! A jestli nám tady v tom sklepě hlady pojde, nebude ho škoda – však je to jenom takový škaredý ořech s křivýma nohama!“
Pacholci pak zase pěli chválu na svou paní, jak bylo u nich už zvykem, a paní se tvářila, že je to samozřejmost – prostě už se tak moudrá narodila, takže s tím nic nenaděláte.
Následujícího rána vyrazili tedy pacholci ulovit Pytlíka. Sledovali ho, kam poběží, a když se jim zdálo, že je dost daleko, aby ho děda neviděl ani neslyšel, volali na něho a všelijak ho lákali, aby přišel k nim. Pytlíkovi se sice celá ta jejich šaráda příliš nepozdávala, a možná i tušil nějakou zradu, jak to pejsci občas dokáží, ale když mu před čumáčkem zavoněli velikou kostičkou, na které i ždibec toho masa zbyl, asi uvěřil, že to s ním nemohou špatně myslit, a tu přišel až k nim. Hynek mu podal kost, Pytlík ji očmuchal a brzy na to se dal do jídla. Spokojeně kůstku hlodal, mlaskal při tom a moc si asi pochutnával, když vtom najednou: Bác! – Horác na něho hodil pytel, oba darebáci sešlápli jeho kraje a Pytlík byl v pasti!
Co potom pejskovi bylo platné, že tolik štěkal a vrčel, když dědeček byl odtud daleko a slyšet ho nemohl! Pacholci pytel pevně zatáhli silným provazem a Horác si jej hodil přes rameno. Nenesl se mu sice pohodlně, protože zrazený Pytlík se v něm pořádně vrtěl a šmátral a škrábal pacičkami kolem sebe, ale když jím Horác párkrát hrubě zatřásl, Pytlík se vrtět přestal. Pacholci to vzali domů oklikou, aby se dědečkovi vyhnuli, kdyby chtěl Pytlík přece jen ještě zaštěkat, a opravdu se jim poštěstilo, že ještě dobře před polednem byli doma i se svým úlovkem.
Hodili Pytlíka do sklepa za ty pevné dubové dveře, jak si už dříve usmysleli, a Jarmila se zlomyslně zasmála: „Však tam ať si štěká, pes jeden špinavá! Odtud ho žádný neuslyší! A ten nahluchlý dědek – ten už vůbec ne!“
A třebaže děda Cibulka nebyl nahluchlý ani dost málo, pravdu měla paní v tom, že Pytlíkovo kňourání a volání slyšet nemohl. Pracoval celý den na svých záhonech, a když se občas rozhlédl, jestli někde Pytlíka nezmerčí, vždy musel zavrtět hlavou a povědět si pro sebe: „I ten psík jeden nezbedný! Že on se zas zatoulal někam pořádně daleko!“
Ovšem, jak se večer blížil a Pytlík se stále neukazoval, dědečkovi počalo být bez něho ouzko a napadlo jej, jestli se mu psík nezaběhl někam, odkud snad sám netrefí, nebo zda se mu dokonce něco špatného nestalo. Volal ho tedy jménem a pískal na něho, ale i kdyby z toho všeho volání a hvízdání ochraptěl, Pytlík ne a ne se objevit.
Za chvíli přišel čas, kdy se pasák Jakub vrací z pole se stádem sviní. Dědeček ho moc hezky pozdravil, jako to vždycky dělával, ale pak se sním dal více do řeči a ptal se, zdali že snad na poli, kde své sviňky pásl, Pytlíka nezahlédl.
Jakub ovšem kroutí hlavou a říká: „Je mi líto, dědečku. Víte, že já bych vám velmi rád pomohl, kdybych snad mohl, abych vám to vaše mnohé dobrodiní oplatil, ale nevím jak. Pytlíka jsem dnes ze své louky vůbec neviděl.“
Tak se s dědou rozloučili a ten čekal, až kolem pojede Marjánka s trakařem – však ji dříve viděl, jak míří na pole jetelíček sbírat a jistě se nebude vracet jinudy.
„Pozdravpánbůh, Marjánko!“ volal na ni, když s plným trakařem okolo projížděla.
„Dobrý podvečer, dědečku,“ zdravila ho usměvavá Marjánka. „Ale co že jste najednou takový jako když ustaraný? Ráda bych vám pomohla, mám-li jak.“
„A třeba i máš, děvče milý! Jen mi pověz: neviděla jsi dnes Pytlíka?“
„Vašeho pejska, dědečku? Tak toho jsem neviděla,“ odpovídala ta hezká děvečka a kroutila svojí copatou hlavou. „Však kdyby byl na poli, kde já jsem jetel sbírala, to on by se se mnou hned běžel přivítat!“
„Já vím,“ usmál se Cibulka, „s tebou si přece moc rád hraje!“
„Že on se vám dnes nevrátil?“ zamračila se Marjánka. „Myslíte, že se někam zaběhl?“
„Já nevím, co s ním je, děvče zlatý,“ pokrčil rameny dědeček. „Ale určitě to zjistím!“
Pak se děda také s Marjánkou rozloučil a usmyslel si, že i třetího, kdo půjde kolem, se na Pytlíka dojista optá. Nečekal ani dlouho a tu se jeden sedlák vrací z louky se senem. Když projížděl kolem, dědeček mu popřál dobrého dne a Jíra – tak se ten sedlák jmenoval – mu pozdravení zvesela oplatil. Ale byl by jel zas dál, kdyby ho dědeček nebyl zastavil.
„Prrr…!“ křikl Jíra na koně, a pak se s ním dal děda do řeči: „Poslouchej, Jíro, neviděls dnes Pytlíka, mého pejska? Od rána se neukázal a to není zvykem, že by se tak mnoho toulal.“
„Nuž, možná viděl a možná neviděl,“ odpověděl Jíra a tvářil se tak nějak zmateně.
„Viděl a neviděl?“ zeptal se dědeček a čekal, že mu to Jíra vysvětlí.
„Nejsem si jist, co jsem vlastně viděl, dědečku,“ povídá Jíra, „ale zahlédl jsem ze své louky něco podezřelého. Ti dva lumpové – Hrnec s Hymbajzem, nebo jak vůbec jim ta zpropadená škatule Jarmila říká –, si to šinuli podle lesa a ten větší a kostnatější z nich nesl na zádech nějaký pytel, co se hýbal a jako by štěkal nebo co.“
„Jak veliký byl asi ten pytel, kamaráde?“ zeptal se děda.
„No, řekl bych nějak takhle a takhle,“ odpověděl Jíra a rozhazoval rukama, aby dědeček věděl. „A to vám povídám, dědo,“ říká potom ještě, „vsadil bych boty, že ať už v něm ti dva nesli cokoli, nebylo to jejich, protože se tvářili, jako když spáchali nějakou pořádnou lumpárnu a rozhlíželi se, jestli je někdo nevidí!“
„Ty máš ovšem dobrý zrak, takže jsi je viděl,“ pravil Cibulka.
„No to bych řek,“ kývl Jíra.
„A co sluch? Jak ten ti slouží? Nezaslechl jsi třeba něco z toho, co si mohli povídat?“
„Ale jistěže zaslechl, dědo! Vždyť sluch mám ještě lepší než zrak! Slyšel jsem, jak jeden z nich říká tohle: ‚Hýml, to je rámusu, porád! Už aby byl zavřený v tom sklepě!‘ A druhý na to: ‚Tak, tak, odtud ho slyšet nebude! Chytře to paní vymyslela!‘“
Takhle to tedy Jíra dědečkovi po pravdě pověděl, ale pak pokrčil rameny a praví: „Já ale nevím, co to mělo znamenat, dědečku, a co že to tam ti dva vyváděli.“
Na to se dědeček usmál: „S tím si hlavu nelámej, Jíro můj milý, mně je to už úplně jasné. A víš co? Pusť mě teď k sobě na kozlík, ať se s tebou kousek svezu!“
„Samo sebou,“ odpověděl Jíra a uvolnil mu místo vedle sebe.
Chtěl dědovi podat ruku, aby mu pomohl nahoru, jenže dědeček byl čiperný a lehko se na kozlík vyhoupl i bez jeho pomoci.
„Tak pojeďme, Jíro,“ mrkl na něho. „A zanotujem si po cestě nějakou veselou odrhovačku! Co říkáš? Nebo snad nemáš chuť zpívat?!“
„Ale kdeže!“ zasmál se Jíra. „Dyť vy mě dobře znáte, Cibulko. Že já bych neměl chuť trochu si zazpívat?! Hohó!“
Tedy Jíra práskl bičem a koně vyrazili. Po cestě si ti dva braši tak hlasitě a zvesela zpívali, až se sousedé ohlíželi a s úsměvem na ně mávali, ač nevěda, co jim tak z večera k veselení přišlo. Dědeček to však měl celé moc dobře promyšlené a jen čekal, až z oken vykoukne i zvědavá Jarmila – však si byl jist, že ta si žádné pozdvižení ujít nenechá a hned se bude zajímat, co že se to venku děje.
A také že jo – hnedle se nakláněla z okna a okouněla, že by jí očiska z důlků vypadla. Když uviděla dědečka Cibulku, jak se veselí, hned se tomu divila, a tak jí to vrtalo hlavou, že se raduje, když přece o psa přišel, až se ho musela optat. „Hola sousede,“ zavolala na něho, „co že si tak prozpěvujete? Že by se snad něco dobrého událo?“
„Ale kdež dobrého!“ mávl rukou děda a smál se, „to spíš mnohem výborného, sousedko! Velké štěstí mne potkalo; co vám budu povídat!“
Jarmila se v duchu zamračila, protože dědovi moc záviděla takové štěstí a nepřála mu ho, avšak předstírala úsměv a přívětivě k němu mluvila, protože se chtěla dozvědět, kde že se tolik štěstí vzalo a zda by si z něho sama nemohla pořádný kus utrhnout. Proto také řekla: „Nechcete se tu zastavit na dobrou jitrničku a korbel piva, dědečku? Však bych ráda zvěděla, co tak výborného vás potkalo, abych to slavila s vámi!“
„I to víte, že ano!“ odpověděl děda, „vždyť zrovna s vámi se o tu novinu nejradši podělím, sousedko!“
Na to se děda naklonil k Jírovi a pošeptal mu: ‚Nech mne tu vystoupit a sám už jeď dál, kamaráde. Později ti všechno vysvětlím a moc se nasměješ.‘
Jíra se tedy s Cibulkou rozloučil a děda si to razil k Jarmile na návštěvu. Ta ho vítala jako velkého hosta a všelijak mu podstrojovala, jako že budou slavit to jeho náhlé štěstí, a vyzvídala na něm, kterak že se mu ho najednou dostalo.
Ale děda se k tomu tolik neměl, aby to zpříma pověděl, a radši se nechal pořádně hostit dobrými jaterničkami a pěnivého piva si nechal nalévat říkaje takové tajnůstkářské věci jako: „To je štěstí jako hora! Div, že mě nezavalilo! Takového štěstí bych se nenadál! Jéje! To jsem teď ale veselý a spokojený člověk!“
Takhle tedy a i všelijak podobně mnoho mluvil, až se Jarmila mohla samou závistí zalknout. Inu a když se dědovi už zdálo, že ji navnadil dost a že víc už by snad ani nesnesla, povídá jí: „A poslyšte, sousedko, řekl jsem vám vlastně už, proč se tak raduji?“
„Hrom do toho, dědo!“ zrudla sousedka, „však na to já tu čekám celý večer!“
Cibulka ale dělal, že si jejího rozčilení vůbec nevšiml, a tak jakoby důvěrně řekl: „Tedy se nakloňte blíž, paní Jarmilko, ať nikdo neslyší, co vám budu povídat, protože já se bojím, že kdyby někdo špatný zvěděl, co je příčinou mojí velké radosti, mohl by mi ji ještě zkazit.“
„To se ví, že člověk musí být dnes velmi opatrný, komu se svěří,“ odpověděla ta zrádná selka, „však nikdy nevíte, na jakého špatného člověka kde narazíte!“ A nastavila přitom své hamounsky roztažené ucho k dědovi tak, jako kdyby jím chtěla přímo zhltnout a spolknout všechno, co jí teď hodlá říci.
Dědeček tedy pravil: „Víte, sousedko, jak já jsem byl dříve chudý a nemohl jsem si nic dovolit? Neměl jsem skoro ani na ucháč mléka a když jsem chtěl třeba pecen chleba, tak jsem si ho musil vydlužit.“
Sousedka přikývla, jako že to o něm ví, a děda šeptem, avšak velmi radostně, pokračoval: „Jenže teď už bude všecičko jinak! Smůla mě totiž docela opustila!“
„A jakpak to, sousede?“ divila se všetečná Jarmila.
„Hned vám to povím,“ odpověděl. „Vzpomínáte, jak jsem měl toho malého strakatého psíka?“
„Ba že. Jak bych si také nevzpomněla!“
„Nu, tak teď poslouchejte moc dobře, sousedko, a opravdu nikomu ani muk: tenhleten psík totiž ve skutečnosti není žádný psík!“
Tu sebou Jarmila trošinku trhla, zakabonila se a opatrně se optala: „A co to tedy je, dědo, když ne psík?“
„Však to je právě to, co vám musím říci! On je to totiž strašlivě škodolibý a náramně mocný rarach v přestrojení! Dokud jsem ho měl pod střechou, musel jsem dřít bídu s nouzí, samá smůla se mi lepila na paty a nikdy se mi nic dobrého nesvedlo, a přitom jsem o něm nemohl nikomu ani povědět – však moc zle by mne za to potrestal! Musel jsem se tvářit, jako že je vše v pořádku, protože mi to tak přikázal, ale přitom jsem zažíval jen samé utrpení a strach. – Teď ovšem poslechněte i tu výtečnou novinu: zdá se, že mne ten hrozný rarach a šetek konečně opustil! To se mi ale ulevilo! Asi odešel škodit zase někomu jinému. Je mi sice natisíckrát líto toho nešťastníka, který ho má odteďka pod svojí střechou, ale díky bohu, že aspoň mně už dá ten ďábel pokoje!“
Jarmila při tom, jak děda mluvil, postupně bledla a teď byla bílá, že musel děda trochu mžourat, aby ji vůbec rozeznal od stěny.
„Co že jste tak zbledla, paní Jarmilko?“ ptá se děda schválně. „To asi, že vám přijde líto, jaké hrozné trápení jsem zažíval, že ano? Ale však se o mne už strachovat nemusíte! Jak jsem už říkal: teď to bude všecičko jinak!“
„Ehm, ano, ano, dědečku,“ vypravila ze sebe selka, „přesně tak. Ale povězte mi, jen tak mezi námi: cožpak jste se toho čertiska nemohl zbavit po svém? Co třeba, kdybyste toho psíka zabil?“
„Zabít ho?!“ vykřikl poplašeně děda. „Šmankote, sousedko! Co vás to napadá! Jen na něho ruku vztáhnete, hned na sebe vezme svou pravou podobu; a pro pána krále, to bych vám nikdy nepřál vidět: vysoký je přes devět stop, ty svoje obrovské rohy má zakroucené jako beran, z očí a nozder mu dští síra, hubu má, že by mohl lidské hlavy chroupat jen tak pro chuť, a každá ze štětin na jeho ohromném trupu je ostrá a tvrdá jako ševcovské šídlo. Však i já byl takový hlupák, že jsem ho onehdá chtěl ve vzteku uhodit – tu on se ale proměnil a tak dlouho mě honil po světničce, až mi svým kopytem do podlahy samou díru nadělal. Jen taktak jsem vyvázl se zdravou kůží! Vždyť kdyby mě byl chytil, namlátil by mi, že by mně jediná kůstka v těle nezůstala celá!“
Jak tohle Jarmila poslouchala, jistě by bývala bledla ještě víc, ale poněvadž bledší už být nemohla, začala místo toho polehoučku zelenat. Přesto se odvážila dědy zeptat: „A co takhle zabít ho nějakou lstí, dědo? Třeba ho otrávit?!“
A na to děda zase vykřikl: „I vy máte nápady! To se nevidí, sousedko! Měl jsem vás za mnohem chytřejší! Vždyť přece i kdyby se vám ho kdovíjakou lstí zabít nakonec podařilo, je to dojista to nejhorší, co můžete udělat! Jen tím totiž uvolníte jeho duši, která dosud byla v tom těle jako ve vězení zavřená, a tu smůlu už si potom do smrti neodpářete! – Ne, ne, ten rarach musí buď sám odejít a nebo vám ho musí nějaký náramný hlupák a tupec ukrást. Ovšem, já si neumím představit, že by se někdo tak zoufale hloupý a šeredně tupý na světě našel, aby ho kradl a takové neštěstí tím sám sobě způsobil! Ha, ha, há! To by tedy musel být pitoma!“
Jarmila už byla samou ouzkostí a bezradností úplně zelená a škemrala: „Ale dědo, vy přece jistě znáte způsob, jak se ho člověk i vlastními silami zbavit může! Povězte mi to, pro boha na nebesích!“
„I že vy se o to tak najednou zajímáte, sousedko?“ podivil se jakoby děda.
„Ale to já přece jen tak,“ vymlouvala se Jarmila. „Jako, co kdyby náhodou… Jeden přece nikdy neví, kdy a jak se mu nějaký takový rarach do chalupy dostane!“
„No bodejť, Jarmilko, sousedko milá! To se může leckomu stát. Ale zrovna vám bych toho vůbec nepřál. To by se vám penízky z truhly začaly samy od sebe vytrácet, pivo by vám kyslo v sudech, maso by žluklo, chlebíček plesnivěl a kdoví co ještě jiného a mnohem horšího by se vám dělo! – Naštěstí já opravdu vím, jak toho raracha z chalupy vyhnat. Jen jsem si to sám bohužel nemohl dovolit,“ povzdechl si smutně děda.
„Tak jen mluvte!“ pobízela ho Jarmila celá vystrašená a netrpělivá, když se dědeček k další řeči neměl. „Jak se to udělá?! Povídejte!“
„I povím,“ mrkl na ni Cibulka, „ale ne zadarmo. Však je to moc cenná informace!“
Jarmila se napřed velmi zakabonila, že by snad měla tomu umouněnému drzému dědkovi něčeho platit, ale když si pak pomyslela, jak by se jí s rarachem pod střechou měly její milované penízky sami od sebe z truhly vytrácet, hned to viděla všechno jinak: „Jen si řekněte, co žádáte, dědečku! Cokoli zaplatím! Jen mi to honem povězte!“
Všelijak lomila rukama a prosila a škemrala a tak děda potom povídá: „Však já za to ani nechci příliš. Jen mi s sebou zabalte tucet voňavých jelítek, hrnec kyselého zelíčka, tři pecny čerstvého chleba a máz dobrého vína.“
Jarmila tedy poslala pacholka, ať dědovi to pohoštění na cestu obstará a dědeček, když už to měl všechno zabaleno a vonělo mu to pod nos, prozradil Jarmile to tajemství, které si mezitím stačil vymyslit: „To je totiž tak: pán nebo paní domu, kde se rarach usadil, musí před ním vykonat určitou velmi podivnou ceremonii, aby ho z domu vypudil.“
„A jakáže je to ceremonie?“ optala se útrpně paní Jarmila.
„O tom vás zpravím hned, sousedko. Ale prvně je potřeba vědět, že se nic nepovede, pokud se předtím rarachovi na obojek pevně nezavěsí dlouhatánský věnec těch nejlepších mastných buřtů a na ocas se mu nepřiváže pytel plný krásně vypečených rohlíčků a houstiček.“
Jarmile se to zatím zdálo jako docela malá oběť za to, že se zbaví takového strašného šetka, ale čekala ještě, co víc jí děda prozradí, že je potřeba udělat. Pak on povídá: „A když se tohle všechno dobře udělá, aniž by při tom byl pejskovi třeba jen chloupek zkřiven – jinak by se totiž mohl rarach hned proměnit a tuze zle s panem domu naložit –, tak potom zbývá jediné: pán nebo paní domu se postaví na jednu nohu, ukazováčky obou rukou si strčí pořádně hluboko do nosních dírek, poskakuje na té jediné noze z místa na místo, točí se dokola a zpívá:
‚Holalá rarachu, šetku jeden zlej
smiluj se nad námi, pokoj nám dej!
Odejdi čertisko, ďáble jeden strašlivá
prosí tě snaživě, babizna plesnivá!‘“
„Babizna plesnivá?!“ ujišťovala se Jarmila zkroušeně. Však už se viděla, jak tuhle písničku bude poskakujíc na jedné noze a s nosem ucpaným vlastními prsty tomu psisku zpívat a vůbec z toho neměla radost.
„Zvláštní, že?“ mrkl na ni děda. „Ale takhle to zaříkadlo prostě stojí a jinak nebude fungovat. To já mám totiž moc dobře zjištěno od jedné vědmy. Prostě se tomu ďáblovi musí párkrát takhle zazpívat a pak se pro něho otevřou dveře. No a jestli bude spokojený s tou písničkou a tanečkem a také s těmi buřty a houstičkami, co dostal na cestu, tak vyběhne a půjde si najít zas někoho jiného, komu by škodil tak strašně, jak už to tihle rarachové dokážou.“
Jarmile bohatě stačilo, co jí děda prozradil, a tak se s ním nechtěla víc zdržovat. Vypakovala ho z domu a když on byl konečně za dveřmi, strašlivě se roztřásla strachy, jakouže hrůzu si to do domu přivedla! Řičela na své dva pacholky a nadávala jim, jak to celé zas spískali, že jí raracha pod střechu přitáhli. A třebaže se mohla uřvat a zlost si vylít, jak jí bylo milo, přece se tím svého neštěstí zbavit nemohla. Rarach je stále tam ve sklepě, kde v podobě nevinného psíka čeká, až bude moci pořádně uškodit. Představila si, jak mu tam dole ve tmě pod jejím domem svítí ty ďábelské oči a strach se jí zmocnil takový, div že to s ní na místě nepraštilo.
Nezbylo jí však nakonec nic jiného než se do sklepa vypravit. Musí se toho netvora zbavit dříve, než jí něco hrozného vyvede!
Vzala si pacholky na pomoc, aby se všechno vyřídilo, jak děda poradil, ale ti dva byli tak vystrašení, že je do sklepa musela nahnat holí. Inu udělala to a za chvíli už ve sklepě skotačila s nohou nahoře a s prsty v nose a prozpěvovala Pytlíkovi o tom, jaká je babizna plesnivá a jak ho prosí, aby už odběhl. Pejsek na ní štěkal a vrčel a pěkně jí po tom sklepě taky prohnal, ale nakonec ho to nějak omrzelo a vyběhl po schodech s nadílkou buřtíků a houstiček nahoru k otevřeným dveřím a pak přes pokoj a hopla ven na cestu. Zkrátka a dobře, pytlík byl zas volný a uháněl si to přímo domů k dědečkovi.
Když celá udýchaná a k smrti vyděšená Jarmila viděla, že je rarach pryč, tolik se jí ulevilo, že to tu ani vylíčit nemůžeme. Ale to si poslechněte, jak škodolibě se radovala a těšila z toho, že se šetek vrátil zpět k dědovi! Mnula si ruce, že Cibulkovi se vrací jeho bída a jí že zůstává její štěstí – myslela si totiž, že kdo má hodně peněz v truhle, ten má to pravé štěstí. A ovšemže také hned ustaraně spěchala všechny ty dukátky si zase přepočítat, jestli jí náhodou nějaký neubyl třeba i za tu malou chvíli, co pod střechou raracha měla.
Dědeček se mezitím šťastně vítal s Pytlíkem a drbal ho za ušima raduje se z toho, že má svého věrného kamaráda zpátky doma. Nazítří zvečera potom, když se Jakub, Marjánka i Jíra tudy zas vraceli z polí, pozval je všecky dědeček, aby je u sebe štědře pohostil těmi dobrotami, co od hloupé Jarmily takto získal, a dal každému i něco buřtů, jelítek a houstiček, aby donesli i domů rodinám, a přitom jim ještě návdavkem k dobrému pousmání vypověděl, jakže to celé sehrál a jak pejska Pytlíka od té zlé ženské nazpátek získal.