Tiše to luplo a stáli najednou na jakémsi náměstí. Byl nejvyšší čas.
Samuel se držel za břicho a tvář mu křivila bolest. Laura se rozhlédla. V chladném mlhavém odpoledni (hodiny na radniční věži právě odbily pátou) tu bylo téměř prázdno, jen z výloh obchodů, se linula přívětivá teplá záře.
„Dělej něco, už to nevydržím,“ zašeptal Sam a mezi prsty, které pevně tiskl na károvanou košili, prosákl první červený pramínek.
Musíme najít felčara, a to rychle, pomyslela si Laura. Samuel nemůže chodit po ulicích s krvavou skvrnou na břiše. Ať už jsme se dostali kamkoliv, pozornost by tím vzbudil vždycky. A to je poslední, co teď můžeme potřebovat
Shýbla se a podala Samovi jakýsi věnec z pichlavých větviček a velkých barevných květů. Ležely jich tu opřeny o výlohu snad desítky.
„Na, vem si to.“
„A co s tím?“
„Nes ho před sebou, abys zakryl tu ránu, než najdeme ranhojiče.Víš, že Rada Mocných má své zvědy všude. Není třeba, aby se za tepla dozvěděli, kde jsme.“
Sam si povzdychl a nastavil věnec před sebe jako štít.„Tak pojďme.“

„Počkat! Kdo si myslíte, že to zaplatí? Nakupovat za pět prstů – to by se vám líbilo, co?“ vyběhla z krámu, před kterým stáli, rozlícená prodavačka. Na to, jak byla tlustá, se pohybovala neobyčejně čile.
Kupci jsou všude stejní, lpí na svém zboží víc než na životě. A jak by se TOBĚ asi líbilo, kdybych tě teď nechala zkamenět? pomyslela si Laura.
„Myslím, že by se jí to nelíbilo,“ šeptl Samuel.
Ani nemusel použít telepatii, aby věděl, na co čarodějka právě myslí. „A kromě toho - nesmíme být nápadní, sama jsi to říkala.“
„Já vím,“ zabručela Laura, sáhla do kapsáře a hodila té ženské hrst zlatých mincí. „Udav se, babo.“
Vzápětí si však uvědomila svou chybu. Měna, kterou měla u sebe, platila pouze ve světě, z něhož přišli. Rychle další zaklínadlo a mince se rázem měkce snášely k zemi v podobě papírových bankovek. Prodavačka vytřeštila oči a s nepříčetných výrazem ve tváři začala shrabovat tisícikoruny, které poletovaly kolem jako obrovské fialové vločky.
„Tos přehnala,“ ucedil Samuel.
„Já vím, sakra,“ odsekla. „Chtěla jsem ji jen zaměstnat, než odsud vypadneme. A teď rychle pryč.“

Vběhli do úzké uličky, dlážděné kočičími hlavami. Nebyli však ani v polovině, když se Samuel znenadání zastavil. Tvář měl bílou jako sníh, zato celá přední strana jeho košile nabyla přízračně rudou barvu.
„Počkej, musím si chvilku odpočinout,“ zašeptal. Upustil věnec a svezl se do podřepu, zády opřený o zeď jakéhosi domku. Vzápětí se mu rozcvakaly zuby v neovladatelném záchvatu zimnice. Teď už byla Laura skutečně vyděšená.
Zdálo se, že jed z malé ostnaté kuličky, která vězela hluboko v Samuelových útrobách, začal působit a ona neměla žádné protikouzlo, ani žádný protijed, kterým by mohla jeho účinek zrušit. Byla naprosto bezmocná. Jestli rychle nenajde někoho, kdo ze Samova těla odstraní nebezpečný plod kalumu, pak se jeho život v několika málo příštích hodinách uzavře.
Rychlým ohřívacím kouzlem zbavila Sama pocitu zimy. Na okamžik sice zauvažovala, zda ho neudělat i neviditelným, ale rychle od toho úmyslu upustila. Na krev, nacházející se mimo tělo, toto kouzlo neplatilo a šarlatová skvrna na světlé zdi by mohla náhodného kolemjdoucího vyděsit víc než zraněný muž.
„Hned se vrátím, počkej tu na mě.“
„Jasně, že počkám. Nevíš, kam bych asi tak šel?“ zašeptal Samuel.
Rozběhla se uličkou, aniž vůbec tušila, kde hledat pomoc.

O chvíli později se tu zastavil drobný štíhlý muž s nažloutlou pletí. Mlčky krátce pohlédl na Sama, který se zavřenýma očima jen tiše sténal, potáceje se mezi vědomím a mdlobou, a pak - stejně neslyšně jako přišel - vydal po Lauřiných stopách.

Čarodějka měla štěstí. Hned za dalším rohem zahlédla, jak z jednoho domu vychází žena s naříkajícím dítětem, které mělo na hlavě čerstvý obvaz.
Byli u ranhojiče,zaradovala se Laura a vběhla do domu. Ocitla se v chodbě, z níž vedlo několikero dveří. Které jsou ale ty pravé?
Pak uviděla na jedněch bílou cedulku se spoustou písmen a číslic. Samuel, který by jí text přečetl, tu nebyl, a tak se musela spolehnout jen na vlastní intuici. Prudce dveře otevřela a málem přitom porazila mladou ženu, která se je zrovna chystala z druhé strany zamknout.
„Promiňte, ale jsem tu správně u felčara?“ zeptala se zdvořile Laura.
Zdravotní sestra na ni chvíli udiveně zírala ( no jistě, moje šaty, budu se muset co nejdřív převléct )a pak se dotčeně ohradila:
„Co si to dovolujete, pan doktor Jeřábek není žádný felčar!“
„Jistěže, ne,“vyhrkla rychle Laura, „ale doktor je, že ano?“ použila to správné slovo.
„To je,“ odsekla žena, „ale jak vidíte, právě končíme. Už je beztak dávno po ordinačních hodinách.“
„Končení bude muset počkat, mám tu zraněného člověka.“
„A kde?“ rozhlédla se sestra po prázdné čekárně.
„Kousek odsud na ulici, hned ho přivedu.“
„To by moh říct každej. Jděte si na pohotovost, my zavíráme.“
„Nezavíráte,“ řekla pevně Laura a zadívala se ženě do očí. Slabě se blýsklo a po ženině šíji se rozběhly desítky mravenců s ostrými kusadly.
„Co na mě tak čumíte?“ zaječela znenadání sestra.“Řekla jsem,že zaví-...“
„Co se to tu děje?“
Otevřely se jiné dveře a v nich stanul prošedivělý muž, celý oděný v bílém.
„Říkala jsem jí, že je po ordinačních hodinách,“ řekla tiše sestra,které se jen s námahou podařilo vymanit z upřeného Lauřina pohledu. Mravenci zmizeli, ale nepříjemný pocit zůstal.
„No, to sice je,“ podotkl káravě doktor, „ale nemůžete vyhodit přece pacienta, který potřebuje pomoc.“
„Ale ona není žádný pacient. Ten je kdesi na ulici a nejspíš to bude nějaký opilec. O něj se přece může postarat výjezdovka.“
„Vy mě udivujete, Aničko, tak neprofesionální chování jsem od vás nečekal. Ale chápu vás, ve školce zavírají za deset minut, tak se seberte a utíkejte pro Fanouška, já už to tady vyřídím sám. Půjdu s vámi, jen si vezmu svůj kufřík,“ obrátil se doktor k Lauře, ale to už mluvil jen do prázdné zdi.

Čarodějka nemínila čekat, až si felčar se svou pomocnicí vyjasní situaci. Přenesla se bleskurychle k Samuelovi a teď ho už vlekla k lékařovu domu.
Ve chvíli, kdy doktor Jeřábek vyšel na ulici, aby zjistil, kam ta podivná návštěvnice zmizela, byli od něj už necelých deset metrů. Lékař rázem věděl, která bije. Dušičkový věnec, který Sam pořád ještě křečovitě svíral v ruce, už dávno nezakrýval košili, na níž prosáklá krev začínala v chladném vzduchu zvolna tuhnout do rudohnědé krusty.
Jeřábek popadl Samuela pod druhou paží a společnými silami jej s Laurou vnesli do ordinace a uložili na vyšetřovací lůžko. Lékař vzal z lesklého podnosu nůžky a zničená košile letěla v několika kusech dolů.

„Dobrý Bože,“ vydechl, když viděl zčernalé okraje rány, zející pod Samovými žebry.
„Někdo ho postřelil, že? Musí okamžitě do nemocnice. Já tady nemám vybavení na ošetření takového poranění. A taky musím uvědomit policii, to jistě chápete, že?“
„Nemocnici ne a policii už vůbec,“ zasípěl s námahou Samuel. Jeho tichá slova zaslechla pouze Laura, zatímco lékař se sluchátkem v ruce vytáčel první číslo. Čarodějka netušila, co znamená nemocnice ani policie, ale Sam ano. A když tam nechtěl...
Telefon náhle nadskočil a pak přeletěl celou ordinaci, vytrhl přitom šňůru ze zásuvky a vzápětí se roztříštil o zeď. Doktor Jeřábek jen vytřeštěně zíral na prázdnou ruku, z níž se mu vyškublo i nečekaně oživlé sluchátko.
„Co to má sakra znamenat?“ otočil se k Lauře a setkal se s planoucím pohledem jejích smaragdově zelených očí. Takhle se na něj ještě žádná žena nikdy nedívala.
„Žádná nemocnice, žádná policie,“ řekla klidným mrazivým hlasem. „Stačí, když mu vyndáte z těla...“
„...kulku, že jo? Už jsem řekl, že na to nemám vybavení!“
„Žádnou kulku. Řeknu vám co, až na to narazíte.“
„Vy jste asi hluchá. Nemůžu operovat, nemám tu ani nic, čím bych ho uspal. A jestli se tu budeme ještě chvilku hádat, tak váš přítel mezitím umře, je vám to jasné?“
„Je mi to jasné. Nebudeme se hádat a vy budete operovat. Hned. O jeho uspání se postarám sama,“ uzavřela debatu Laura. Přistoupila k Samuelovi a položila mu ruku na čelo.
„Spi,“ řekla měkce. „Až se vzbudíš, bude všechno v pořádku, slibuju. A vy se dejte do práce,“ obrátila se k lékaři, který poslušně jako nástroj její vůle začal hledat potřebné instrumenty.

Byla to první operace v životě, kterou prováděl, a taky nejdivnější - bez přístrojů, bez kyslíku, bez asistentů a sálových sester, a přesto pojednou vůbec neměl pochyb, že to zvládne. Laura stála vedle něj a pomáhala přidržovat rozevřené okraje rány, zatímco on tápal uvnitř, vybavuje si přitom zpola zapomenuté znalosti anatomie. Operační pole bylo zalito neustále se řinoucí krví a on v tom kluzkém a nepřehledném prostředí musel pracovat po paměti. A pak narazil na něco, co do lidského těla zcela evidentně nepatřilo.

„Ostnatá kulička, že? “ řekla Laura, když zahlédla lékařovo zdvižené obočí.
“Musí ven, ale dejte si velký pozor, ať vám nepropíchne rukavici. Je to smrtelně nebezpečné.“
Jenže plod kalumu jakoby pojednou ožil. Klouzal sem a tam, nedal se uchopit pinzetou ani kleštěmi a tiskl se stále hloub do křehké hmoty Samových jater. Doktoru Jeřábkovi vystoupil na čele pot. Jeho štiplavé kapky začaly stékat do očí, ale nebyla tu žádná sestra, která by jej osušila.
„Do prdele práce! Nejde to ven, zalízá to dovnitř jako červ!“
„Musíte to vyndat, jinak jste se namáhal zbytečně a Sam zemře. Zkuste to znovu!“ naléhala Laura a znepokojeně sledovala, jak se bledá barva Samuelova obličeje zvolna mění na šedě fialovou. Ztratil už moc krve, pomyslela si, ale jakmile bude kalum venku, dám všechno do pořádku. Jen kdyby se ten doktor tak neloudal.
„S tímhle vercajkem to nepůjde,“ Jeřábek odložil nástroje a vnořil do rozšklebené rány ruku.
„Doktore, pozor, je to nebezpečné!“
„Tak už se rozhodněte, dámo!“odsekl. „Chcete zachraňovat jeho nebo mě?“
Neodpověděla, jen mlčky sledovala, jak se snaží znovu nahmátnout tu zpropadenou kuličku.
„Á,... pozor..., něco mám, už to držím,... sakra, co to vlastně je... hýbe se to jako živé!“
„Vysvětlím vám to pak, teď pospěšte, Samuel už to dlouho nevydrží!“
Jeřábek pevně obepnul kalum prsty, ale sevřít se jej, pamětliv Lauřina varování,neodvážil. Už měl ruku skoro venku, když se ležící Sam náhle vzepjal v silné křeči. Lékař instinktivně stiskl ruku, aby mu kulička nevypadla a vzápětí stovky droboučkých ostnů prošly gumovou rukavicí a zaryly se mu do dlaně.

Jeřábek upadl na zem, pustil zakrvácenou kuličku a oběma rukama se chytil za hrdlo. Marně však lapal po dechu. Jeho kůže začala modrat tak rychle, jakoby mu tělem místo krve koloval inkoust.
Teď zůstalo všechno na Lauře. Věděla, že doktora zachránit nemůže, a tak věnovala všechnu svou pozornost Samuelovi.
Chrlila zaklínadla jedno za druhým a jeho poraněné tkáně se začaly okamžitě zavírat a hojit. Krev přestala téci, jako když utne, a široká operační rána se prudce stáhla do úzké štěrbiny, kterou postupně vyplňovala bílá vazivová jizva. Vidět to Jeřábek, nevěřil by vlastním očím, tohle bylo nad veškeré možnosti lidské medicíny. Jenže lékař neviděl nic. Když se nad něj Laura sklonila, spatřila jen bělma obrácená ke stropu a lícní svaly stažené v křečovité grimase. Doktoru Jeřábkovi už nebylo pomoci.

Ve světě, z něhož Laura pocházela, rostl keř – jediný exemplář svého druhu-, na kterém takřka bez ustání dozrávaly sírově žluté kuličky, vybavené stovkami jako vlas tenkých ostnů. Odskakovaly z větviček do širokého okolí s kovovým mlasknutím, které znělo jako Klum!Odtud vznikl i název keře – kalum. Jen na několik hodin jednou v roce přestaly plody odpadávat a tehdy bylo možno se ke keři přiblížit a sesbírat ty, které ležely na zemi. Stačily na to dvě dlouhé rákosové hůlky. Kalum byl neškodný, dokud se nedotkl kůže. Pak se dokázal neuvěřitelnou rychlostí zavrtat do útrob a během několika málo minut začal vylučovat jed.
Přesto šlo i při pouhém sběru o život. Keř obnovoval svoji střeleckou aktivitu naprosto nečekaně a hodně sběračů na doplatilo. Ti, co skončili doslova napěchováni kalumovými kuličkami, měli pouze jediné štěstí – zemřeli okamžitě, stejně jako doktor Jeřábek.

Aniž se ho dotkla, zatavila Laura kalumový plod do křišťálové kuličky, kterou si vložila do kapsáře. Teprve teď přestal být nebezpečný. A to bylo taky poslední kouzlo na dlouhou dobu, které udělala. Byla k smrti unavená tím obrovským výdejem magie. Svezla se na židli a položila hlavu na zkřížené paže na stůl. Celým tělem jí pulsovalo vyčerpání jako přílivová vlna. Chtělo se jí strašně spát.
Samuel zamžoural očima do ostrého světla a pomalu se posadil. Opatrně si ohmatával klikatou jizvu, která se mu táhla v podžebří a začínala pekelně svědit. Jsem naživu, dokázala to, holka zlatá.

„Lauro.“
Ale čarodějka neodpovídala. Propadla se do hlubokého spánku jako do studny. V takovém stavu ji viděl poprvé, ale bylo mu jasné, že teď jí musí pomoc oplatit.Teď musí chránit on ji.
Hlasy, spousta lidských hlasů, které se vzrušeně překřikovaly. Měl je pojednou všechny v hlavě a zároveň věděl, že jejich majitelé jsou nablízku.
Přistoupil k oknu a opatrně vyhlédl ven. Jasně osvětlenou ulicí se blížil dav lidí. Ještě byli daleko, ale Samuel tušil - ne, věděl, věděl naprosto přesně, že jsou nebezpeční.
Tohle bylo malé město. Fáma o ženě ve strakatých šatech, připomínajících papouščí peří, která plnými hrstmi rozhazuje tisícovky, vylákala všechny obyvatele z jejich příbytků. Teď táhli městem a hledali muže v kárované košili a jeho štědrou společnici. Samuel reflexivně přiskočil k vypínači a ordinace se rázem zahalila do tmy.Tak mohl lépe pozorovat , co se děje venku a zároveň nebyl sám viděn.

V davu byli mladí i staří, matky s dětmi a taky skupinka mladíků s vyholenými hlavami, už na první pohled notně posilněných alkoholem.
„Lauro, probuď se,“ zatřásl čarodějkou, div nespadla ze židle. Neochotně otevřela jedno oko.
„Co je? Nech mě chvíli spát, ano?“
„Je mi líto, ale nejde to. Za chvíli tu bude spousta lidí a půjde nám o krk. Nemůžeš nás zase někam přenést?“ zeptal se Samuel naléhavě, i když odpověď znal předem. „Nemůžeš, já vím.“
Vrátil se k oknu.
Dav se zatím zastavil, jakoby na něco čekal, a vzápětí z domu naproti Jeřábkově ordinaci vyšel malý štíhlý muž s nažloutlou pletí a tmavými vlasy. Vypadal jako typický vietnamský trhovec, oblečen v pestré šusťákové soupravě. Nesl něco, co vypadalo jako tyč na záclony.
Samuel odskočil od okna, jako kdyby spatřil jedovatého hada. Toho muže znal, měl tu pochybnou čest setkat se s ním ve světě, z něhož zhruba před hodinou přišli. Tran Minh , jeden ze zvědů Rady Mocných, byl mnohem nebezpečnější než černá mamba a tyč v jeho ruce představovala nejhroznější zbraň, jakou kdy Samuel viděl. Byla to kalumová foukačka. Teď už neměli žádnou šanci.

Samuel ještě nebyl tak silný, aby unesl bezvládnou čarodějku a bez ní by sám nikdy neutekl. Nezbylo než čekat, až k nim zvěd dorazí a zatkne je oba. Anebo zabije.
Ale stalo se něco, co Sam nečekal.
Tran Minh, aniž věnoval jediný pohled jejich úkrytu, se vydal vstříc čekajícím lidem. Přátelsky se zubil a vypadalo to, že chce přidat k hledačům. Jenže oni tak přátelští nebyli. Až k Samuelovi doléhaly posměšné výkřiky, jimiž drobného Asiata častovali mladíci v kožených bomberech.
„Hele, vole, kde se tu vzal ten rákosník? Asi cejtí prachy, vole, ti žluťoši maj nos na to, jak něco trhnout.“
„Možná chce jít s náma, vole.“
„Tak to bych mu ne-do-po-ru-čo-val,“ slabikoval důrazně ten, který vypadal jako vůdce celé skupinky.
„Nebo by se mu mohlo něco přihodit, třeba by mu někdo moh narovnat ty křivý očička, že Ťing-Ťongu?“
Tran se nepřestával usmívat.
„Ja nerosumět česky,“ podotkl zdvořile, ale to mladíky jen popíchlo.
„Tak padej do toho svýho zasranýho stánku k těm svejm hadrům,vole, než si tě podáme a naděláme z tebe žrádlo pro psy!“
„Teď ne, hoši,“ krotil je „vůdce“, „teď musíme najít tu babu, co rozhazuje tisícovky. Ťing-Ťong nám neuteče. Deme!“

A dav se znovu jako na povel hnul kupředu. Tran Minh jej minul v uctivé vzdálenosti a najednou byl pryč, jakoby se přímo zprostředka ulice vypařil. Ano, tohle zvědové ovládali dokonale.
Samuelových zad se dotkla něčí ruka.
„Musíme odsud,“ zašeptala Laura. Nohy se jí ještě trochu podlamovaly, ale v očích jí hořel známý plamínek. „Třeba má tenhle dům zadní vchod.“
Měl.
Opustili tmavou ordinaci s mrtvým lékařem, kterému Samuel ještě před odchodem zatlačil oči.
„Děkuju,“ zašeptal.
Vyšli co možná nejtišeji do úzké nudle, která se pokoušela předstírat, že je zahradou. Sam se až zajíkl ledovým vzduchem, který jej polonahého ovanul, ale už neměli čas se vracet a hledat nějaké oblečení. Přelezli plot a vydali se opačným směrem, než táhnul dav. Povykující hlasy zvolna slábly, až se ztratily docela. Ale byl tu zvěd – tichý a neviditelný a byl jim nejspíš v patách.

Došli až na kraj města.
Před nimi se rozprostírala volná krajina – pole, přerušovaná malými hájky a daleko za nimi hluboký les. Na obloze jasně zářil úplněk a zaléval přízračně bledým světlem celou scenerii. V lese by byli v bezpečí, ale o slovo se opět přihlásila únava. Laura klopýtala a několikrát by už byla upadla, kdyby ji Sam včas nezachytil.
„Co támhle?“ ukázal Samuel na dům, který stál na samém okraji města. I z dálky bylo vidět, že má vytlučená okna a z jeho komína se – narozdíl od ostatních – nekouřilo. Byl opuštěný, ale pro ně se - alespoň pro tuto noc - mohl stát útočištěm.
Místo na spaní si našli až v podkroví. Jednak odsud bylo vidět do všech stran, jednak to byla jediná místnost, jejíž okno mělo ještě všechny tabulky. Z hromady starých novin a jakýchsi hadrů, které se povalovaly na zemi, vytvořil Samuel provizorní lůžko. Laura se mu schoulila do náručí a oba, navzájem se zahřívajíce, konečně usnuli.

Začínalo svítat, když se Laura vzbudila. Cítila se mnohem lépe, ale na použití magie pořád nemohlo být ani pomyšlení. Ležela nehybně, aby nevzbudila Sama, který ještě zhluboka oddychoval a v duchu se vracela zpátky, do těch šťastných dnů, kdy spolu žili jako milenci a nezajímalo je nic jiného, než jejich láska.

Jenže to netrvalo dlouho. Kterási přičinlivá duše donesla Radě Mocných , že čarodějka, zvaná Strakatá Laura, žije s obyčejným člověkem, čímž se dopouští neslýchané mesaliance.
Nepomohlo ani to, že mezi Samuelem a prostým smrtelníkem byl asi takový rozdíl jako mezi dnem a nocí. Ovládal telepatii, telekinezi a několik dalších dovedností, které se rozhodně běžně nevyskytovaly v lidské populaci. Ale Radě Mocných to nestačilo.
Samuel nebyl ani mág, ani elf, trpaslík či obr a do jejich říše prostě nepatřil. Rozhodli, že musí odejít. Za dva dny po vynesení rozsudku jej měli zvědové eskortovat na hranice Říše.
A tehdy se Laura postavila verdiktu Rady.
„Když odejde on, půjdu také!“ prohlásila.
Ale Nejvyšší mág ji rázem vyvedl z omylu.
„On půjde, ale ty zůstaneš - jinak budeš potrestána.“
Proti jeho slovům nebylo odvolání. Poklekla tedy a sklonila hlavu na znamení poslušnosti, ale v duchu už plánovala útěk. Zbývalo jim tak málo času.
Ještě téže noci se na dvou silných koních s nevelkou zásobou jídla vydali ke hranici. Stačilo ji překročit a byli by svobodni. Avšak do té chvíle museli spoléhat jen na vlastní síly, magii se Laura neodvážila použít, protože Nejvyšší mág by je díky tomu dokázal vystopovat kdekoliv.

Chybělo málo, vlastně už v ranním šeru rozeznávali pomezní kameny, když se jim náhle do cesty postavil osamělý jezdec. V ruce držel foukačku a v ní připravený plod kalumu.
Nikdo z celé Říše nedokázal vzdorovat zásahu ostnatou kuličkou – přinášela několik hodin krutého umírání bez ohledu na to, jak velkou sílou magie dotyčný disponoval. Proto byli touto obávanou zbraní vyzbrojení pouze zvědové, kteří ji používali jen na příkaz Rady. Nebylo třeba slov, oba pochopili, že ten příkaz byl právě vydán.
Kalum náhle vylétl z ústí foukačky a zasáhl Samuela do břicha. Zaskočená Laura stihla udělat jediné – přenést oba pomocí svého nejsilnějšího zaklínadla. Avšak nemohla určit, kam a proto byli teď tu a na záda jim dýchal Tran Minh.

Samuel se zavrtěl a otevřel oči. „Dobré ráno,“ usmál se a políbil ji.
„Jen aby bylo dobré,“ odpověděla pochybovačně. A polibek mu nevrátila.
Vyskočil na nohy.
„Takže jdeme – ale kam, má paní?“
„Musíme se dostat do lesa. Stromy mi pomohou doplnit energii...“
„A pak?“
„..a pak se nás pokusím znova přenést. Tady zůstat nemůžeme.“
„Jak dlouho ještě budeme utíkat?“
Pokrčila rameny. „Možná celý život.“
Ale netrvalo to tak dlouho.

Sešli potichu dolů - a v přízemí na ně čekal Tran. Už na sobě neměl tu směšnou šusťákovku, ale obvyklý oděv zvěda se znakem Rady Mocných na levém rameni. Nepromluvil, jen zvedl k ústům foukačku.
Kalum vylétl a zasáhl Samuela do břicha....

....Tiše to luplo a stáli rázem na jakémsi náměstí. Byl nejvyšší čas. Samuel se držel za břicho a tvář mu křivila bolest. Laura se rozhlédla kolem.
Tady jsme už přece byli... proboha, to ne... znova ne... prosím..., pomyslela si a pak se zoufale rozplakala.
Teď už věděla, jaký je trest za její neposlušnost.