„Hele, ty seš nějakej smutnej, vole.“

„Jo, smutnej. Zaběh se mi pes.“

„Hm, do prdele. Jak se to stalo?“

„Pustil jsem ho na volno, z lesa vyběhla srnka. Kráva! A von hned za ní.“
„Blbý, no.“

„Jo. Sakra blbý. Voba vlítli do chroští, a byli pryč. Tak jsem ho šel hledat. Do toho zasranýho lesa. Celý jsem to tam prolez… a nic. Pes nikde. Tak jsem to vzal až nahoru, na kopec. Je tam taková turistická knajpa. Furt plná žížnivejch turistů, točej tam dobrý pivo. Napadlo mě, že bych se moh, jako zeptat někoho, jesli toho mýho psa náhodou neviděl.“

„Dobrej nápad. A jak‘s dopad?“

„Ty vole, teď se chytni! To mi neuvěříš, co jsem tam viděl! Budeš si myslet, že jsem se zbláznil.“

„Ne… proč?“

„Já vodevřu dveře, jo… jako do tý knajpy… a první, co vidím, je muj pes. Usazenej na barový stoličce! Tý vole! Hned proti dveřím. Normálně měl před sebou postavenej krýgl a chlemtal z něj pivo.“

„To si děláš jako prdel, jo? Tak našel’s ho?“

„No dyť ti to říkám. A vedle něj seděl německej ovčák, normálně.“

„Z koho děláš vola… ty bambulo!? Hele, dělej si řiť z pastelíny a ne ze mě, nebo ti jednu natáhnu!“

„Přísahám na svou nemocnou mámu, že je to pravda! Já lítám po lese jako debil, plnej klíšťáků, a ten muj čokl si klidně chlastá v hospodě. Čumák zabořenej v půllitru, hodil po mně okem a chlemtal dál!“

„Jo… ještě mi řekni, že umí mluvit. A ten vlčák taky, vole blbej! Jak si teda objednávali?“

„Na to jsem byl taky zvědavej, tak jsem se zeptal barmana. Ty vole… to jsem čuměl! Náš zákazník, náš pán. Nezáleží na tom, jestli je host černej, nebo bílej, tlustej, nebo hubenej, hrbatej… nebo třeba chlupatej, rozumíš? Kšeft je kšeft! Von tam měl, ty vole… ten barman, udělanej takovej vzorkovník. No na papíře. Jako když kupuješ barvu a vybíráš si správnej odstín. Namalovaný půldecáky s rumem, vodkou, nebo sklenici piva… taky tam měl dvoudecku červenýho. No a hafan jen ukáže packou na správnej obrázek. Rozumíš tomu?“

„Ty vole!“ To jako fakt, jo? To je teda síla! Ale jak platěj, ty vole? Copak má hafan u sebe chechtoše?“

„Teď budeš teprv valit bulvy! Nalejvaj jen čipovanejm psům. Barman ho přejede čtečkou, naťuká do kompíku co vychlastal, a rovnou pošle páníčkovi účet.“

„Já se poseru! Dobrý no, maj to vymakaný. Ty hele, a neni to ňák blbý? Jako protizákonný? Lidím do osumnácti nenalejou, a čoklům mužou? To je divný!“

„Jo hochu, legislativa zaspala. Chybí zákon, nikdo s takovou věcí nepočítal. Co neni zakázaný, to je povolený. Demokracie, ne?“

„To je v prdeli!“

„To nic není, kamaráde. Bude hůř! Ti naši psí hajzlove jsou vychcaní, jak mraky nad Moravou. Všechno od nás okoukali, za chvilku se nebudeme stačit divit! Víš, co se mi stalo?“

„To nevím, vole.“

„Pěkně jsem si to rozdával se starou, rozumíš. A najednou cejtím v zádech pohled. Otočím se a von se ten hajzl připlichtil, jak smrad… seděl, a civěl na nás. A nechtěl odejít. Když jsem na něj zakřičel, „běž na místo“, tak začal vrčet! Hajzl jeden. Druhej den ráno přines paničce papuče až k posteli, rozumíš tomu? Normálně jí od tý doby podstrojuje!"

„Ty vole!!“

„Jednou nás ty svině chlupatý vyženou i od mamin. To bude konec světa, vole!“

„Ježišmarjá! A co s tim budeš dělat?“

„No teď asi hovno, vole. Co tak můžu dělat?! Až přijde večer sestřička, tak pěkně zbaštím tabletky, jako hodnej kluk, ať mě odsaď co nejdřív pustěj…“