Jako v polospánku jsem se loudal chodbou lemovanou fosforeskujícími stěnami, tiše míjen postavami oděnými do bílých hábitů sahajících jim k zemi, přičemž jejich obličeje, působící nezvykle bezpohlavním dojmem, byly částečně zahaleny.

Do prčic! Asi mě unesli ufouni! A tohleto je jejich kosmická loď. Anebo mě nějakej stroj času teleportoval třeba do Íránu!
Tajtrlíci v bílejch prostěradlech… ty vole! To je… to je ta jejich slavná náboženská policie! U pasu prej nosej bejsbolky… a na místě trestaj hříšníka!!

Z hororových myšlenek jsem byl vyrušen jednou z postav právě procházejících kolem. Velmi hubenou rukou mi pokynula k lavicím, které po celé délce lemovaly stěny té prazvláštní chodby.

Na jednu z nich jsem se bezmyšlenkovitě posadil, abych si vzápětí s údivem uvědomil absenci jakýchkoli tělesných pocitů. Neslyšel jsem žádné zvuky, necítil vůně, nevnímal hmotu vlastního těla… jako bych se vznášel časoprostorem, kterému vládnou jiné fyzikální zákony. Před očima se mi promítaly poslední události zaznamenané pamětí. Něco, jako retrográdní holoprojekce.

Opět jsem viděl před sebou tu podivnou ženu, co se tak překvapivě zjevila v mém pokoji. Psal jsem zrovna povídku a hladil přitom svého psa.

Do prčic, musím ten podělanej zámek opravit, než mě někdo zamorduje ve vlastním bytě. Zámek domovních dveří selhal, není to poprvé… napadlo mě vysvětlení její návštěvy.

„Co tady děláte, paní? Neslyšel jsem vás klepat,“ oslovil jsem tu podivnou osobu uraženě-naštvaným tónem hlasu.

„Mám zde práci,“ řekla úsečně.

„Jakou práci? Prosím vás paní… jděte si po svých, ano?“ Podrážděnost jsem nedokázal přemoci, její nevysvětlitelná suverenita u mě vyvolávala neklid.

Buď je ta ženská ožralá a spletla si barák, nebo je totálně dementní. To by mi tak ještě scházelo, hergot!

„Já jsem… já jsem totiž, Smrt,“ řekla s ledovým klidem odečítačky vodoměru.

Tak teď už toho mám fakt plný kecky! Byl jsem naštvaný a zároveň si uvědomoval prekérnost situace, kdy je člověk proti vlastní vůli nucen komunikovat s duševně nemocným, anebo s nevkusným šprýmařem, což vyjde téměř nastejno.

„Tak… Smrt, říkáte? A jdete si pro mě, že ano, paní Smrt? Poslal vás sám Lucifer, abyste mě dopravila do pekla, že jo? Je fakt, že jsem docela velký hříšník, to jste mě teda vážně vylekala, to se vám povedlo.“ S trochou předstíraného cynismu jsem se snažil přistoupit na její hru.

„Zcela zbytečně žertujete, mladý muži! Vím o vašich skutcích vše! Jestli chcete, mohu vám některé události, na které byste rád zapomněl, trochu oživit. Co tomu říkáte?!“ Pravila věcně, bez jakýchkoli známek emocí.

Seděl jsem jako přikovaný zíraje stejně, jako králík na krajtu, neschopen pohybu… zcela prostoupen hrůzou.

„Jak to, že o mé přítomnosti víte?! Pro vás mám být přece neviditelnou!“ vyštěkla, jako bych za jakési „nedopatření“ nesl jakoukoli vinu.

Skutečně! Až nyní jsem si všiml, že můj pes ji neregistruje… s vědomím, že mám tu čest s něčím neznámým… s něčím, co každým okamžikem budí hrůzu, jsem začínal propadat panice.

Vždy jsem doufal, že svůj konec budu brát statečně.

Proč zrovna teď, proboha! Dyť jsem zdravej, nic mi není, do prdele! I doktorka to říkala…Tak sakra proč!? Bože, Bože pomoz mi! Jako celoživotní „neznaboh“ jsem v zoufalství prosil někoho, v jehož existenci jsem nikdy nevěřil.

„Buďte klidný, kvůli vám jsem nepřišla. Zatím… Chcete znát své číslo v pořadí?“ Zašklebila se. Bylo jasné, že čte mé myšlenky.

Jestli chci vědět, kdy zdechnu? Mrcho jedna cynická! Určitě je na řadě soused. Ta kráva si spletla dveře! Poslední dobou hodně zhubnul, nevypadá dobře. Po baráku se říká, že má rakovinu… utěšoval jsem se.

„Tak to sis teda spletla dveře, drahá zubatá! Soused bydlí vedle,“ sdělil jsem jí euforicky v naději, že její příchod se mě prakticky netýká.

Zpražila mě kamenným pohledem, následující vteřinu její pravá ruka zmizela pod pláštěm zakrývajícím její tělo.

„Odstupte okamžitě od svého psa,“ poručila rázně.

V mé hlavě to ve vteřině seplo... a já se zoufale vrhl Bugovi kolem krku…