Vlahá, letní noc. Rozkvetlá, horská louka, od blízkého lesa vane po tropickém dni osvěžující vánek. Pod zářivou klenbou hvězdné oblohy sedí ona… a on.

„Je tak krásně… škoda, že nesvítí Měsíček. Máš mě rád, miláčku?“

„To víš, že mám, Haničko. Kdyby svítil Měsíc, neviděli bysme Mléčnou dráhu, víš? Podívej se přímo nad sebe. Není to nádhera?“

„Je, miláčku. Dej mi pusinku…“

Mléčná dráha, to je naše galaxie… jsou jich ve vesmíru tisíce a každá je složena z velkého množství hvězd.“

„To je nádhera, lásko. Pohlaď mě.“

„Představ si, že každá ta hvězdička, kterou vidíme jako nepatrnou tečku na obloze, je jako naše Slunce. Často mnohem větší. Tak třeba Vega, v souhvězdí Lyry, jedna z nejjasnějších hvězd oblohy… podívej, támhle je.“

„Jéé a kde… je jich tam celé moře.“

„No, přímo nad tebou, Haničko, vlevo od Mléčné dráhy. Taková, co hodně svítí“

„Aháá…“

„Tak si představ, že ta hvězdička je od nás vzdálena dvacet pět světelných let. A to je, ve srovnání s vesmírem, ještě kousíček, přímo za rohem.“

„A co je to ten světelnej rok, ty můj milej hvězdáři?“

„Představ si, že světelný paprsek překoná za vteřinu vzdálenost tři sta tisíc kilometrů, ty moje malá. Za vteřinu! Spočítej si, kolik má rok vteřin a celé to vynásob. To je světelný rok. Pro nás lidi nepředstavitelná, a zároveň nepřekonatelná vzdálenost…“

„Přitul se ke mně, Renečku. A dej mi pusinku…“
…

„Tak ne, ty jelito, takhle mě líbá babička.“

„Sluneční paprsky k nám putují sedm minut. Představ si to… jen sedm minut. Přitom nejvzdálenější kvazary…“

„Mně by klidně stačilo i těch sedm minut… aach.“

„… nejvzdálenější kvazary jsou od nás vzdáleny neuvěřitelných patnáct miliard světelných let! Sledujeme téměř samotný počátek vesmíru… chvíli po Velkém třesku.“

„Ano, ano, udělej mi „velkej třesk“, ty hvězdnej ďáble… no tak, dej mi sem ruku!“

„Jéé, to byla paráda… viděla’s?“

„Co jsem měla vidět?“

„Začínají Perseidy. Země proťala dráhu známého meteorického roje. Jeden z meteoritů krásně zazářil na obloze. Škoda…“

„Jo, škoda…“

„Nemysli si, pro nás je to velmi důležité. Jde o posly zrození sluneční soustavy. Ty šutry jsou miliardy let staré, a pokud…“

„Mhmm…“

„… pokud se nám jej po dopadu na Zem podaří lokalizovat, dokážeme určit jeho trajektorii vesmírem, a to je nesmírně cenná věc. Někdy je takovýto jev pozorovatelný i za bílého dne. To když se jedná o větší těleso. Takovýto meteorit pak nazýváme bolidem. Obvykle se ale v poslední fázi sestupu atmosférou rozpadne na malé úlomky. Nedávno byl takovýto bolid pozorovaný i u nás, nad Beskydami…“

„No jo…“

„… rozpadl se nad Morávkou a představ si, že jeden úlomek skončil na zahradě nějakého chalupáře… to je fantastické, ten chlápek ho našel a věnoval nám ho!“

„Mohl by taky trefit někoho do hlavy, ne?“

„Hmm… no, je to sice málo pravděpodobné, ale vyloučit se to nedá…“

„A tys tam tenkrát zrovna byl, že? A trefil tě ten šutrák přímo do palice… Tak se měj, ty jeden astronomickej cvoku, zůstaň si s těma svejma blbejma hvězdama. Čau…!“