Leje, leje, leje… furt chčije, krucinál! Už třetí den za sebou. Mlha, že není vidět na cestu. To je teda dovolená jak stehno, já to věděl! Všechno se to poslední dobou nějak sere. Idiot v Norsku střílí děcka- hraje si na proroka. Amerika v hajzlu, nemakačenkové z jihu Evropy stáhnou do průseru všechny, co jim, jako blbci, platí mejdany… kurva, to je svět!

Hleděl jsem z okna horské chaty, a hýčkal svou blbou náladu. V pelechu vedle mě kňučel bolestí pes po akutní operaci. Takže nachystat „oblbovák“ od pana doktora, a dva kubíky mu vstříknout do tlamy. Ne častěji, než jednou za tři hodiny… i kdyby měl mezitím řičet bolestí, což se prozatím chválabohu nestalo. Taky nezapomenout na antibiotika. „A hlavně ať si nekouše operační ránu. To už bysme dohromady asi nedali… Trychtýř na krku musí nosit alespoň čtrnáct dnů, pak mu vyndáme stehy,“ zněly mi hlavou jeho pooperační pokyny.

Manželka odjela za matkou do domova důchodců v nedalekém městě, s perspektivou pozdně-odpoledního návratu. Alespoň něco v té mizérii, napadlo mě. Jenže Janička pořád mlčí, i když jsme byli domluveni. Má chatu kousek odsud, za manžela soukromého zemědělce, spoustu času, možná i peněz… ale jak se zdálo, člověku vždy něco schází. Jednou v zimě zablokoval mráz vrata její garáže, poprosila mě o pomoc. Stávkující bráně jsem domluvil, pozvání přijal, grog na zahřátí popil. Tehdy se večer poněkud protáhl… Od té doby jsme se navštěvovali při každé, jen trochu vhodné příležitosti. Jezdíval jsem na chatu uprostřed týdne. Sám. Pracovat, natírat, zvelebovat svou, zároveň i manželčinu nemovitost…

Čím dražší víno, tím hnusnější. Já se dám na čučo! Hlavně že ti to chutná, i když se zkroucenou hubou. Jseš stejná maloměšťačka, jako tvá máma, pomyslel jsem si, a očima propichoval sklenku údajně kvalitního moku, do kterého museli, podle chuti, močit Vietnamci na tržnici.

Nevím, jak dlouho jsem tehdy střídavě zíral do mlhy, a popíjel, když se stalo něco neuvěřitelného. Spatřil jem ho! Tam, na obloze. Souhvězdí Persea… Kochal jsem se tou nádherou a sledoval roje meteoritů, které právě v srpnu zdánlivě z tohoto souhvězdí tryskají, když erupce mého sentimentu přerušila známá melodie.
„Renečku, promiň. Trošíčku jsem se zdržela, víš? Ten můj debil odjel do Zlína až teď, tak jsem musela čekat, až vypadne. A ty jsi sám? Já se tak těším…“

„Přijeď. Mám tu něco zajímavýho, to budeš teda koukat.“
„Tak fajn, už frčím. Do půl hoďky jsem u tebe. Pa, zlato.“
Do „půl hoďky“ byla… a nechápala.
„Proč pořád koukáš z toho okna? Do takový mlhy. Kdybych to tu neznala, tak tě nenajdu. Co tam vidíš?“ Ptala se rozpačitě.

„Ty to nevidíš? No, pojď se podívat. Hele, tamhle je Perseus. No, nad tím sousedovým stromem…“

„Co blbneš? Ty pozoruješ hvězdy ve dne? A v mlze? Co to do tebe zase vjelo? Pojď se radši pomazlit, blázínku…“

„No ne, fakt. Koukej na ty krásný meteority. Teď byl jeden zvlášť jasnej, viděla’s ho? Přála sis něco?“

„Neviděla. A přála bych si… však víš co…“

„Neviděla? To je teda škoda…“ vzdychl jsem, a jakoby mě v té chvíli píchlo deset sršňů. Nevím, co to do mě vjelo, možná v té osudové chvíli vybublala na povrch kumulace životní nasranosti s Janinou neschopností abstrakce. Ještě stihla glosovat, že „jsem dneska nějakej divnej“, a bylo „vymalováno“.

„Jo, pro většinu lidí jsem divnej. Když nedokážeš vidět hvězdy ve dne, v mlze, tak si běž meditovat s tím svým hnojařem o kravských vemenech,“ procedil jsem skrz zuby a pozdě si uvědomil, že přicházím o jedno z posledních potěšení, které život skýtá…