Stejně je to všechno nepochopitelný. Celej ten vesmír. Jak si má člověk představit nekonečno? Byl tu vždycky a zůstane pořád? Kosmonaut v raketě opustí orbitu Země, octne se v prostoru. Co to vůbec je? Černá, prázdná propast, kde není „nahoře“, ani „dole“, kde se teplota blíží nule stupňů Kelvina? To je něco šílenýho…

Hvězdáři si, kvůli přehlednosti, rozdělili vesmír na tři části. „Blízkej vesmír“- to je ten, kterej vidíme volným okem, když se s milenkou (milencem), za vlahý, červencový noci, válíme po louce. Žádná hvězdička, která na nás pomrkává z oblohy neni dál, než tisíc světelnejch let. Následuje „vzdálenej vesmír“. To jsou všechny ty mlhoviny a galaxie, sledovatelný jen astronomickým dalekohledem. Miliony, stamiliony světelnejch let…

Ty nejvzdálenější objekty, kvazary - kvazistelární rádiový zdroje, se snaží opticky vypadat, jako normální hvězdy. Jsou to ale monstra mimo lidský chápání, zářící intenzitou celý galaxie, objeveny za pomoci největších radioteleskopů, ve vzdálenosti kolem šestnácti miliard světelnejch let. Což je v podstatě počátek vesmíru…
Teda, „našeho vesmíru“, jak tomu říkaji hvězdáři. Co je dál totiž nikdo neví…
Jak si člověk má představit miliardu let? Tisíc, dva tisíce, deset tisíc let… no, dejme tomu. Přemyslovci,Velká Morava, Římská říše, lovci mamutů- to by šlo. Když se vydáme po časový ose dál, zjistíme, že v lidský představivosti zeje propast hlubší, než Macocha.

Nebo takový „černý díry“. Něco naprosto šílenýho. Hvězda, třeba dvěstěkrát větší, než Slunce, se „neureguluje“, exploduje, a její zbytek se v gravitačním kolapsu zhroutí do něčeho, co se dá popsat snad jen matematicky.

Rozdrcený atomy… Jádro černý díry prej tvoří něco jako kaše z nejmenších částic hmoty-kvarků. Svojí gravitací deformuje časoprostor, ohejbá světlo. Hvězdáři si dlouho mysleli, že černá díra představuje něco, jako konečný stadium hmoty. Prostě finíto, šlus- dál cesta nevede. Jako, že se celej vesmír časem promění v černý díry. Jenže tím pádem by šla do háje jeho zbožňovaná nekonečnost. Stephenu Hawkingovi tenhle paradox vrtal hlavou tak dlouho, až se mu podařilo formulovat teorii vypařování černejch děr. Čim menší díra, tim se prej rychlejc vypařuje. Zajímavý… ale nekonečnost vesmíru je pro tentokrát zachráněná.

Většinu hmotnýho vesmíru tvoří prej neviditelná, tzv. „černá hmota“. Kdo tohle má, do prčic, chápat? A taky tu máme tzv. antihmotu. Možná prej existujou celý antisvěty. Planeta, jako ta naše… jenže ouha. Kosmonaut někde ve vesmíru potká krásnou mimozemšťanku, ale netuší, že jádra atomů jejího těla obsahujou antiprotony, místo protonů. Pohladí ji, a… výbuch atomový bomby je neškodnou petardou proti tomu, co se stane. Dá se vůbec antihmota detekovat na větší vzdálenost?

Nebo začátek vesmíru. Velkej třesk. Copak je v lidskejch možnostech představit si stav singularity hmoty? Situaci, kdy je celej vesmír soustředěnej do jednoho bodu o nulovým rozměru, kterej za neměřitelně krátkej čas expanduje, a přitom vznikaji galaxie, hvězdy, planety, a vůbec to všechno? Šílený, fantasmagorický…

Od tý „velký šlupky“ se celej vesmír rozpíná. Část astronomů tvrdí, že se to jednou zastaví, a celá ta hmota se zase srazí do jednoho bodu. Nastane nová singularita. Novej vesmír. Jenže… bylo změřeno, že čím vzdálenější hvězda, tím se vzdaluje větší rychlostí. Jako by všechny zdrhali z místa svýho zrodu někam do pryč. To by se ale celej vesmír rozprsknul, a nikdy víc nesrazil… Nic by se už nikdy neopakovalo. Vesmír by dojel na konečnou… Co potom? Proč tu teda jsme? Co bylo před náma? Před „našim“ vesmírem? Otázky, otázky, žádný odpovědi…

Takhle, anebo podobně, medituji vždy při sledování noční oblohy rozzářené tisíci hvězdami. Mám rád takový duševní relax, zvlášť za přítomnosti blízké osoby ženského pohlaví.
Jenže tentokrát jsem byl sám. Odskočil jsem popatřit na noční oblohu, zvědav, zda se mi podaří volným okem spatřit mlhovinu pod pásem Orionu. V ostravském smogu jsem byl nakonec rád za Polárku. Z výše popsané meditace mě pak do reality vrátil drsný hlas:

„Vyjeď nám třicítku. Čuráci z ocelárny posílaji nějaké zkurvené ingoty, a ten buzerant z lisovny volal, že maji všechny pece zamrdané až po klenbu…“